Quadragesima quinta

Tak jako cesta na kolečkách vlaku,

tak i můj život byl vyměřen dopředu,

že mám kráčet po rovných cestách a povinně se držet toho či onoho.

Skutečnost a realita,

byla to ona,

která mi do cesty vkročila.

Nabádala mě k zamyšlení,

že o pachtění život není

to raději ať vypadnu z okna rovnou do bažiny

či zajdu ve shnilém keři

než abych šel tam, kam mi kdo řekne.

Mou cestou je Bůh

a ten je i slovem k mé stezce.

Dává mi napít, i když jsem na poušti

Kráčí poblíž, aby mě posílil útěchou v nemohoucnosti

Ale druhý pořád slyší jen to mé klap, klap, klap

jenž se dere z mých podpatků

a strašně ho to ruší.