Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seA televizi, máte?
Autor
h32
A televizi, máte?
Ve věci nazírání na Čechy bych svět rozdělil na čtyři základní kategorie. Příslušníci první z nich si nás pletou s Čečenskem, druzí nás mají za víceméně jemně zcivilizovaný východní póvl, pro třetí představujeme relativně dobrou příležitost pro budování kariéry zedníka… A čtvrtá kategorie? Ti ví své. A to jsou, pochopitelně, Češi sami.
Občas si říkám, jak to, že jsou Češi stále ještě Čechy a ne třeba odnoží Bavorů či něčím jako skomírající lužickosrbskou menšinou. Pro začátek možná trochu hrubá slova, přiznávám, na druhou stranu existenci České republiky s ohlédnutím na dějinný vývoj nepovažuji za něco až tak samozřejmého. Nejednomu by z toho klínu zasazeném v obrovském germanofonním kolosu bylo trošku úzko, ale nemějte strach, žádná patetická Slávy dcera se, s přihlédnutím na dobrý metabolismus nás všech, konat nebude. Někdo by možná stejně tak mohl tvrdit, že to pro Čechy (rozumí se samozřejmě i Moravany a ty třetí) bývalo mohlo dopadnout lépe. Spíš si myslím, že ne, ale těžko říct.
Já sám jsem celkem hrdý na to, že jsem Čech. Ne snad proto, že bych razil hesla typu „Češi Čechům“, ale tak nějak se mi docela zamlouvá být součástí toho všeho, čím si náš národ prošel a co se ještě musí naučit. Tvrdit, že jako národ za nic nestojíme, protože jsme dějinami víceméně prokličkovali, považuji za diletantské. Předně nám nikdo nic nedal zadarmo, a tak jsme se učili řešit věci spíše s chladnou hlavou a u stolu, navíc se do takovýchto heroických pozic často staví ti, kterým Čechy byly poměrně ukradené. Rozhodně nehodlám nikoho jednoduše odsuzovat — v Čechách tomu myslím říkáme „pivní kecy“. Musím se totiž přiznat, že mé pojetí dějin trochu tíhne k odlidštěnosti (Že by dialektický materialismus, ptáte se? Ne tak docela, protože ten byl tak přesný, že nepřímo předpověděl i svůj krvavý zánik v praxi…). Nemám v úmyslu opomíjet zásluhy jednotlivců, zároveň ale ani to, co bychom mohli nazvat „samočisticí schopností dějin“.
Někteří lidé tvrdí, že máme komplex malého národa. Dle mého soudu se nejedná ani tak o komplex, jako spíš o to, že se jako národ nebereme přespříliš vážně. Troufám si tvrdit, že my Češi se na sebe dovedeme dívat s mnohem větším nadhledem než četné, nejen velké, národy. Setkal jsem se například s poměrně nechápavými reakcemi ze strany Francouzů nebo Američanů. Jedni se hodiny vydrží bavit o tom, jak svou revolucí ukázali světu humanismus, druzí vám zarytě vysvětlují, co to znamená „the act of God“, na obou stranách je však cítit mírné dusno, stočí-li se konverzace na národně sebekritická témata. Češi jsou v tomto mnohem vyspělejší — kupříkladu Účastníci zájezdu Michala Viewegha nepotřebují hlubší vysvětlení. A mimochodem, neproslavili jsme se jen řízky a pivem, ale i třeba Karlem IV., stavovskou monarchií a První republikou!
Ano, dokonce i Češi se stále musejí něčemu učit. Přesto, že výchova k demokracii měla v období první republiky velmi slušně našlápnuto, čtyřicet let socialismu na některých z nás zanechalo nesmazatelné stopy. Nezbývalo jednoduše nic jiného, než obnovit spojení tam, kde bylo přerušeno. A tak se stalo. Říct, že Češi ví své, znamená, že mnohé věci prostě chápou a nemají potřebu je nikomu vysvětlovat, protože si lecčíms prošli. Také patříme, ať už se to komu zamlouvá nebo ne, v celosvětovém měřítku k nejbohatším zemím. A přitom ještě nejsme žádné „fajnofky“. Jenže i přesto všechno se musíte připravit na to, že se vás kdejaký francouzský pseudo-patriot zeptá: A televizi, máte? A nejhorší na tom je, že to vůbec nemyslí jako vtip.