Kdepak nevěra!

Vypravěč:

Máte pocit, že vám vaše

žena bývá nevěrná?

Nezoufejte! Možná si to

barvíte moc dočerna!

Slyšte příběh, který říká -

uvažujte prakticky.

I když věřím, že to možná

vyzní lehce cynicky.

Slyšte něco, co jste možná

slyšet ani nechtěli.

Příběh začal po poledni

ve sváteční pondělí.

Manžel:

Ženo milá, už jsem doma,

velikonoc už mám dost.

A z mávání karabáčem

bolí mě snad každá kost.

Když se však na tebe koukám,

zvláštní věc mě napadla:

Proč jsi ženo bez sukénky,

bez blůzky i bez prádla?

Manželka:

Ač jsem ráda, že jsi takhle

i po létech všímavý,

věř či nevěř, muži milý,

špatně se to vypráví.

Přišel chlapík s karabáčem

byl už trošku nadraný,

voňavkou mě nejdřív polil,

pak mě hodil do vany.

Manžel:

Ba, to mnohé vysvětluje.

Nemohu však neříci,

že jeden pán bez oděvu

leží u nás v ložnici!

Manželka:

Nezlob se, můj nejmilejší,

s chutí bych ho zabila,

však raději do té vany

též jeho jsem hodila.

Pak i on byl celý mokrý,

nemoc by ho přepadla.

Aby se snad nenachladil,

rychle jsem ho popadla

svlékla šaty své i jeho,

na šňůru je hodila.

Nejen tím však naše zdraví

vzájemné jsem chránila.

Ložnici jsem otevřela,

na lože ho pozvala,

abych ho tam pod peřinou

odpovědně zahřála.

Je zde hostem, marná sláva,

a já přece hosty ctím,

nemohu je vyhazovat.

co se sluší, dobře vím...

Manžel:

Musím uznat, že předčasné

chtěl jsem dělat závěry.

Málem jsem tě podezíral

z bohapusté nevěry!

Ty však již od naší svatby

vnesla jsi k nám do bytu

krásnou vlastnost prostých lidí.

Kus lidského soucitu...

Za tvůj soucit, ženo milá,

Mohu tě jen pochválit.

Nutno říci, že jsi vždycky

hostitelka jak má být!

Vypravěč:

Jsem trošičku na rozpacích,

co mám k tomu ještě říct?

„Host do domu, bůh do domu,“

řeknu pouze. Pak už nic...