Nově - Její příběh

Narigato právě seděla na lavečce v lese, kde chodila pravidelně. Uvolnit se a popřemýšlet, ale i zazpívat si. Četla svou oblíbenou knihu a vzala si noviny, aby si našla práci redaktorky. Také poslouchala svou oblíbenou zpěvačku Celine Dion. Obdivovala ji a ráda si s ní zazpívala. Milovala zpěv. Ihned z ní spadly starosti a mohla tak vykřičet do světa své pocity, které písničky nabízely. V lese byla sama, no aspoň si to myslela. Jen zvířata ji mohla poslouchat, myslívala si, ale neuvědomila si, že je ji slyšet do vesnice. Nikdo ji o tom neřekl, protože její hlas rádi poslouchali. Byl jedinečný jako ona samotná. Dokázala pomoct i staré paní, která přecházela přes silnici. Vesničané ji měli rádi a po té tragédii ji podporovali a pomáhali se třemi sourozenci, kteří žili. Původně měla čtyři sourozence, ale bratr zemřel velmi malý. Ona si ho nepamatovala a někdy ji to trápilo. Někdy si představovala, jak asi mohl vypadat, kdyby se dožil devatenácti let. Rodiče smrt syna velmi vzala a nebýt její přítomnosti na světě, možná by se zbláznili. Ale díky ní se schopili a měli další krásné a zdravé děti. Náhle ji přestala hrát hudba ve sluchátkách: „Ach ne. Vybila se mi baterky,“ položila mp3 a podívala se k blankytně modré obloze, „Dnes je tak krásně a při tom je výročí úmrtí mých rodičů. Měla bych zajít na hřbitov. Už jsem je dlouho nenavštívila.“ Vstala a odcházela z lesa rovnou stezkou. Vyšla z lesa a podívala se na vesnici z kopce. „Malebný pohled,“ pomyslela si. Pokračovala z kopce dolů rychlým krokem. Za pět minut byla dole a kráčela vesnicí směrem k hřbitovu, který byl na druhém konci vesnice. Když potkala svou dlouholetou kamarádku ze školy. „Ahoj. Dlouho jsem tě neviděla,“řekla Narigato. „Ahoj, jak se máš? Máš pravdu. Člověk by neřekl, že bydlíme ve stejné vesnici.“ Narigato se zazubila: „Mám se skvěle. Hledám si práci. Chvíli jsem relaxovala v lese, ale došla mi baterka. Zapomněla jsem si nabít další. Ach ta skleróza. A co ty?“ „Mám se super. Zrovna tebe jsem totiž hledala. Chtěla jsem ti dát pozvánku na mou svatbu.“ „Ty jsi samé překvapení. Děkuji za pozvánku. Skvělé. Dlouho jsem na žádné nebyla. Přeji ti velké štěstí,“ objala ji. „Děkuji. Už musím jít. Jen jsem ti chtěla předat pozvánku. Měj se pěkně a přeji hodně štěstí k práci. Ahoj.“ „Ahoj a dík,“ rozloučila se. Pokračovala ve své cestě na hřbitov. Šla rychlým krokem, protože jak si myslívala, „Pomaleji to neumím.“ Než se nadála stála před branou na hřbitov. Podívala se skrz mříže a kolem sebe, zda ji někdo náhodou nevidí. Otevřela bránu a vkročila na hřbitov. Její rodiče měli hrob na konci hřbitova. I když pro některé je velmi děsivé jít na hřbitov, pro ni ne. Ráda se modlívala za mrtvé duše. Chtěla všem jen pomoct. Věděla, že v očistci trpí. Podívala se na hrob svých rodičů a pomodlila se za jejich duše. Také si s nimi povídala. „Moc mi chybíte. Vždy jste mi poradili a dnes vůbec nevím k čemu jsem na tomto světě. Nechci se rouhat, ale ještě jsem nenašla svou cestu a sama se ptám, zda jsem vůbec k něčemu užitečná.“ Dořekla tato slova a před Narigato se zjevila zářivá postava. „Drahá, existuje proroctví, které mluví o dítěti, které změní svět. Duším napomůže na druhý svět.“ Chvíli nevěděla, co si má myslet. Otřela si oči a pak v postavě poznala otce: „Tati, o čem to mluvíš. Co s tím společného mám já?“ „Ty jsi ta předurčená osoba. Po tvém narození se nám zjevil Michael Archanděl a pověděl, že pomůžeš mnoha duším a celému světu. Máš tu, ale ještě vetší úkol, který se dovíš v pravou chvíli. Už musím jít. Dávám na tebe pozor a děkujeme za tvé modlitby. Brzy se setkáme,“ po těchto slovech se postava rozplynula. Narigato se dívala na všechny strany a ptala se sama sebe: „Kam zmizel. Trochu moc velký přísun informací. Děkuji za odpověď.“ Ze hřbitova odcházela trochu dojatá slovy svého otce. Stále nechápala, co tím chtěl říct. Byla tak šokovaná, že se rozhodla znovu jít do lesa. Šla vesnicí, jako tělo bez duše. Vesničane se na ni dívali a nechápali, co se mohlo dívce stát. Když stála před dvěmi cestami do lesa, které tam vedli, rozhodla se jít druhou. Do této části lesa lidé nechodili, protože byl hluboký a velký. Nikdo se neodvážil vkročit do tohoto lesa, protože podle jedné historky se žena, která tehdy šla touto cestou, už nikdy nevrátila. Narigato chtěla zkusit něco nového a vůbec se nebála jít tímto lesem. Spíš jí to tam táhlo jako magnet. Viděla před sebou dlouhou a klikatou cestou a vyšla ji vstříc. Les byl listnatý a plný zvěře. Měla pocit, že je v pohádce. Veverky lítali z jednoho stromu na další a dívali se na návštěvnici. Motýlci kroužili kolem ní. Viděla i srnky. Jen trochu nechápala, proč se tolik lidé báli vkročit do této pohádkové země. Došla, ale k závěru, že ji aspoň nezničí. Šla celou hodinu, když narazila na něco, co ji nedávalo ještě větší smysl. Náhle stála před velkou vilou. Zarazilo ji, že čas se na velkém domě nepodepsal. Okna byla úzká a viděla dokonce záclony. „Kdo by tu mohl bydlet. Nechápu,“ zapřemýšlela. Zahlédla, že dveře byly dokořán. Rozběhla se k nim a vstoupila dovnitř, protože ho chtěla prozkoumat. Viděla velkou chodbu a hned naproti dvojité schody z každé strany, které bývají jen v zámcích nebo hradech. „Určitě byl dělán na zakázku,“ pomyslela si. Šla chodbou a koukla do dalších dveří, kde byla kuchyň, ve které stála žena. „Slušilo by, kdyby jste první zaklepala,“ vyčetla ji paní. „Promiňte bylo otevřeno,“ styděla se Narigato. „Nedělej si starosti. Znám tvůj osud. Čekala jsem tě. Jsem nervózní,“ „Jak mě můžete čekat? Ani jsem se neohlásila,“vyhrkla ze sebe vyděšeně. Odpověď ji měla překvapit: „Ty jsi vyvolená. Budeš vidět věci, které já nikdy neuvidím. Podívej se na tuto dívku, která je vyobrazena na obraze.“ Narigato se podívala na starý, ale krásný obraz: „Nejsem to já, ale vypadá jako já. Jak je možné, že jsem ji tak podobná?“ „Neptej se proč. Pochopíš později. Existuje jedna listina, která prorokuje příchod dívky, která pomůže mnoha mrtvým naplnit klid v duši. UŽ jsem myslela, že se tohoto dne nedožiji. Čekala jsem na tento okamžik dlouho. Myslím, že pro dnešek byl naplněn informacemi dost. Tyto dokumenty najdeš v této místnosti, ale zítra. Běž domů a pořádně se vyspi,“ vyprovodila ji a náhle zmizela. Narigato se podívala znovu na celou vilu a zahlédla podivnou postavu za oknem. Byl to muž v elegantním oblečení, který se nosil tak v 17. možná 18. století. Měl na sobě krajkovanou košili. A jak se zjevil, tak i zmizel. „Zvláštní. Buď jsem viděla ducha nebo jsem paranoidní,“ pomyslela si. Blížila se ke svému domu. Na chvíli si sedla na houpací houpačku, kterou dal na verandu její otec. Přemýšlela nad celým dnem. Jenže stejně neměla na vše vysvětlení, tak toho nechala. Zavřela za sebou dveře, oddechla si: „Nebudu nad tím zbytečně přemýšlet. Co se stát má, staniž se.“ Uvařila si čaj, který vždy uklidní. Kafe nikdy nepila. Neměla ho ráda. Něco si dala na zub a osprchovala se. Už byla unavená a těšila se do postele. Nedalo jí to. Musela zapnout notebook a podívat se na internet. „Musí být nějaká zmínka o zámku.“ přesvědčovala se Najela na google Massiacu, ale nic nenašla. Žádný zámek, ani hrad. „To není možné.“ zavřela notebook Nemohla vymyslet proč. Řekla si, že si raději půjde lehnout. Lehla si do postele a chvíli se převalovala. Zprudka vstala a šla na půdu. Nevěděla proč, ji táhne jít na půdu, když je tma.Většinou se bála. Prostě šla. Prohrabovala se ve věcech, aniž by věděla, co hledá. Náhle zahlédla starou truhlu. Truhla byla dřevěná a vyřezávaná. Na bočních stěnách byly zobrazeny ptáčci, víly a fauni. „Nechám si ji.“ rozhodla se. Vzpomněla si, že jí otec řekl, aby se jí nedotýkala. Až bude pravá chvíle řekne, kdy bude moct. „Po těch letech jsem na ni dočista zapomněla.“ Truhlu otevřela s velkým napětím. Čekala, že snad najde odpověď nebo rovnou poklad rodiny. Přehrabovala se ve věcech a našla velmi krásný a starý deník. Milovala ozdobný rukopis, kterým se už nepíše. „Myslím, že teď budu mít zase co číst. O své rodině skoro vůbec nevím,“udivila se. Vzala deník a šla do svého pokoje. Měla by spát, ale nemohla odolat. Uvelebila se v posteli a začala číst. „Můj krásný a milý deníčku, dneska jsem dostala tebe, abych mohla psát. Psaní mě baví. Nemám si s kým popovídat. Nemám moc velkou důvěru v lidech. Dokáží tolik ublížit. Dnes je ples. Zase ta snobárna. Nedokážu takové lidi vystát. Popíšu ti přírodu. Sedím na lavečce a všude je plno motýlů. Jsou tak nádherné zbarvení. Bůh věděl, proč takové tvory stvořit. Všude je také plno květin, stromů a hlavně ptáčků. Ráno se lépe probouzím, když cvrlikají. Den je tak hezčí. No jdu se připravit. Položím tě na tajné místo.“ „Dívka musela být skoro jako já i vnitřně. Jenže věděla, kdy se narodit. Tak bych si přála nosit takové šaty. Dlouhé až po zem. Vypadat jako princezna. Měla bych skončit s tím sněním.“ zamýšlela se nad začátkem. Pokračuje ve čtení: „Už je po plese a poznala jsem milého mladíka. Myslím, že jsem našla svou druhou půlku. Jmenuje se Savio. Mám pocit, že ho znám celý život. Zítra se sejdem u lavičky, na které jsem dnes seděla. Půjdu spát, aby byl druhý den cubi dup.“ Druhý den: „Je den D. Už se těším. Konečně budu šťastná. Doufám, že nám budou ostatní přát. Byl by tu jeden, který by mohl vše zkazit. Ale snad pochopí, že pro něj nejsem ta pravá. Setkali jsme se. Požádal mě o ruku. Byl rychlý, ale chápu ho. Má stejné pocity. Řekla jsem mu ano. Vykládali jsme si celé hodiny. Bůh je pro něj na prvním místě. Miluje Ježíše a sní o setkání s ním. Vím, že píšu málo, ale toto je zlom mého života.“ 20. dubna 1460: „Tento den je pro mě vzpomínkou. Vzali jsme se. Odjeli jsme na zámek v kočáru. Dlouho toto štěstí netrvalo. Hrabě neunesl, že jsem s jiným. Objednal si vraždu mého milého. Přepadla nás banda divných mužů. Jeden se přiblížil k Savicovi ze zadu a zabil jedním bodnutím. Tolik krvácel. Umíral mi v náručí a nemohla jsem nic udělat. Sluhové hraběte mě chtěli odvléct, ale vyklouzla jsem a odjela na koni, kterého jsem odpojila od spřežení. Se slzami v očích jsem ho musela opustit. Velmi těžká chvíle mého rozhodnutí. Odjela jsem do Paříže. I tam mě našel. Pamatuji si jeho obličej a oči, které byly plné zlosti. Přijel, aby si mě odvezl, ale odmítla jsem. Proklel mě. Řekl: „Nenajdeš klidu, dokud se nesetkáte. Tvá duše nikdy neopustí Paříž. Pomůže ti jen jiná láska lidí.“ S těmito slovy odešel a už nikdy víc jsem nespatřila tohoto lotra. Tolik mi ublížil nejen mě, ale i ostatním. Určitě byl posedlý. Jsem si jistá, že on klid nikdy nenašel. Jediné co mě těší je dítě, které nosím pod srdcem. Je Savcovo a vychovám ho, jak nejlépe umím. I on najde svou lásku a snad náš rod potrvá staletí. Zjistila jsem, že se v tomto světě nachází proroctví o dívce. Tato dívka pomůže najít klid všem. Počkám si na ni. Můj deníčku život je krutý, ale i přes bolest, kterou jsem utrpěla, Boha miluji a nevzdám se.“ Poslední slova. Zbytek listů je prázdných. Narigato byla v šoku a zároveň ji něco docházelo. Tato dívka, která vytrpěla je její rodina. Její srdce bušilo: „Poklad naší rodiny. Uvidím, co budu moct udělat.“ Byla unavená. Zítra ji čekal velký den. Dozví se víc o záhadě její rodiny. Ten zámek je průlom života pro ni. S těmito myšlenkami usínala.

---