Dva květináči

Kdysi a kdesi, na samém konci okenního parapetu seděli dva květináči. Jeden byl velký, těžký, kamenný, druhý pak malý, vypálený z hlíny. Oba dva měli v sobě zasazenou stejnou rostlinu, ale zatímco kamenný květináč ji měl o mnoho vzrostlejší a klonila se mu hluboce do pokoje, hliněný nechal tu svou menší opírat se o okno. Přes tlusté kamenné stěny velkého květináče jen těžko prodíral se sluneční svit, stejně tak i občasný chlad, a proto bylo o hnízdící rostlinu dobře postaráno. Naproti tomu tenké stěny malého květináče nedržely teplo v půdě téměř vůbec, a pokud svítilo slunko přes celý den, byly celé rozpálené, pokud za oknem poletovaly vločky, byly zkřehlé mrazem. Podobně to bylo i s rázovitostí obou květináčů. Když jednou takhle slunce pražilo do okenní tabule, za kterou byli oba květináči usazení, povídá malý velkému: „A to mi povězte, pane, že vy tu kytku necháte padat tak k zemi? Dybyste se otočil k oknu, ona by se vám vypnula až do stropu, a jaký by na ni byl pak krásný pohled. Dyť takhle si ani toho slunka pořádně neužije.“ Velký květináč, otočiv se v půlkruhu na stranu, z které uslyšel hlas, odpověděl těžkým, přesto laskavým hlasem: „Promiňte, pane kolego, asi jsem vás neslyšel, byl jsem zrovna stočen na druhou stranu. Na co jste se ptal?“ Hliněnáč si pomyslil odpověď: „Mně je úplně jasné proč smě neslyšel – spal si. Spal jsi jako skoro pořád během dne, a o kytku se nestaráš.“ Ale to mu neřekl. Místo toho povídá: „Koukněte se, milý příteli, jak ta moje kytka stojí rovně, jak by v sobě měla vpravenou tyčku, kterak si může užívat teplých paprsků. Kdežto ta vaše ospale se naklání přes okraj a hrozí, že vás jednoho dne vezme s sebou.“„Rostlina, jež oba neseme, nazývá se pantoflíček poléhavý a ve svém přirozeném skalistém prostředí tvoří květy na konci dlouhého zahnutého těla, aby tak snáz dosáhla na okolo poletující pyl. A pokud jde o to, že by mě snad jednou vzala přes okraj, nebojte se, já jsem vyrobený z těžkého kamene a nikdo se mnou jen tak nehne.“ Odpovídal těžký květináč se stále se zvětšujícím kamarádským úsměvem. Po chvíli zamyšlení, jelikož hliněný stál jak zařezaný a měl-li by pusu, byla by jistě otevřena od nosu k bradě, dodal: „Myslel jsem, že právě proto, že jste menšího vzrůstu a vyroben z hlíny, stavíte svůj pantoflíček proti oknu, kde se vám může v těchto dnech i popálit, kde však nehrozí nebezpečí, že by vás rostlinka strhla dolů k zemi.“ Hliněný se nezmohl chvíli na odpověď, překvapila ho znalost mnohaletého jeho přítele, o níž nevěděl. Stejně tak ho překvapilo, že se o rostlinu celý čas staral špatně a jeho přítel dobře. Při zmínce o pantoflíčku dokonce němě obrátil svůj zrak kamsi ke svému dnu, než si uvědomil, o čem je řeč. Před Kamenným se zastyděl. Kdyby byl býval jiný čas, jistě by se svému kamarádovi omluvil a oba by se nad tím pozasmáli, jistě by se i nechal přiučit, ale slunce za oknem dosáhlo svého vrcholu a opřelo se do okenní tabule plnou silou – Hliněného horkokrevnost dosáhla svého vrcholu též. „Cha, co by mi taková malá kytička mohla udělat. Pouštím jí dólu, pouštím, vždy když spíte, ale teď, když máme tak krásné počasí, nechávám jí trochu se vynadívat. Ale koukám, už máme poledne, bude lepší jí schovat, zase.“ A na tato slova počal se květináč pomaličku a velice obezřetně otáčet kolem vlastní osy. Květ pantoflíčku se otáčením sunul po tabuli stále níž a níž, pak se dotkl parapetu a ploužil se k okraji a ještě za něj. Když byl květ již půlkou nad propastí, ucítil Hliněný, jak se lehce nadzvedává jeho část obrácená k oknu. Zalekl se, ale nyní již nešlo před pohledem Kamenného přestat: „Co by si asi pomyslel?“ Ještě chvíli zkoušel převalit květ přes okraj, ale nakláněl se stále víc. To zpozoroval i Kamenný: „Inu, nechte toho, příteli. Květ se zjevně zvětšil a nyní už se nedá unést, stáhl by vás dolů. Nechte ho klidně na parapetu, tam mu bude taky dobře.“ Tato slova působila na rozpálený květináč jako vosí bodnutí. Kolem dokola se rozhlédl a nad sebou na polici uviděl konvičku. Zahlaholil na ni: „Drahá paní, mohla byste mě trochu zavlažit? Slunce do mě pere, chudinka kytička, podívejte na ni, mi chřadne. Prosím, zalijete mě trošku?“ Konývka na to odpověděla: „No bodéť, že vás zalijů. Řekněte si, až budete mít dóst.“ A začala ze své výšky spouštět vodu přímo do květináče. Hliněný dlouho nic neříkal a Konývce to už bylo divné, když v tom se ozval, že už má dost a že moc děkuje. V té chvíli voda ve květináči dosahovala jeho vršku a dodala mu tak potřebné zatížení. Teď už si Hliněný dovolil převalit květ přes okraj. Když to udělal, celou svou vahou se zapřel do parapetu a čekal, až se květ zhoupne. Květ se zhoupl, květináč nadzdvihl, ale hned ho zase spustil dolů – voda udělala své a květináč se mohl radovat, že udrží rostlinu stejně jako Kamenný. Hliněný se pak usmál na svého přítele: „No tak vidite, stačila špetka důvtipu.“ A tetelil se blahem, jak celou věc elegantně vyřešil. Avšak voda je živel nestálý, jednou je z ní led, podruhé třeba rybník, potřetí lehká pára. Rozpálená hlínovina, teplá zemina a neustávající proud tepla za oknem udělaly z již tak teplé vody z konvičky, na kterou část dne doléhalo slunce, její třetí skupenství, tedy páru, a ta pomalu opouštěla hliněný květináč směrem ke stropu. Jak tak v hliněném ubývalo rychle vody, a tedy i nutné hmotnosti, která ho držela na místě, začal se květináč postupně naklánět k propasti. Všiml si toho a počal volat na konvičku: „Konývko, drahá Konývko, potřebuju Vaši pomoc. Kytka mě táhne dólu a já jí v tom nemůžu zabránit. Zkrop mě ještě maličko, za chvilku zaleze slunce a přes noc už jí udržím.“ „Boužél,“ odpověděla Konývka, „všechnů mojí vodů už sis vzál, další až zítra dostanů. Do téj doby ti pomoci nemohů.“ Hliněný květináč začal naříkat a lkát a do toho se stále nakláněl více a více na stranu k propasti. Ve chvíli, kdy už bylo naklonění nebezpečné, uviděl ho Kamenný, který byl celou dobu obrácený na druhou stranu: „Proboha, květináči, honem se otoč k oknu a dostaň květ zpátky na parapet nebo tě vezme s sebou a bude s tebou ámen.“ Hliněný to zkoušel, seč mohl, ale květ byl moc těžký, nemohl ho dostat zpátky. „Musíš to ještě chvíli vydržet, já na tebe nedosáhnu. Za chvíli zapadne slunce, a přijde člověk, ten ti pomůže“. Slunce postupně mizelo za obzorem a Hliněný se držel již jen malou částí svého spodního okruží, když v tom…se neudržel a spadl i s pantoflíčkem na zem, kde se na hrubé dřevěné podlaze rozletěl do mnoha střepů a střípků. Všichni, kdo to viděli, byli zděšeni, Konývka jen na sucho polkla. Kamenný květináč se dlouho koukal na obrázek, který po jeho příteli na podlaze zbyl, koukal se též na místo, kde jeho přítel po celá léta seděl a nemohl uvěřit, že tam nikdo není. „To proklaté slunce“, neslyšně a i nepřesvědčivě zamumlal. Na jeho zádech rostl tlak. Otočil se a uviděl před sebou ostatní květináče z druhé strany římsy. Chvíli se neměl k řeči, ale když viděl ustrašené pohledy svých přátel, promluvil: „Stalo se něco strašného…“

---