Svádíš...

...nebo se svádím sama sebou?!

Nepřipoutaný sny,
umíraj na předním skle,
s rozbitou hlavou a patou,
odletí silou lehkého protivětru,
do země věčností.

Na jejich památku,
otvírám album fotek,
všechny svádí očima,
a honorářem nejšťastnější chvíle,
se mě snaží uplatit,
abych jim dala,
na pět minut umělý dýchání,
a rozloučila se,
už jen přátelským polibkem.

Kreslím na zeď,
modrý srdce,
barvou svobody,
co mě každej den,
tisíckrát a jednou,
posílá spát,
bez pohádek na dobrou noc.

---