Úzkost na počátku jara

Ranní růže, brzy zvadlá,

měla tobě kdysi být daná.

Před půl rokem v té mnou milované době,

kdy jsme se spolu při vlahém letním vánku ještě drželi za ruce.

Zastavil se nám čas před očima,

město usnulo a my žili pro ten okamžik,

vlahý a milostný pocit uprostřed světa klamu,

již nikdy nebude v tomto hávu

střípek kalichu

ani mosazná květena,

tvá ruka mne nyní již neobjímá.

Odešla chvíle,

odešel čas,

zmizela jsi i ty

mě již zbývá to jediné

odejít od chvíle rozmilé

Každé ráno co ráno

probuzení ze tmy do temnoty

a ponořit se do své samoty.

Popelem, popelem

každý den se s ním mazlím,

již jen pár dní a za zrcadlem se ztratím.