Ginův prstokrad

Ruce mi pořež, do prstů netni...

Klepadlo v podobě a kůži velblouda, fungující jako zvonek, říhlo dost nevhod. Ctimil se právě nechával šplouchat kráskou s mandlovýma očima ve vířivém bazénku, samozřejmě napodobujícím napajedlo v oáze.

„Nefer, mrkni se tam,“ pokynul té nejvíc oděné Egypťance – s pletenými papučemi na nohách a čerstvým květinovým boa (kolem ramen). Ctimil vzdechl a s heknutím se vztyčil, aby na sebe nechal natáhnout černozlatý župan. Při tom si smočil oba cípy i vlečku.

„Tohle snad nikdy nenacvičíme, Kleo,“ poznamenal ustaraně. Dívka zahanbeně sklopila neobyčejně hluboké oči a tím mu nabídla k prohlédnutí zcela běžně vypouklá víčka. Jediným smírčím gestem ji poslal do salónu, kam se sám záhy přesunul; kapající část županu naučeným úchopem pobral s sebou, aniž smočil chlup svůj či koberce perského. Opatrně, aby ho nic nestudilo, se rozložil v super-ergonomickém křesle, nohy napolohované nahoru, na konci opletené papučemi s bambulí. Celým tělem se pokoušel vyzařovat majestátní důstojnost při maximálním pohodlí. Působivé křeslo to z větší části udělalo za něj.

Dveře se pomalu otevřely a do salónu vjel velký modrý chlap na invalidním vozíku s elektrickým pohonem.

„Zdravíčko, Sindibáde! Jak se máme?“ halekal už z dálky a řítil se na svém silném stroji dlouhou alejí sfing.

„Gino!“

Jakej Gino? No přece Gino! Zachránce z marocké dovolené, když mu na turistické výpravě ujela karavana a on zabloudil v nekonečné Saharské poušti...

...Žhavé žhnoucí slunce se už potřetí blížilo k tetelivému obzoru – nikde nic, jen tuny tun písku, dvě fatamorgány, spálená kůže, věčná žízeň a krok od totální rezignace na jakýkoli pokus o přežití. Jednoduše sebou nafučeně pleskl na zem, zkřížil ruce a rozhodl se rychle skonat s tím nejzamračenějším výrazem, jaký kdy měla poušť čest pohřbít.

A pak ji uviděl ležet; zčervenalou večerním sluncem, napůl zasypanou. Taková jako konvička to byla. Jako první ho napadlo, že v ní zbylo trochu vody – otevřel ji a fú! – ven se vyvalil dým a ten dým byl Gino. Protahoval si modré údy a zíval: „Zdravíčko, šejku! Jak se máme?“ Pak otevřel jedno oko a zrozpačitěl. „Pán ráčí být?“

„Ctimil Držímslovo.“

„Gino, těší mě, ehm.“

„Vy žijete v konvičce?“

„V lampě.“

„Á! Aladinova lampa, tisíc a jedna noc, to znám,“ pleskl se s výkřikem do čela.

„Ne prosím, šejkova lampa.“

„Aha,“ sklaplo Ctimilovi. Gino se zamyslel. „Možná byste si chtěl něco přát.“

„Tak přece,“ vykřikl se zadostiučiněním Ctimil a vyskočil na nohy.

„Nó, tak od toho tu vlastně jsem,“ přiznával opatrně Gino.

„A kolik přání můžu mít?“

„Žádný začátečník, co?“ Vyzul si atlasový střevíc se zahnutou špičkou. Zamával třemi bambulkami. „Vidíte? Chybí mi dva prsty. Šejk, u něhož jsem sloužil, si zřejmě stačil zažádat o dvě přání. Jedno přání rovná se jeden prst. Co byste řekl třem?“

„Nebuďte malicherný. Copak jste nějaká akvarijní čudla?“ Gino zahanbeně vzhlédl.

„Šest?“

„Dvě čudly!“ odfrkl Ctimil s opovržením.

„Sedm?“

„Osm, ať to máme srovnáno. No nezlobte se: co byste dělal s jednoprstou nohou?“ Gino chvíli počítal na rukou. Pak kapituloval.

„No tak dobrá, jsme dohodnuti. Pán je rozený obchodník. Tak – co to bude?“

„Když dovolíte, rád bych se nejdřív rozmyslel.“ Gino posmutněl. „Jistě.“ „A papír máte? Sepsal bych to, aby nemohlo dojít k....ó děkuji.“ Temně azurový obr se sklesle posadil na vrcholek duny a složil hlavu do dlaní, nohama čmáral gigantické kytičky do písku. Duchapřítomný klient krčil čelo, poťukával si tužkou o zuby, načež se sklonil nad list vzácného ručního papíru a dobře dvacet minut psal...

...škrtal...

...psal...

...škrtal...

...vymýšlel a okusoval (Ginovu) tužku.

„Nemáte žízeň?“ zakňoural zdvořile Gino, když spolkl přece jen trochu netaktní otázku týkající se hladu.

„Moment.“

- - -

(MOMENT)

- - -

„Tak už to máte?“

„Moment!“

- - -

(Tenhle moment je trochu delší než předchozí, proto využívám vzniklého prostoru k takzvané povídce v povídce. Abyste se nenudili).

 

O černozlatém županu

 

Bylo to v prosinci, to věděl docela přesně. Kalendář toho roku totiž trpěl středečními potížemi, což se projevovalo pravidelným slovním průjmem. (Je středa čtrnáctého, ano, pro ty, kteří to ještě nevědí, je právě dnes středa. A zítra, zítra bude čtvrtek, věnujte mi pozornost: zítra – pozor – bude právě čtvrtek patnáctého, jakože je dneska prosinec!)

Brzy se stmívalo, úplněk měl v sobě cosi rybí a na nějakém zbytečném slově moc nesešlo, protože za čtrnáct dní stejně čekala kalendář kremace...

Měsíční světlo se chladnokrevně odráželo ve zlatých nitích ruční výšivky, vytvářející orientální vzory a velkou ještěrku na zádech. Černý zbytek županu se poněkud nejednoznačně halil do tmy. Na nijak oslňujícím těle Ctimila se snažil viset elegantně a vyvolat tím elektrizující napětí (elektrizující především pro něho).

Sametově hladké nahé tělo se coby silueta mihlo pokojem a rozžalo svíce, stékající na ebenovou plovoucí podlahu; pro ty dva ohromná romantika, ale pro chlupáče přímo adrenalinový sport. Ctimil si odkašlal. Ale no tak, snaž se trochu sám, starouši, nebudu dělat všecko za tebe, ať z toho dneska něco je, huhňal tak nahlas, jak jen nadržený župan dokáže. Nefer si sundala paruku a otřela pot z krásné holé hlavy o záda s ještěrkou. Pomalu je obtančila, aby ho začala hladit po prsou, dlaněmi sjížděla po obou klopách a nehty vyrývala hluboké úžlabiny. Vlákna mu zajiskřila statickou elektřinou a vzrušeně se napřímila. Zkušená dveřnice bez rozpaků sáhla po škrtícím opasku, který obratnými prsty rozvázala a dráždivě protáhla jedním a druhým očkem v bederní oblasti. Na to se župan chvějivě rozevřel a vypustil do stupňující se atmosféry těžkou parfémovou vůni pěny do koupele. Ctimil mrknutím oka zkontroloval vliv statické elektřiny v místě vlastních dohladka oholených chlupů a spokojeně si oddechl. Nefer ho nesmlouvavě uchopila za lechtající erekci rukávu a vyrazila k posteli. Ctimil klopýtal za nimi. Toužebně rozježený župan mlaskavě líbal mokrým lemem odevzdaně ležící podlahu, vlečkou po ní bezostyšně slintal. Byla zvyklá na ledacos, takže ji taková maličkost nemohla nadzvednout. A jakožto plovoucí, nechala to klidně plavat.

A právě v tom se župan svezl na zem. Tyhle chvíle naprosto nesnášel, protože mu vlastní drapérie překážela ve výhledu. Zbytek erotického dobrodružství tak strávil v potupě, prosakující vlhkosti a zmučeně poslouchal zženštilé sténání Ctimilovo i bolestiplné vzdechy sadomasochistické postele, tvrdě přirážející k nahé stěně, jež necudně poodhazovala všecky vrstvy omítky, prášíc tak na starého, eunušského polštáře, který z toho už před lety dostal astma.

Když byli hotovi, vyždímal ze sebe župan do větší spáry podlahy, co to šlo, ale ačkoli se do druhého dne příznačně vyboulila, necítil z toho žádné opravdové uspokojení.

- - -

Ctimil se po očku podíval na zkroušeného Gina. Všiml si toho.

„Hotovo?“

„Jo. Jenom by mě zajímalo…neměl bych teď po vás chtít podpis vlastní krví, nebo tak něco?“

„Cožé?“ vylekal se modřín.

„Přece jako potvrzení, že mi ty prsty nezpronevěříte.“

„To je v rozporu s kodexem poskytovatelů služeb! Nikdy bych si nedovolil!“

„Tak nebudete požadovat to samé ani ode mě,“ usmál se Ctimil, potěšen takovým závěrem, považuje závěr svůj za uzávěr rozhodující. Gino se nebránil.

„Ukažte,“ vzal raději do ruky hustě popsaný list, na kterém četl jedinou neškrtnutou větu:

 

Přeji si vlastní palác se všemi vymoženostmi, loajálním služebnictvem a nevyčerpatelným trezorem peněz pevné měny, vše dle vlastního výběru.

 

Gino vzhlédl. „Chcete vidět katalog volných nemovitostí?“

„Ne,“ vydechl Ctimil, „vytvořím si vlastní projekt!“

 

„Gino! Starý příteli! Co tě sem přivádí?“ Ctimil nechal chlapisko dojet až na úroveň první sfingy, pak mu sám přišel naproti – podali si ruce. „Jistě tu nejsi jen proto, aby sis zadřel mašinu pískem,“ mrkl Ctimil významně, ukazuje na okolní mikropoušť.

„Ne, to fakt ne. Něco bych od tebe potřeboval...“

„Já to hned věděl! Tak sem s tím – jak ti mohu pomoci?“ Obr se na svém vozíku chvíli ošíval, sklopil nesměle oči a zamumlal: „Chtěl bych si podat inzerát…“

„Cožéé?“

„No co, to se snad ještě může! Inzerát je docela normální rubrika.“

„Jo inzerát, promiň, neslyšel jsem. Hmm, za jakým účelem? Něco kupuješ? Prodáváš? Tři prsty?“

„Hahaha,“ zamračil se Gino uraženě, „jen si dělej ty svý vtípky, seš úplně vedle! Já bych se chtěl prostřednictvím inzerátu seznámit.“ Ctimil neskrýval překvapení. „To myslíš vážně? Ty – seznámit se přes nějaký prašivý noviny se sňatkovou podvodnicí nebo kapavkou! Tomu nemůžu uvěřit! Zrovna Gino, takovej štramák!“

„Hele nech si toho. Utahovat si můžeš z někoho jinýho.“

„No ne, vážně,“ Ctimil zaujal seriózní postoj, „copak ty máš nouzi o příležitosti v terénu?“

Zarputilé ticho.

„No jestli to myslíš vážně, tak ti samozřejmě nějak pomůžu, ale inzerát psát nebudu, k tomu mě nenuť. - - - A stejně si ze mě střílíš, vždyť můžeš mít, na kterou se podíváš!“

„Cožé,“ vytřeštil oči Gino. „Já vůbec nemůžu mít, na kterou se podívám. To si mě s někým pleteš...“

Ctimil se krátce kriticky zamyslel a od dalšího přesvědčování v tomto směru raději upustil. Dost možná si ho s někým plete.

„Tak mi řekni, co mám dělat,“ nešťastnil Gino, na stará kolena strašlivý dobrák. Ctimil se znovu krátce kriticky zamyslel a po stručné interní hádce a následném vítězství nad sobeckým já, kývl na souhlas.

„Líbí se ti Nefer?“

„Kdo?“

„Nefer. Moje první komorná, dveřnice a souložnice.“

„To je ta s tím hadem v košíku na šití?“ šklíbil se modrouš s nechutí.

„Ne, troubo, ta, co ti byla otevřít.“

„Jo tá! - - - Jsem spíš na modrooký blondýny, ale není špatná. Kolik jí je?“

„Sedmačtyřicet.“

„Cože!“ vykřikl nespokojeně, „Nezdá se ti už trochu stará?“

„A kolik je tobě, ty hnidopichu, sedmtisícdvěstětři? Hele starouši, v tvým věku už si nemůžeš tolik vybírat. Navíc – Nefer je pracovitá, uplete ti svetr a papuče s bambulí, zaštupuje ponožky a hlavně: lepší milenku abys pohledal. - - - Když jsme u toho, můžeš ty vlastně ještě..?“ Gino okamžitě zvážněl. „Ale to víš, to se rozumí, že jo…“

„No počkej, Nefer je náročná, nespokojí se jentaksněčím, celou noc vydrží vzhůru a jestli by měla přijít někam, kde nebude mít veškerou péči a všechno, tak..!“

„Klídek! Nepleteš si role? Ty máš být můj advokát. Já si tě najal.“

„No dobře, tak jo. Já jen – je to hodná náruživá holka, ale udělá, co jí řeknu. Jestli souhlasíš, jsme dohodnutý.“

„Hm, tak si plácnem. A domluvíš nám rande?“

„No jo, to se zařídí, čtvrtek, sedm večer?“

„Páni, Sindibáde, tak jo, skvělý,“ usmíval se připitoměle Gino.

„Gino, neusmívej se tak připitoměle, radši si pojď dát skleničku, tohle kuplířství se musí zapít!“ Oba se přestěhovali k baru. Ctimil rozlil silný fíkový destilát, smradlavý jak velbloudí trus.

„U mohamedána, to to musíš s tím hnojením tak přehánět, podle toho puchu to fíky ani nevidělo,“ brblal modrý host, ale dohazovač neměl náladu se hádat. Po čtvrté sklence to koneckonců bylo oběma jedno – mohli by velbloudince přikusovat a od fíků by to nepoznali.

„Ty, poslyš, můžu ti říkat Cíťo?“ Ctimil se rozchechtal. „No ne, vážně, ctimil, to je ti tak blbý jméno. Takový upjatý. Tví rodiče museli být pořádně divný. Neuraž se, já to tak neberu, protože ke svým rodičům jsem si nevypěstoval žádnej pozitivní vztah. Já je vlastně ani neznal…“

Gino se odmlčel…

 

 O velbloudím klepadle

Palác se víc než čímkoli jiným vyznačoval nepopsatelnou koncentrací kýčů. Ctimil byl v tomto směru tak důkladný, že se z druhé strany dalo mluvit o recesivním umění. Od mládí uchvácen orientem, nezanedbal jediný detail. Tak vzniklo roztodivné klepadlo.

Grrrkrrg. Návštěvníci ho neměli rádi, ale ono mnohem upřímněji nenávidělo je. Pohrdalo jimi, protože pohrdali jím, a pohrdalo samo sebou, což dávalo za vinu Ctimilovi. Jaká hanba, jaká ostuda! Necítilo se ve své kůži, snad proto se nedokázalo s velbloudím ržáním ztotožnit. Z pomstychtivosti zanechávalo na rukou opovážlivých hostů nepříjemný zápach, přičemž samo věřilo, že je poznamenáno. Normální komplex méněcennosti.

Nepočítalo dny, týdny, měsíce, roky, ale říhnutí. Připadalo si strašně, strašně staré.

Grrrkghrrrg! Za dveřmi seděl ten modrý mamlas. Jeho návštěvy byly vůbec jedny z nejnepříjemnějších. Jak ten tahal za velblouda! Div že ho neutrhl. Škoda, že se mu to nepodařilo, alespoň by mělo pokoj. Pachová stopa se zvolna zažírala do baculaté dlaně. Pak se s dveřmi, znechucené, vtočilo dovnitř, drobná velbloudí očka mu padla na kultivovaně vyhlížející Egypťanku. S hrůzou si vybavilo krátké, ale hororové období harému. Ty ruce!!!

Grobián projel kolem něj, na klíně berle, kolečkové křeslo ve své automatizovanosti tupě vrnělo. Kdepak tihle noví výrobkové, nemá to žádnou duši! Polonahá ženština zabouchla příliš prudce, klepadlo znovu poskočilo: Grk!

Jestli se na někoho těšilo, byla to Kleo. Měla se srstnatým ohavou soucit. No, možná jí jen bylo příjemné sahat na jeho suché, chlupaté tělo. Narozdíl od té druhé nesnášela mastnotu masážních olejů a lepivou slizkost lubrikantů, dávala přednost poctivě zarostlým tělům. Jsme přece chlapy! Občas dostalo i pusu, v horších případech čumák plyšového zvířete. Kleo holt byla i přes svých patnáct let pořád jako malé dítě. Ale se Ctimilem si báječně rozuměla, to jí mělo trochu za zlé. Dokonce i dole je slyšelo, jak se spolu kočkují a smích mu mrazivě projížděl nozdrami až do ocasu. Lechtalo to.

To odpoledne vyváděli obzvlášť hlasitě; z okna lítaly polštáře. Astmatický kleštěnec nebyl ušetřen, sebral ale veškerý svůj optimismus, a přistoupil k nečekanému výletu jako k léčebné kúře. Po dopadu na zem vysokým hláskem vykřikoval v oblacích dusivého prachu něco o jarním úklidu. Když se do něj s vřísknutím zabořila rozpustilá pletená papuč, zapištěl hrůzou a v panice ukazoval pod bambuli. Jakmile si uvědomila, že jí uteklo oko, smutně zašilhala a dala se do křečovitého pláče.

Na rozdíl od velbloudího klepadla si ani jeden nevšiml kolemsevlnící krajty Asty, která využila Kleopatřiny nepozornosti, aby si udělala malou proplázku. Hlad a zvědavost ji vedla přes policejní zátarasy rovnou do Bezpečnostního pralesa. A zrovna když se tolik snažilo využít větru ke svému potupnému rozezvonění, aby varovalo obyvatele paláce, ne a ne si odříhnout; zoufalé klepadlo bylo poslední, kdo ji viděl živou.

 

Ctimil si vymáhal pozornost odkašláním. Emh ehm. Hehrm, hehrm, hehhrrmm. Hmm.

„A co třeba Ctimek; nebo Ctimík?“ Gino se to snažil zamluvit. Ctimil, duse se rozdrážděným kašlem, poulil oči ve zděšeném nesouhlasu. Gino se nespokojeně kabonil. „Tak jak ti říkali doma? Pane Držímslovo...Držslovo, Držhubu, hele vole, umej nádobí a neser, ty malej modrej hajzlíku, vypadni vodsaď, než ti jednu střihnu!“ Gino znamenaje modrající hlavu Ctimkodlaka, udeřil jmenovaného svou pěstí do zad; prostý to způsob navracení zatoulaného dechu.

„Mně doma říkali Bobánku. A - - - já věděl, že se budeš smát!“ Ctimil se uraženě otočil od baru a zavrávoral. Gino se chytil za škubající koutky a zuřivě si je tahal dolů. Ctimil útočně vyskočil, zmáčkl Ginovy dětsky baculaté tváře a štěkl: „A co má být? Bobánku! Jsou určitě horší přezdívky. Jakou jsi měl TY?!“ „Nu škulu mu řůkulu Ubr,“ tlačil slova úzkou štěrbinou mezi Bobánkovýma rukama. „Já myslel DOMA,“ dotíral Cíťa, Obrovu sanici stále v dlaních. „Muluj mudruj hujzlůku, nejčastěji,“ dodal a promnul si osvobozené maso. Ctimil se evidentně uklidnil a zrozpačitěl. „Tys to asi doma neměl lehký, co? Rodiče alkoholici? Táta mlátil mámu, měli milence, nemanželský děti?“

„Nic takovýho. Jen svou kariéru stavěli nad rodinu. Miliardový obchody s velkýma firmama, samej monopol...“

„Měli v nich akcie, co?“

„Ne. Ale ve všem měli prsty. Předplacený přání na stovky let dopředu, hrozně zpychli.“ Ctimil vypustil jedno chápavé ahmmm.

„Víš, asi to tak muselo být. Neměli na mě čas, skoro jsem je neviděl. Tak nejvejš v průvodu se sultánem, stál jsem mezi tím šílícím davem chudejch lidí a kreslil si palcem na noze do písku kytky. Pak jsem se vrátil domů, kde na mě čekal vychovatel, hroznej zmrd, pořád mi nadával do malejch modrejch hajzlíků a nechával si ode mě dělat pedikúru! Rodiče nakonec zabili věřitelé. A já zůstal sám. Šel jsem na studie, ale stejně jsem skončil u řemesla. Dneska si říkám, že se to muselo stát. Rodiče ti nedají na výběr. A když seš člověk, jako ty, narodíš se, ani si vo to neřekneš a musíš žít. A všechno je proti tobě. Nemůžeš se prostě někam sbalit a na všechno se vykašlat. Hned to zařídí tak, že na tebe navlečou závazky a povinnosti. Vůči rodině, vůči společnosti, vůči bohům. Nenechají tě svobodně žít. Vůbec nemáš na vybranou. A perou to do tebe ze všech stran a sugerujou ti, že je to tvoje přirozená potřeba – žít jako oni. Nemít vlastní názor. Přirovnávají. Víš, já už jsem dneska vlastně unikát. Vyhynulej druh, ale jak s tím dokážeš žít ty, to mě děsí. Být jeden z miliard v podstatě zaměnitelnejch tvorů, ve vztahu k vyšším principům jste jeden jako druhej, ženská nebo chlap…No nezírej tak na mě. Mně je to vážně jedno. A kdyby ses na to dokázal dívat jako já, byl bys na tom stejně. Všichni by na tom byli stejně. Je těžší najít vlastní jedinečnost mezi tolika. Každej je individuum, ale spousta z vás o to ani nestojí. Vy si holt zvyknete na všechno. Je mi z toho nanic.“

Ctimil o tom skutečně přemýšlel. Podíval se na sklenku v ruce a napadlo ho, že je mu z toho taky nějak nanic. Chtěl k tomu nejdřív něco poznamenat, ale množství nutných slov mu zacloumalo s žaludkem.

„A cos to dělal za školu?“ Gino učinil neurčité rozmáchlé gesto.

„Klavírní konzervatoř.“

Ctimil jakobynic přešel k bazénku a sklonil se nad jeho bublající hladinu. Když salónkem zavanula nakyslá vůně fíků, sedl si Gino na ergo-křeslo a úplně klidně prohodil na Ctimilovu adresu: „No jo, vždyť máš recht!“ Na ta slova do sebe obrátil svou vlastní skleničku a oddal se meditaci.

O ergo-křesle

Bylo nebylo jedno sedací zařízení, všichni mu říkali ergo-křeslo, protože se snažilo, aby se na něm lidem, a Ctimilovi zvláště, dobře sedělo. Narozdíl od ostatních věcí v paláci neneslo stopy orientálního šílenství, a na svou barvu lapis lazuli bylo po faraónsku hrdé. Zlaté lemování se už naštěstí za ty roky kompletně ošoupalo. Uznávalo, že se o tuto příjemnou skutečnost postaraly více než čtyři tisíce žen, často mokrých, upocených nebo natřených vonnými oleji. Život byl tenkrát báječný!

Často si na to s lítostí zavzpomínalo. Nejraději z nich mělo takovou malou blondýnku…Šahrazád. Měla hezky plné posadí a velice žensky přitažlivé boky. Jak ta si do něj uměla sednout! Pan Gino z ní byl taky celý pryč. Dokázala neuvěřitelné věci se svým bohatým poprsím, to tedy do té doby nikde nevidělo. Pozoruhodná dáma.

Stejně to s těmi děvčaty byl takový smutný příběh, vždycky ho to dojalo. Nejpůsobivější byla asi ta příhoda s Egypťankami…Cože? Vy jste to ještě neslyšeli? Tak se pohodlně usaďte, a dobře poslouchejte.

Už to nevědělo jistě, ale nejspíš byl ten den pátek. Začínal podzim a Ctimil si užíval svobodomyslného sexu s vybranými služebnicemi severoafrického původu. Chvíli se po sobě potápěli v bazénku, potom se přesunuli na nejbližší dunu a jak jinak – skončili na křesle. Cítilo se tím silně polichoceno, holky nevynechaly jedinou polohu, ani polohovací opěrky. Tahle egyptská parta u Ctimila pracovala od počátku. A dělala to dobře.

Ctimil měl pro orient a exotiku vždycky slabost. Když do svého nového pohádkového paláce volil vhodné služebnictvo, myslel především na to, aby ladilo k vybavení. O tom, že by mezi zaměstnanci byli muži, ani neuvažoval. Upřímně – nebyl zrovna krasavec a bál se konkurence, i kdyby mezi dívčinami belhal zvoník od Matky boží. Člověk nikdy neví a ženské gusto rozhodně nepodceňoval. Možná, kdyby měl pupek, ploché nohy, skoliózu a hemeroidy…ne, ne. Zbytečné riziko! To bude raději pořádat pánskou jízdu s Ginem nebo s ginem, nejlépe s oběma.

Klubko nahých krásek se blížilo k závěru a spojilo své něžné síly. Eset, nejvášnivější ze všech, přiskočila v pravou chvíli, aby kousla Ctimila do bradavky. S výkřikem se zaklonil. Křeslo se rozkošnicky prohlo. Tohle mu dělalo dobře. Jedním okem zahlédlo do poslední nitky uražený černozlatý župan, ležící zmuchlaný na zemi. Vlečka mu žalostně plavala v bazénku jako Ofélie. Jak tragikomické.

Grrrrghkh! Grrrrghrrrkh!

Pružná Tetisheri hbitě a bez vyzvání vyskočila, nemějme jí to za zlé, ale hrátky s Cíťou ji moc nebavily, takže dveřnici Nebtah ochotně zastoupila. Protože Gino klepal velice specifickým způsobem, Teti nebyla překvapená, když se na ni vyvalil modrý obr s berlemi. Zahalekal pozdrav přes celou vstupní halu a Ctimil se začal shánět po županu. Ten, jelikož byl naštvaný, se snažil splynout s okolím, ale jeho mimikry vzhledem k neobvyklé poloze napůl v bazénku, nemělo valný úspěch. Když se mu při oblékání podařilo omočit osm z dvanácti Egypťanek, konečně přestal Ctimila škrábat a způsobně okapával.

„Už jsem tě očekával,“ vítal ještě zadýchaný Ctimil poskakujícího přítele. (Poskakujícího o berlích! Gino si vozík co chvíli zadřel pískem.) Křeslo se nabídlo s uctivou strnulostí k usazení. Vědělo, že bude následovat obchodní jednání. Děvčata to věděla taky, jelikož opustila místnost a zanechala po sobě láhev a dvě koštovačky. Gino si udělal pohodlí.

 

„Škoda žes to nestihl dřív,“ zalitoval Cíťa,  plynulým pohybem sáhl po láhvi a jal se plnit Ginovu sklenku.

„To víš,“ klepl Gino berlou do berly, „už to není, co to bývalo. Chvíli to trvá,“ podrbal se v rozkroku.

„Mluvíš mi z duše,“ poznamenal Ctimil, pokradmu sledující každý modroušův pohyb. Nalil i sobě a posadil se. Křeslo přes Ginovu mohutnou postavu slyšelo jako se špunty do uší, pracně protlačilo skrz čalounění tajnou zbraň – kdysi zapomenuté párátko a píchlo obra do zadku. Ten s upřímným jauvajs vyskočil a zřítil se na kolena, hýždě vytrčené.

„Co je?!“ Ctimil vyjekl strašně polekán. Gino si opatrně osahal místo, z něhož bolest vycházela. Nahmatal tenký předmět. Vyškubl ho a zamračeně na něj hleděl.

„Zadřel jsem si třísku. Jak na tom krámu prosím tě můžeš sedět?“ Ctimil nad tím mávl rukou. „Zpátky k naší záležitosti.“ Křeslo se celé nastražilo. Gino si sundal ponožku. Ctimil se pousmál.

„Harém.“

„Harém?“

„Harém!“ Křeslu spadla opěrka na nohy. Gino pokrčil rameny a zatáhl za prst. Prst povolil. Nic se nestalo.

„Jsou vedle v sále,“ reagoval Gino na Ctimilův obviňující pohled, „sem by se ti nevešly.“ V tu chvíli povolily dveře a dovnitř se vysypaly různobarevné ženštiny. Křeslo zapomnělo, že je němé a oněmělo. Slečny oproti tomu v panice křičely. Stačil však jediný Ctimilův pohyb a jako zázrakem se uklidnily. Se zájmem si ho prohlížely. Byl to pohled mlsných šelem. Ctimil švihl rukou a okamžitě se vyrovnaly do mnoha pestrých řad. Spokojeně kolem několika přešel a na jednu prsatou blondýnu ukázal. „Ty!“ A pak: „Jak se jmenuješ?“

„Šahrazád,“ odpověděla erotickým hlasem a Ctimilovi neuniklo, jak děsivě zapumpovala svými vnadami. Neuniklo to ani Nefer, která právě přišla a teď strnula ve dveřích. Jindy akusticky hravý prostor zvukově zaizolovaly tisíce neukojených samic, všech odstínů a velikostí. Láhev sváteční fíkovice, kterou nesla, pustila na zem, kde se s dokonalým efektem roztříštila. Nefer ovšem nádobu nepustila v šoku, ale vzteky. Rázně vykročila k pitomě se usmívajícímu Ctimilovi. „Chtěla jsem s tebou mluvit,“ oznámila poté, co na jeho tváři zanechala rudnoucí otisk dlaně. Harém se zahihňal.

„Nefer, fem fe koufl!“ Sotva to zakňoural, už dostal další.

„Nefer! Nefer mě! Čino! Tak řekni něso!“ Gino se alibisticky schoval pod stůl. Ctimil byl i přesto ušetřen, protože Nefer najednou otočila a utekla. Ctimil ji nikdy neviděl brečet, ale napadlo ho, že takhle by to asi vypadalo, kdyby se to snažila za každou cenu skrýt. Učinil pár váhavých kroků za ní, ale Šahrazád ho nekompromisně zadržela…levým ňadrem?!

Pro příštích několik měsíců se ocitl ve víru netušených orgií vedených blonďatou nymfomankou, takže docela ztratil pojem o čase a taky pár kilo, což mu koneckonců zase tolik nevadilo. Křeslo si taky nemohlo stěžovat: bylo oblíbenou pomůckou díky rozmanitosti polohování a oceňovalo pestrost. Nicméně asi tak z jara se mu postesklo po starých dobrých Egypťankách. Co asi dělají? Celou dobu je na sobě nemělo.

Když tu najednou vyběhl nahý Ctimil z ložnice s divokým pohledem a hrozným hlasem křičel: „Gino! Už žádný ženský v tomhle baráku!“ Křeslo se nikdy nedozvědělo, co se v tom pokoji stalo, ale dobře si všimlo, že chvíli po Ctimilovi vyšla ven ona Šahrazád.

Gino chtěl počkat, až se Ctimil uklidní, ale ten vřískal, že se neuklidní dřív, dokud nebudou všechny pryč! „Tomu říkám promarnit prst,“ kroutil hlavou obr, ale učinil, co se po něm chtělo, ta okolní hysterie už mu lezla na nervy.

Ctimil se ráno probudil zpocený hrůzou, blonďatá chiméra ho pronásledovala i ve snu. Zavřel oči a zaposlouchal se. Ticho. Sešel do salónku, kde spal Gino. Až na nepříliš hlasité chrápání nikde ani hlásku.

„Teti? Eset?“ Rozhlédl se.

„TETI? ESET?“ Gino se nespokojeně pohnul. „Proč mě budíš? Šel jsem spát až k ránu,“ zabručel a zase se zahrabal pod deku. „Gino, neviděl jsi holky?“

„No dovol, já přece přání plním,“ ohradil se proti nařčení. Ctimil chvíli nechápavě mlčel. A le už začínal něco tušit. „Tetisheri! Eset, Petepihu, Jaret, Teje, Henuttanet, Nebtah, Satamun, Mutemwio, Amenemipet, Tent-Amun!“ A pak si to všechno spojil dohromady.

„Nefertiti,“ hlesl a rozplakal se. Nemohl vědět, že i kdyby se přání netýkalo Egypťanek, stejně by žádná nepřišla; jakožto Ctimilovy favoritky byly první noc v harému úkladně zavražděny.

Slunce se z posledních sil drželo těsně nad obzorem, námahou potilo krev, která se s charakteristickým zápachem rozpíjela po obloze. Ctimil právě vstal. Po tom, co Nefer odešla k Ginovi, převzala Kleo mimo jiné také dveřnictví, takže když se ozvalo nepřirozeně krátké říhnutí, šla zvědavě otevřít. Přece to byl Gino. V překvapené ruce pořád pevně svíral velbloudí klepadlo. S rozpačitým úsměvem ho projížděje vtiskl do dlaně zmatené služebnici.

„Nazdar Ctimíku,“ houkl zamyšlenému příteli do ucha, když se nepozorován dostal až k němu. Ctimil sotva pohnul brvou na znamení odpovědi. Bez zájmu vysával obsah veliké sklenice a vypadal smutně. Ani si nevšiml, že ho pozdravil jinak než obvykle. Zvláštní. Gino se bez zbytečných předsudků zaparkoval u baru a nabídl si chlazený koktejl, nejspíš rezerva pro pána domu. Kleo se přepnula do odpočinkového režimu. Ctimil v něm vězel už dlouho.

„Tak co, máš se?“ Ctimil vyloudil bezmyšlenkovité hmm.

„Sem si řikal, sem tady dlouho nebyl, se stavim,“ pokračoval Gino v monologu a začal si poklepávat nohou.

„Tak mě zas našli,“ vyhrkl Gino snaže se, aby to znělo jen tak mimochodem, ale napjatě očekával odpovídající reakci. Dočkal se.

„Našli?“ Ctimil překvapením vyprskl své mojito. „A kdo? Co je to za lidi? Znám je?“

„To těžko. Takový děsně chudý. Von loví ryby a vůbec nic nemá,“ stěžoval si Gino, ale uvnitř ho ten zájem těšil. Ctimil se tvářil soustrastně. „Svobodnej?“

„Ženatej. A ta jeho – hotová Medúza.“

„Odkud ty znáš řeckou mytologii,“ odfrkl si Ctimča, už docela zapomněv na svou předchozí melancholii.

„Já už toho od Ramsese zažil...“

„Tak pokračuj!“

„No a ta fúrie...“

„Říkals Medúza,“ napomenul ho Cíťa.

„To je fuk. Tak ta harpyje...“

„Tak kolik těch potvor ten chlap má?“ rozčiloval se bývalý majitel harému.

„Jednu přece.“

„Tak takhle by to nešlo. Musíš to nějak unifikovat. Mně se to s takovou hrozně plete. Jak se ta baba jmenuje?“

„Hilda.“

„Ještěže ne Xantippa,“ zamumlal si pro sebe Ctimil.

„Kdo?“

„Ten chlápek. Nejmenuje se náhodou nějak jako Sókrates, co?“

„Ne. Proč?“

„Ale jen tak. Nenech se rušit.“

„Rád bych,“ zamračil se Gino.

„Jen dál. Říkal jsi Hilda.“

„Takže Hildegarda,“ Ctimil do sebe obrátil koktejl, nehledě na mátový salát v ústech, „na mně vymámila celou desítku...“

„Cože! Ta bestie. A já se ze samé skromnosti spokojil s osmi! Že ty do té konve vůbec lezeš! - Už si něco přála?“

„Počkej, napsal jsem si to. Zaprvé: krásnej barák, aby jí ho sousedi záviděli, zadruhé: významný postavení ve společnosti.“

„Jakto? Dvě přání? Tys jí neřek o prstech?“

„Ale řek. Jenže mám dojem, že jsem ji ňáko nasral. Udělala to naschvál.“ Ctimil se pátravě podíval Ginovi po rukách.

„Ještě je mám, nechává si dělat projekt u architekta a politickej poradce a právníci pro ni hledají vhodný místo.“

„Že je to ale mrcha! To já jsem si tenkrát všechno sepsal do jednoho přání, pamatuješ?“

„To jo,“ řekl posmutněle Gino, „a taky jsi mě volal už po ránu, že potřebuješ výhled na divokou přírodu.“

„Já vím,“ sklopil Cíťa kajícně hlavu, „a další den, že v té přírodě musí být pro mě bezpečno – hlavně žádný velký a jedovatý zvířata...“

„A pak ti domorodci...“

„Dobře, to uznávám, ale aspoň jsem si vzpomněl i na zloděje, ostatní kriminálníky a bezdomovce,“ hájil se opatrně Ctimil.

„No jo, ale s tím harémem, to byl krok vedle, co?“

„Ani mi nemluv – už nikdy se nenechám takhle zblbnout orientem.“

„A to jsem tě vybavil jen standardem – čtyři tisíce má kde kdo.“ Gino si ani po těch letech neodpustil lehce zlomyslný smích. „Že to ale byla sranda, co – pamatuješ, ta malá blondýnka – jak se jmenovala...?“

„O tom se nežertuje!“ Ctimil se hrůzou naježil.

„Pardon, ale kdo by to byl řek, že nakonec skončíš v monogamii.“ Gino kývl na Kleo a Ctimil se po ní otočil s výrazem, jako by si něco zásadního konečně uvědomil. „Už jsem se chtěl dlouho zeptat: Vysvětli mi jednu věc. Jakto, že tady je? Víš přece, jak jsem si přál, aby všecky ženský zmizely. Nefer se skoro po šestnácti letech vrátila a přivedla s sebou tuhle Kleo. Myslel jsem si tehdy, že vidím duchy.“ Gino se pousmál takovým zvláštním, morbidním způsobem.

„Ty hlupáku! Vždyť jsou to věci!“

„Věci? Jak věci?“ vyděsil se Ctimil upřímně s tušeným odporem.

„No věci. Já za to nemůžu. Řekl jsi přece: Žádný ženský v tomhle baráku,“ Ctimil kýval potupeně hlavou. Na tohle se nedalo zapomenout. „No a já si myslím, že je to tady tomu přizpůsobilo. Neumřely, tak jsou z nich věci,“ Ginovi bylo všechno jasné. Ctimilovi ještě pořád skoro nic. „Dobře, ale jak...“

„Ale Ctimíku,“ zahučel Gino blahoskonně, „čemu na tom nerozumíš? Věci jsou věci a ženy ženy. Copak je věc ženská?“ Ctimil se hluboce zastyděl.

O dvou Egypťankách

Nefer si vařila kafe. Opravdového Turka neměla už mnoho let. Krásné nohy si až po útlé kotníky hřála v pletených papučích. Vlastnoruční práce, to se ví. Teleshoping nesnášela. Pro odreagování poslouchala remix Jimmiho Hendrixe s Green Day – pětatřicetiminutová skladba Foxey Idiot ji rozplakala.

Do kuchyně nakoukla hlava plyšového hada a za ní dovnitř vhopsala Kleo. Co je ti? Nefer pohodila bradou směrem k magnetofonu. Kleo s porozuměním uronila slzu, vytáhla kapesník a nechala hada tiše vysmrkat. Pak se jí rozzářily oči, zamávala rukama, aby upoutla Nefeřinu pozornost, a napěchovala si kapesník do zavřené pěsti. Sedmkrát nad ní zakroužila hadem, načež se zatvářila dramaticky, a naráz kapesník prudce rozprostřela: z jejího středu vzlétl holub. Nefer se zatvářila lehce pohoršeně. Jako vtip docela dobrý. Možná trochu nechutný. Nic lepšího tam nemáš? Kleo smutně zavrtěla hlavou. Ze zvyku nakoukla do lednice – byla prázdná, až na jeden zapomenutý kelímek smetany. Automaticky po něm sáhla, hliníkové víčko probodla brčkem a pomalu usosávala. (Jen tak pro pořádek: natřásla střapcovité polštáře a ulehla na válendu). Nefer ihned varovně spustila.

Nepij to pořád, budeš tlustá. Kleo si volnou rukou zaťukala na čelo a Nefer si povzdechla. Jistě, pořád zapomínala. Jenže když tolik let žijete, je těžké si ze dne na den zvyknout, že už to tak není. Všechno, co děláte, ve vás zakoření. Pravidelná konzumace jídla, mytí rukou, antikoncepce, vyhýbání se konzervantům. Je těžké se těch zlozvyků zbavit. Na druhou stranu, kdyby nic nedělala, rozbila by se nudou. Proto pletla. Zabíralo jí to spoustu času. Potom se ten pobyt u Ctimila nezdál být tak špatný.

Zvláštní bylo, jak zvyky ne a ne zmizet, ale vzpomínky se ztrácely jedna za druhou. Jen občas si ještě vzpomněla na tu událost před mnoha lety, kdy si Ctimil usmyslel, že mu dvanáct ženských doma nestačí. Vždycky jí skvěle fungovala intuice a dokázala rychle reagovat. Proto když zmizela Eset a Nebtah, na nic nečekala, vykradla se z paláce a zmizela v pralese. Měla hrozný strach. Byl to sice Bezpečnostní prales, ale ve skutečnosti znamenal pro všechny návštěvníky spíš velké nebezpečí. Kdokoli proniknuvší do jeho pásma nesměl patřit mezi kriminálníky, bezdomovce nebo domorodce. A taky být zvíře. Věřila, že podmínky pro přežití cesty pralesem splňuje, ale kdy si můžeme být sebou naprosto jisti?

Viděla spoustu zvířecích a několik lidských mrtvol, které se kupily v podrostu, neschopny rozkladu. Ačkoli ji trápila každé ráno nová vlna nevolnosti, nevzdala to, ale po hrůzné cestě mrtvým zeleným šerem ji čekala pouť rozžhavenou pouští. Pak už si pamatovala jen na to, jak byla šťastná, že na obzoru svítí bílé tetelící se město, a – a – a nějak do něj dorazila a – a – a začala tam žít. Za půl roku přišla Kleopatra…Dlouho nemohla Nefer Ctimilovi zapomenout, určitě víc jak deset let, ale začalo se jí stýskat. A tak se k němu vrátila a Kleopatru vzala s sebou. Bude tam takový hodný strýček, Kleo. Strýček? A jaký je? Docela modrý, Kleo, docela modrý.

Nepij to pořád, budeš tlustá, zasmála se Nefer a vytrhla jí pohárek. Kleo své smetaně kolegyni velkoryse přenechala a uměle zelený plyšhad se stal obětí v láskyplném objetí. Velká (a vůbec ne slizká) hlava mu zmodrala a zůstala uškrceně viset. Lednička přešla z hlasitého vrnění na tiché.

Grrrrkgh! Bezděčná mordýřka vstala a vyčouhla z okna, srkající Nefer zaujala její teplé místo na válendě. Ty nejdeš dolů? To je ten modrej mrzák.

Srrk. Neříká se mrzák, ale invalida. A ta modrá mu sluší.

Nese kytku.

Nefer se kousla do rtu. Není dneska čtvrtek? Kleo pokrčila rameny. Doba upovídaného kalendáře dávno minula. Ten současný byl věčně v depresi a tragicky mlčel.

Srrrrk. Srrrrrk.

Už je tam Cíťa, asi o něm věděl. Bere mu kytku. Ne, vrací mu ji. Teď vjel dovnitř.

(Grk).

Kleo se s očekáváním zahleděla Nefer na ústa.

Srk. Srrgrrkh! Tak fajn, vyjádřila se a vyprázdněný kelímek s neochvějným nadhledem zbaštila taky. Zcela jasně věděla, že odchází z domu, proto co nejlidštěji pohladila bezstarostnou Kleo a zlehka ji políbila na čelo. Tak by jistě vypadalo rozloučení. A rozloučit se patřilo; koneckonců, kdysi to byla její dcera.

Nastala zima. Ke vší smůle to oproti jaru, létu a podzimu nepřineslo žádnou změnu. Gino se dlouho neukázal, Ctimil měl rakovinu hrtanu a dost se nudil. Předstíral, že je to angína, nádor rostl jako infikovaná mandle. Krk si zavázal šátkem a pil čaj s medem. Přes hlavu jako koleno si přehodil krásnou černou paruku, kterou nosívala Nefer. Postesklo se mu po vlídném slovu. Nebo aspoň slovu. Připadal si jako mátoha, navíc opuštěná. Jednoho dne už toho měl tak
akorát dost, zavolal Gina a čekal. Večer se ozvalo tupé bouchání na dveře. Ctimil šel otevřít osobně.

„Tak tě vítám!“ Uvedl ho do salónu, kde to vonělo po bylinkách, a lovil konverzační téma. Gino ho ale předešel. „Dlouho jsem tady nebyl. Stala se spousta věcí,“ dodal a přitom maličko pozvedl ruce, asi tak neochotně, jako se ukazuje oholený pes. Ctimil užasl. „A jak, jak – totiž kdy…?“

„Včera,“ povzdechl si Gino, snad v tom bylo i trochu úlevy. Ctimil pokračoval v nejisté stručnosti: „Kdo…?“

„Hilda. No jo, přecejen se toho dožila. Víš, jaký bylo její poslední přání? Aby se měli s manželem zase tak rádi jako zamlada. To je vývoj, co?“ Gino zvedl pyšně bradu. „Po takové práci mám pocit, že moje prsty neupadly nadarmo.“

„A co ty?“

„O mě se stará Nefer. Nestěžuju si.“

„A co chceš dělat až…až ti vypoví službu?“ Ctimil se pohledem zavrtal do podlahy. Vykřikla bolestí. Bylo mu trapně.

„No, tak to tě asi půjdu poprosit o tvoje poslední přání.“ Gino se usmál povzbudivě, skoro otcovsky. „Neměj obavy, pořád tu mám oba. Nikde jsem je neprošustroval.“ V levé ponožce se pohlo něco velice malého. „A co tvoje angína?“ nadhodil tak společensky nezávazně, jak jen dovedl. Ctimil se poškrábal na nose. „Ale jo, jde to,“ utrousil, „je to nuda,“ pohlédl Ginovi upřeně do očí. Hráli spolu tuhle hru na Ctimilovo přání – že on bude Ginovi tvrdit, že má bacil na mandlích a Gino bude dělat, že tomu věří.

„Víš, Gino,“ začal najednou Ctimil nějak moc vážně, „přemýšlel jsem.“

„O přání?“

„Jo. Totiž, napadlo mě, že všechno, co jsem měl a mám, jsem si mohl koupit, no a prales, prales je mi k ničemu. A konečně tenhle rozhovor mě utvrdil v tom, že uvažuju správně. Zkrátka si přeju, abych byl zdravej. Přece víš, jak se říká, že zdraví si nekoupíš...“

„Ale můžeš si ho přát,“ Gino pokýval hlavou. „Cíťo, ty taky děláš pokroky,“ zvedl uznale obočí. „Ehm – můžeš mi pomoct? Sundej mi ponožku a pořádně zatáhni.“ Ctimil trochu neobratně učinil, co se po něm chtělo. Pak zkusmo polkl.

„Bolí,“ zakňoural.

„Protože si myslíš, že tě to bolí. Zavři oči a mysli na to, že ses uzdravil. Ale musíš intenzivně,“ radil Gino přesvědčivě. Ctimil sklapl víčka a tiskl je k sobě. Když už ho Gino podezříval, že usnul, objevil se pacientovi na tváři vítězoslavný úšklebek.

„Dobrý?“

„Dobrý,“ potvrdil Ctimil.

„Víra tvá tě uzdravila,“ zadeklamoval Gino velice teatrálně a protáhl si obě kolenní jamky. „Dáme si oběd?“

„Dej si sám, já mám po tom chemotrápení žaludek naruby…“

„Teď už ne,“ prohlásil Gino rozkazovacím způsobem. Ctimil pomalu začínal chápat.

„A zuby?“

„Jako perličky,“ smál se obří invalida.

„A nohy?“

„Tak dokonalý chodidla ti můžou všichni závidět. Jako z učebnice biologie.“ Ctimil shodil obnošený župan a zkoumal hrbolky svých žeber. Nerovnost po někdejší zlomenině byla ta tam.

„A neoperovali ti slepý střevo?“ Ctimil přitakal. „Tak zkus najít jizvu. No, není.“

„A ten slepák?“

„Ten tam je. Ale úplně v pořádku,“ zdůrazňoval Gino, pusu od ucha k uchu. Ctimil se najednou zamračil.

„Jenže to asi taky znamená, že se budu muset nechat podruhé obřezat.“

No jo, už to tak bylo.

O vosamělé vose

Aneb osud jednoho nevinného tvora versus chladnokrevný zabiják v průběhu zápasu na život a na smrt. Pokusme se být nestrannými pozorovateli.

Vosa popravdě nevěděla, jak se dostala přes smrtonosné pásmo pralesa, (ve skutečnosti ani netušila, že je smrtonosné), a my se to taky nedozvíme. Říkejme tomu třeba zázrak – Ctimil to tak později bral. Byl už večer a ona celá popletená vletěla skrz okno do pokoje. Připadala si jako v pasti, ale snažila se zachovat klid. Panika je totiž, jak všechny vosy vědí, brána smrti. Zachytila se na stěně, stísněně oddechovala, nabírala síly a dělala všechno proto, aby se v uzavřeném prostoru zorientovala.

Ctimil nastražil uši. Přece jen se mu to nezdálo – něco bylo u okna v ložnici. A bzučelo to. Možná by klidně spal dál, kdyby se jen tolik nebál potenciálně bodavého hmyzu. Připlížil se ke dveřím a rozsvítil. Vosa – o tom nemohlo být pochyb. Provokativně mu lezla po zdi. Vyzul si papuč a s instinkty degenerovaného lovce se obezřetně přibližoval. Napřáhl se.

Vosa zaznamenala nebezpečný pohyb a pokusila se o útěk, útočník ji ale zasáhl a srazil na postel. Nic se jí nestalo, ale byla lehce omráčená. Tak, a teď mě znásilní, proběhlo jí hlavou. Váhal, mrzký chtíč v očích, zřejmě z nedostatku příležitosti, zhodnotila strnulý postoj vosa. Ále co, usnesla se, konečně proč ne. Taky dlouho neměla příležitost. Takhle z toho aspoň taky bude něco mít. „Tak fajn, brouku, můžeš to vybalit,“ pobídla ho a jala se shánět příjemnější část lůžka.

Ctimil stál nad tou příšerou bez sebe hrůzou. Tak velkou mrchu ještě neviděl. Je mrtvá?

Bzzzz-zzzz-zzz, ozvala se najednou a heleďte ji, popolezla! „Fuj, ty svině!“ Ctimil udeřil vší silou jednou – Ale to je náhodička, brouku – podruhé – takže ty jsi taky sado – potřetí – maso…žihadlo na ohnutém zadku naposledy píchlo naprázdno.

Ctimil rozklepanou pantoflí do malého těla dloubl. „Mrtvá,“ konstatoval místo lékaře. Chtěl ji smést z prostěradla, ale držela jako přibitá. (Však taky byla). Neuměl si to vysvětlit, její hlava pevně vězela v matraci. Udělalo se mu nevolno, zvlášť, když ji za pomoci lopatky a smetáčku konečně dostal ven. Zatoužil jí vystrojit pohřeb. – Ale když už držel ten smetáček, vyhodil ji něžně do koše. Poklekl a plakal, prosil ji za odpuštění. Jediná živá bytost za celé ty roky a on ji tupě umlátí domácí obuví! Je barbar, nic dobrého si nezaslouží.

Opil se. Pil vždycky za sebe a pak za vosu. Pila jako duha. Kdo by to byl do ní řekl, taková malá… „Byla to hodná holka,“ prohlásil zasvěceně. To, co se stalo potom, přirozeně vyplynulo z okolností. Ctimil zřejmě dostal výborný nápad, všechny židle ujišťoval, že něco uvidí! Chvíli se po někom sháněl, ale zapomněl, po kom a co po něm chtěl.

A pak mu rozostřený pohled padl na zahradnické nůžky. Vzpomněl si – částečně. Přál si, aby vosa byla živá. Vzal je do ruky, v hlavě měl bzučící černo. Než omdlel, měl dojem, že mu něco upadlo.

„Není nic krásnějšího, než východ slunce,“ zhnuseně přivíral oči Ctimil. Rozvaloval se nahý na lehátku pod slunečníkem z palmových listů a okusoval plastovou špejlku od lízátka. Slunečník i lehátko se nacházely na terase, kam dopadaly červené paprsky pod velkým úhlem – slunce zrovna zapadalo. „Nikdy nevstanu včas,“ bručel nespokojeně. Poslední tři týdny na sobě pozoroval chronickou beznaděj a pasivitu. Když už k někomu promluvil, byl to většinou on sám. Nešťastně pozoroval věčný úděl plastových lízátkových špejlek – v horní třetině pokaždé zůstal sladký špunt, který odtamtud za nic na světě nemohl dostat. Rozbolely ho už všechny stoličky, vzdal se a svéhlavou potvoru vyplivl. Tichounce cinkla o koberec starších modelů.

Tím ale jeho všeobecné zoufalství ještě zesílilo. Otočil se na bok a začal se věnovat své oblíbené činnosti; pořád si hnětl dávno zhojený pahýlek levého ukazováku, bylo to takové soukromé pokání.

Ze svého lehátka velice dobře viděl na své ohavné dílo – Bezpečnostní prales. Sám nevěděl, co ho to tenkrát popadlo, ale když ono je tak těžké svá přání dostatečně specifikovat! To už si dnes uvědomoval až příliš palčivě. Zbývalo mu jedno, poslední…už víc než čtyřicet let! Za tu dobu měl zuby zase zkažené, narostlo mu břicho a znova šel pod kudlu se slepým střevem, jak se ostatně dalo očekávat. Doktor to podělal tak, že kdyby Ctimil pracoval, musel by do invalidního důchodu. Po té zkušenosti se na obřízku raději vykašlal. Místo plochých nohou dostal v nemocnici plíseň a začínala ho trápit hypertenze. Jen ta rakovina se z hrtanu přemístila na prostatu. Prostě pech.

Po půlnoci přijel Gino. Vypadal ztrhaně.

„Je po ní, rozpadla se mi v náručí,“ řekl tiše, selhával mu hlas. Ctimil ho s námahou poplácal po zádech. „To víš, jednou to přijít muselo. Ale vydržela dlouho,“ povzbuzoval ho neobratně, „když to tak vezmeš, Kleo je mladší model, ale v mnohem horším stavu. Jde z ní trochu hrůza,“ otřásl se, když jmenovaná prošla v pravoúhlém záklonu do salónu, na hlavě zcuckané šedivé chomáče, klouby vrzající při každém křečovitém pohybu.

„Než ztratila jemnou motoriku, upletla mi tyhle rukavice,“ navázal Gino zamyšleně, s nudlí u nosu, černozlaté prsťáky v klíně. „Mohl bys mi je nasadit?“ Ctimil po nich sáhl, se zájmem je prohlížel. Něco mu připomínaly. Kdysi míval podobný župan, ale to už bylo dávno. Navlékl je na velké modré dlaně, byl to zvláštní pocit – asi jako oblékat kalhoty beznohému. Na Gina byl v těch rukavicích žalostný pohled, i když vypadal spokojeně. Ctimila to pobuřovalo.

„Co je to za debilní práci: plnit lidem jejich pošahaný přání?!“

„Patří k nejstarším řemeslům,“ bránil se Gino vcelku lhostejně.

„Ty jsi u mě normální děvka Gino, a ještě to děláš zadarmo,“ zuřil Cíťa, ale vztek měl především sám na sebe. Byl rád, že Nefer neupletla prstové ponožky.

„Úplně zadarmo to nedělám,“ oponoval obr, „dals’ mi tohle supr elektrický křeslo.“

Ctimilovi přeběhl mráz po zádech. No právě.

O Ginově invalidním vozíku

...vrrrrr-vrrrrrr-vrrrrrr... A tohle dělal úplně pořád.

„Cíťo?“

„Ano?“

„Nerozmyslel sis to?“

„Nemám si co rozmýšlet. Chci,“ zvýšil Ctimil hlas, „aby po mé smrti všechny výplody mých přání zmizely!“ Ozvěna chvíli přežvykovala vyřčená slova a vyšeptaně se rozprášila.

„Tak tahej,“ povzdechl si Gino.

„Ještě ne,“ stáhl ruku Ctimil. Gino překvapeně vzhlédl. „Nejdřív si poslechni tohle. Sepsal jsem to dneska v noci.“ Ctimil zaujal pózu řečníka, Gino pozorného posluchače. „Já, Ctimil Držímslovo, odkazuji veškerý svůj movitý i nemovitý majetek památce Nefertiti a Kleopatry, mé milenky a dcery.“

„Tak tys to věděl?“ zvolal překvapeně Gino.

„Tak je to pravda!“ vykřikl vítězoslavně Ctimil. „Byla to moje dlouholetá domněnka. Ale nemusíš se stydět, já to stejně vždycky uvnitř cítil. Nebuš se do hlavy, věděl jsem to!“ Ctimil vnutil Ginovi list závěti, a sáhl do vyboulené kapsy. „Tady je něco taky pro tebe, starý brachu.“ Byla to sedmička fíkovice, v láhvi od vína, v kýčovité dárkové tašce. Na hrdle byl uvázaný lísteček: Ginovi z lampy, skvělému chlapíku a nejlepšímu příteli.“ Gino dojatě popotáhl. „Víš, co si přál ten šejk, co mě našel jako první?“ „Ten co si stačil přát jenom dvě přání?“ „Právě ten,“ potvrdil Gino. „Zaprvé chtěl být šťastný, jako lid jeho domoviny. Potom si přál, aby byl šťastný ten lid.“ Ctimil se zasmál. Poprvé po mnoha letech. Rozhodil ruce a zavolal někam nad sebe, do širého modrého nebe: „To je taková svoboda, nic nemít!“ Pak pohlédl na temně modrou barvu svého společníka. „Já vím, už je čas.“ Odhodlaně pohlédl na prales tyčící se před ním, vzdálený na jediný krok. Ale než ho udělal, ještě se zeptal: „Seš si jistej, že to bude fungovat? Prostě vlezu dovnitř a...“ „Už se nevrátíš.“ Znělo to jako jediná jistota v životě. Ctimil se znovu, s větší odvahou podíval na hrozivě tichou hradbu stromů. Ještě jednou se ohlédl. „A Gino, co by sis přál ty?“ Gino trochu rozpačitě zamžoural. „Já?“ „No ty,“ usmál se Cíťa takovým dokonale vyrovnaným způsobem. „Nikdy jsem o tom nepřemýšel.“ „Tys nikdy nepřemýšlel o tom, co chceš? Ginovi se rozšířily oči. „Když jsem byl ještě kluk, strašně jsem chtěl být slavným klavíristou.“ Pak se podíval na svoje holé dlaně; opravdu holé. „Teď bych si nejvíc přál mít zase všechny prsty. Vykašlat se na řemeslo a jít si za svým snem.“ Ctimil mu pohlédl do očí, do velmi starých, moudrých očí.

„Tak už tahej, nebo tady usnu,“ porušil ticho modrý muž, setřel slzu a nastavil spodní levačku. Ctimil ho vzal za palec, ale zase ho pustil a překvapeného Gina upřímně objal. „Budeš mi chybět,“ vydechl, zatáhl za ten poslední osiřelý výčnělek a zcela bez majetku i bez domova vkročil do pralesa.

Právě začínalo svítat. Ve slunečních paprscích se najednou ozval zvláštní zvuk, který nevnímáte, dokud neutichne. Lednička vypojená ze zásuvky. Gino beze slova sledoval, jak celý prales i palác rozfoukává vítr; milióny částeček písku třpytících se v letu. Bylo to smutné, jako když skončí tábor, odjedou děti a zůstanou stany, které se rozeberou. Místa, kde jste prožili kus života, vám mizí z reality, aby zůstala jen ve vzpomínkách.

Gino seděl na svém invalidním vozíku napůl zasypán, v klíně svou lampu. Všude kolem se rozprostírala jen pustá poušť. Poslepu nahmatal hrdlo láhve, odzátkoval ji, nahnul, lokl si a všechno okamžitě vyprskl. To musela být ta nejsilnější fíkovice na světě! Jak si ten blázen představoval, že to bude pít? Pak ale uviděl, že uvnitř něco plave. Ne, nebyl to červ jako třeba  v pravé tequile, bylo to lehce ohnuté, Ginovi to nejvíc připomínalo prst. Pak ho poznal bezpečně: Ctimilův ukazovák! Otočil lístek a na něm stálo:

Obrovi, aby věděl, že žádný prst neupadl nadarmo. Pokud se nepletu, bude tvoje přání to, co si myslím. Bobánek

O takové jako konvičce

V marocké poušti bylo poledne. Malá karavana putovala pomalu a vytrvale. Nevezla obchodníky, ale hudební manažery. Byli vzteklí.

„…je ale blbec, kde ty talenty pořád bere?!“

„Ale viděl jsi ho? První v jazzu, první v komorňáku, ocenění techniky, Talent roku, Cena publika, to přece není normální!“

„Já vám povím, že je to úkaz. Rarita. No kolik už jste viděli modrejch klavírních virtuosů?“

„Já to nechápu, já to nechápu,“ naříkal malý manažer nešťastně.

„Co nechápeš, tady to máš jasně napsaný,“ řval velký manažer, zatímco pleskal malého manažera novinami po hlavě, „Slavný! Modrý! Virtuos! A doprovodná! Kapela! Ginův! Prstokrad! Jedou! Na turné!“ Malý manažer omdlel.

Někde za tou dunou musí být oáza. Nebo to byla támhleta? To je zvláštní, vedoucí velbloud by se vsadil, že v těchhle místech býval šťavnatý a stinný prales. Ano, zcela jistě tu byl – celé generace.

O pár metrů dál ležel nějaký předmět. Vypadal jako malá nádoba, možná součást čajového servisu. Vítr ji zvolna zanášel pískem. Byla prasklá. Měla modrý interiér.

---