Začátek něčeho ...

Kolikrát se ti svět rozsype a ty z těch maličkejch různobarevnejch sklíček skládáš znova a znova  svou nějakou jistotu. Taky časem zjistíš, že smíchu a pohody bude vždycky pro tebe nějak míň než obav, bolesti  a trápení. Takhle  to máš udělaný. Stojím u cesty, kolem projede osamělej náklaďák a jeho koncový červený světýlka pomalu mizí v mlze.  Všechno se rozplývá, ubíhá, ve svojí ohradě nikdy neudržíš napořád pracně sehnané stádo.Musí ven, rozlítnout se, bezohledně, sobecky, i ty to tak děláš. Pořád je budeš hledat, svolávat a domlouvat jim, pořád se budeš štvát i sám jim unikat…

 

Milan seděl  na kraji  kostelní lavice, nehledal  Boha, ten buď je nebo není, přijde si asi kdy se mu zachce.Milan je tady kvůli pětset let starýmu klenutýmu gotickýmu prostoru, otlačenýmu statisíci kolen prosících a věřících, nasáklýmu motlitbami, žalmy, slzami naděje,  hudbou a zpěvem. Taky kvůli píšťalám na kůru, v tuhle hodinu s nimi bravurně cvičí mladá varhanice. Zkouší tu vymazat jeden ranní pohled z auta. To  se takhle plazil serpentinami po namrzlém asfaltu na Cínovec v Krušných horách. Vedle pomačkanejch svodidel se válela motorka a nedaleko od ní  ležel blonďatej kluk v hnědý kožený bundě s puntíkovaným šátkem kolem krku. Detaily se snadno zarejou.. Silnice byla červená, houf lidí si šeptal, sanita čekala a nedočká se. Zahlédl ještě německou značku na mašině. A kluk tam ležel,  snad mu bylo dvacet.. Nahoře  to Milan otočil a jel  domů. Vezl si sevřené ticho, otazníky, tichý vztek a ještě tišší bezmocnost.

 

Sedí tady  v kostelní lavici a zkouší vypláchnout to zkurvený ráno. Nemá sílu se na něco ptát, poslouchá varhany a vyškrabává kluka a kaluž krve z mozkové kůry. Poslední tóny Bacha už slyší na útěku ve dveřích kostela,   pospíchá pátrat po vzduchu, po alkoholu,  po ruce, která  mu zakryje ústa, co tak moc chtějí klít.Nepochopené okamžiky asi bolí nejvíc

Plácal se městem, měl  šprtat na zkoušky, teď by tlustý skripta jako přerostlej nasranej termit nejspíš rozkousal! Komu tak zavolat a přiotrávit ho taky svým splínem? Nějakou kámošku, to radši ne. To se sdělit nedá a balit to ve spěchu do udýchaného sexu, to by bylo dost cynický i hloupý.

 

V hlavě se mu skládá melodie, ta by ho mohla zahojit, jen jí nezapomenout.Jsou to varhany rozebraný do houslí a kytary, fragmenty vyloupaný z malejch ořechů, sušenejch květů, ze vzdálený vůně neznámýho koření,  střepy vydrolený z kamene. Cítí ty čisté krystaly, spletené s muzikou, klečí u zpovědnice, žena zahalená jen do vlasů mu naslouchá – „chvíle už se nenakloní přes okraj, nesvítí tam tvoje kůže…“ Dálkový přepálený reflektory protijedoucího auta šmahem smázly všechny obrazy. Musí se zastavit, zírá oslepeně  a bezútěšně do výlohy,

     „Tohle je snad divadlo nebo akvárium.“

Hýbou se tam přízračný postavy kolem nějakých hlav přiškrcených v bílých ubrusech.

     Zamumlá:  „Nojo, normální holičství a vedle já zralej na pobyt v Beřkovicích, samozřejmě all inclusive.“

 

Skoro by na ní dosáhl nebýt skla, obíhá kolem křesla obsazeného majitelem olysalé lebky, Neplánoval  ještě sestřih, chodí jen dvakrát do roka a teď je teprve únor.. Stejně  za chvíli usedá na hřad mezi oškubání čekající oběti. Vyšlo mu to, po půl hodině se dostává  do její  zóny. On, pořád ještě naivní, nijak zvlášť chráněnej druh. Dívka mu něco vypráví a cinká  nůžkama jak zvonky na Loretě. Podlehl tomu transu, nakonec s díky platí a je po všem.

     „Sakra, řekl  jsem sotva  jedno slovo, nemám  její mobil, olepanej jako pudl před výstavou.“ Přišla m svatokrádežná myšlenka. Půjde tam znova a nechá se ještě přistřihnout.

 

Obtloustlá holička, sousedící s tou mojí, zdvihla obočí jak mostní oblouk z předpjatýho betonu.

     „Něco jste si zapomněl, mladý pane?“ 

     „Chtěl bych to ještě zkrátit, venku mi byla malá zima“, pokusil se nejapně o  vtip.

     „Tak pojďte.“

     „No myslel jsem … když už to tady slečna rozdělala.“

Vzala ho na milost a tentokrát se rozhovor rozběhl z obou stran, výsledek:  slušivý ježek a telefonní číslo. Zatím určené prý jen pro konzultaci ohledně údržby čerstvého účesu.

      „Ať žije poradenství“, zajásal v duchu..

Vypadl ven, polouzdravenej, pokyne mu nůžkami a on to můžu bez výčitek svědomí zapít sklenkou fernetu. Na ceduli stojí :pracovní doba do 20 hod.

      „Budu tady … Jen dvě hodiny.“

 

       „Nevím si rady s tím ježourem, co když si ho přeležím?“

       „Můžu tě přijít učesat, začala mi tykat bez výstrahy.

 Pak  se někam propadli a propadali ochotně dál se zaklesnutýma prstama a tvářemi úplně nejblíž u sebe, z chodníků  si udělali jednosměrky, z večerních kolemjdoucích statisty.

 

       „Nejseš ty herec, profík?“  

       „A to proč?“

       „No jak jsi sehrát tu etudu s druhým stříháním.“

       „To nebylo hraný. Poslouchej, tyhle výrazy jako etuda, ty nejsou zrovna typický pro holičský cech.“

       „Odhalil jsi mě, zběhla jsem ze studií mediny, nebyly peníze .. No zběhla, mám přerušeno. Čím se zabýváš ty?“ ptala se s úsměvem.

        „Vlastně i hraju,v takovým malým amatérským souboru. Jinak docházím na techniku, stavárna - geodézie, moc mě to nebere.“

 

        „Kámoška Eliška, víš, ta  vysoká holka s velkejma očima, to je majitelka tý oficíny. Vzala si mě k sobě a  já jsem jí za to vděčná.Mám u ní i bydlení. Už jako malá jsem  experimentovala s vlasama sourozenců, tohle je docela brnkačka. Uživím se a ještě našetřím. Za rok budu jen brigádničit při škole. Ty bydlíš na koleji?“

         „Tak leda na slepý. Ne vážně, mám tu kliku, že tady   hlídám barák strejdovi, ten žije v Austrálii a  drží si dům jako letní byt. Návštěvy ovšem můžu přijímat bez omezení.“

         „Ne, promiň, dneska ne, mám tě moc plnou hlavu, víš, já vypadám jako blázen, ale teď potřebuju trochu času.“

         „Zítra?“

         „Tak mě zase  k večeru vyzvedni.“

 

Ve středu večer se k nim bohužel připojila  Eliška. Docela nenuceně se bavila, nakonec se do Milana také zavěsila.

       „Teď jsi jako paša“, smála se.

       V duchu  se zakřenil, „kdy už odpadne.“

Jenže s nimi šla i do kavárny, jednou ji Milan ji přistihl, jak se na něj zkoumavě, upřeně dívá. Nebylo mu to moc příjemný.  Je to ale Alenina kamarádka a chlebodárce, to musí respektovat. A když už se něco sype,  tak toho bejvá pořádná hromada. Kolega z divadelní party,  alkoholem vyleštěné oči se mu jen lesknou,  žádné zábrany. Už sedí u stolu a zahrnuje společnost historkami a anekdotami. Nezmar.

      „Při pohledu na něj dokážu pochopit některé vrahy“, pomyslí si Milan. Alena Rudu moc nebere, je vidět, jak jí unavuje ten vodopád slov. Eliška se lehce usmívá, jakoby na něco geniálního zrovna přišla. Kavárnu  opouštějí po párech.

      „Tak ahoj, my si jdeme ještě někam pořádně potykat“, Rudolf už vláčí zmoženou Elišku rozbředlým sněhem k centru.

 

      „Jestli  jsi počítal, že půjdeme k tobě, tak na to zapomeň“, šeptá Rudolfovi Eliška a přitom ho drži kolem krku.

       „Neboj, svěřím ti sladký tajemství. Jsem nekonečně udělanej do tý tvý Aleny.“

       „Fakt? To teda mění situaci, máš u mě pár kvalitních panáků podle vlastního výběru.“

       „Vím, kde mají dobrou visku.“

       „Oplátka za tvojí upřímnost, mám zájem o Milana..Toužím po tom vyšachovat klikařku Alenu, ta má vždycky co chce i nechce.“

        „No, prachy máš spíš ty, ne?“

         „Prachy! Ona má všechno ostatní!“

         „ Můžem sestavit válečnej plán, na konci vítězný bitvy budu já svírat pevně Alenku, ty si zalehneš svýho Milánka.“

          „Až na to zalehnutí!

           „Tak nebuď pokrytecká, to je náhodou docela výstižný, už vzhledem  k tvýmu ůhlednýmu poprsí!

Další protesty s přemáháním polkla.

 

         „Musíme je rozhádat, rozházet, budou žárlit, prát se, po čase stačí vzít jen podběrák a unavená rybička se ještě ráda nechá vytáhnout  trpělivým rybářem.“

 Říkal to tvrdě, s jistotou úspěšného obchodníka. L

          „Jsi komediant“, tohle už řekla shovívavě.

Vyspali se spolu, docela   pragmaticky, bylo to jen stvrzení spiknutí, jako indiánské smíšení krve. Při cigaretě už domlouvali podrobnosti.

        „Začneme u Milana, ten bude chytlavější. „Tady máš Alenin telefon, zavoláš jí až budou spolu.“  Jako, že se chceš o mě něco dozvědět. Že si se zaláskoval a netroufáš si jít s tím za mnou. Zavoláš několikrát, nejlíp až budou v kavárně. Máš dalekohled?“

         „To si piš“.

         „Najdi si dobrý místo a můžeš ty lidičky pěkně dirigovat.“

         „ Tak po tomhle jsem vždycky toužil.“

         „Už v posteli ses mi zdál mírně ujetej.“

         „Nápodobně.

              ......

---