Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJednou v noci
Autor
Saetri-Ihn
Kolem zněla hudba a všichni okoli tančili, také jsem poskakoval. Sklonil jsem hlavu, abych si viděl na nohy, které se jen pod přímým dohledem nezamotávaly, jedna do druhé. Sklonil jsem hlavu a uviděl její krásné nohy v červených silonkách, jak tančila přímo přede mnou. Někdo do mne v zápalu toho divokého tance žduchnul a já jsem na ni jen s velkou obtíží nespadl.
Otočil jsem se a viděl malou holčičku se žlutou aktovkou, seděla a rozhlížela se kolem, když se najednou podívala z okna autobusu na zastávku. Nedalo mi to a podíval jsem se tam také, byla tam starší paní, vesele mávala rukama, loučila se s ní. Malá holčička však již své babičcce nevěnovala svou pozornost, vytáhla malé zrcátko a dívala se do něj. Ale babička i přes to dále mávala, ikdyž dětská radost v jejích očích pomalu pohasínala. Pak najednou zazněl odporný zvuk a se zaduněním dveří nás stará paní opustila.
Šest kol se točilo a já se po chvíli zase otočil nazpátek, stála tam o okno opřená dvojice milenců, muž líbal ženu na tvář. Její hlava mu zakrývala půl tváře, zíral na mne svým zeleným okem a já musel odvrátit pohled.
Dojeli jsme na nádraží, byla už tma, vlastně noc, všichni lidé vystoupili, řidič zamknul dvířka do kabiny a vystoupil také, sednul jsem si úplně dozadu, co nejdál od toho staříka s bílými vlasy. Zase jsem koukal z okna, celé nádraží bylo plné autobusů, lidé se zbytky jídel v rukou dobíhali do autobusů se strachem, že by jim ujely. Jak lidé nastupovali, místa ubývalo a vyvstala otázka, co ven? Zelí, housku, majonézu nebo hovězí? Mám štěstí, do linky, která jezdí k mému domu, nenastupuje skoro nikdo. Přišel kněz v modré vestě, s pěti nohama, jedním křídlem, třema rukama a jedním zlatým klíčem, odemknul kabinu a usednul za volant. Po chvíli se ozvala vysílačka, divný hlas, vlastně jen divný zvuk. Dveře se zavřely, bylo nás tu jen třináct.
Cesta ubíhala, byli jsme tu už jen čytři, ještě dvě zastávky a vystupuji, příjemná cesta na nevytížené lince. Autobus zastavil a nastoupily čtyři postavy zakryté plášti a kápěmi. První ruka odrhnula svou kápi, vypadaly z ní na zem kamínky a prach, zjevila se hlava ještěra. Tu přistoupila druhá postava k první a odhrnula svou kápi, zvednul se vítr a rozvířil prach, objevila se hlava orla s mohutným zobákem. Přišla i třetí postava a sundala si kápi, skrývala se pod ní hlava dračí, vítr ke mně donesl vlhko a chlad. Všichni upřeně seděli a nehnutě sledovali scenérii, snad se strachem, snad s údivem, s otevřenými ústy. A přistoupila ke třem i čtvrtá postava, sundala si kápi a zjevila se psí hlava a najednou chlad střídalo teplo. Dveře se zavřely, autobus se rozjel, kola se točila. Bytosti se rozešly.
Pták zamířil k těhotné ženě a rval ji dítě z těla, drak svými pařáty drásal z opitého hlupáka teplé vnitřnosti, ještěr ukusoval křídlo knězovo a pes šel mým směrem. Zastavil se poblíž, zastavil se u malé holčičky s kulatým zrcátkem. Kde se tam vzala? Předtím tam nebyla, na to bych přísahal. Pes holčičce hnátou vydrápl zrcátko z rukou a to se pak rozbilo na zemi. Vytrhl holčičce ruce a pomalu je pojídal. Nářek těch lidí byl hrozný, měl bych jim pomoct. Ale ne, příští zastávku vystupuji, pak si ten starý pán sedne, to ještě vydží.
Autobus dojel na mou zastávku, vystoupil jsem a nářek skončil. Žena, dítě, holčička, hlupák i kněz byli mrtví. Postavy tam již nebyly, zmizely. Autobus se rozpadnul, ale osm kol se roztočilo a odjelo v dál.
Došel jsem domů a upadnul na postel, chtělo se mi hrozně spát. Už jsem skoro zavíral oči, když jsem se probudil celý spocený ve svém pokoji, srdce mi bušilo a ztěží se mi dýchalo, celý jsem se třásl.
Tak tohle jsem já. Bojím se, kdykoliv se ve snu přiblížím spánku, tak se bojím, že bych mohl usnout dvakrát, snít ve snu, bojím se totiž, že bych se pak mohl probudit třikrát.