O jablku a jabloni

A to vám jednou šel takhle jeden mladý fyzik po aleji, jež byla uzavřena v prostorách university, a na jednom stromě uviděl jablko, alej totiž byla celá vysázená z jabloní. Jablko bylo červenozelené, šťavnaté a bez červíka – to víme jistě, a drželo se větve vysoko v koruně. Bylo poslední. Strom nebyl mohutného vzrůstu, nicméně první větve vyrašily až v úrovni mladíkovy hlavy, ostatní větve, které se motaly do sebe a bylo tedy patrné, že nebyly pravidelně zastřihovány, hnedle následovaly a tak jabloň vyrostla do výše asi tří metrů. Mladý fyzik dostal na jablko chuť. Neměl hlad, to ne, jen chuťku. Přiblížil se proto ke stromu na vzdálenost mírně pokrčené paže a znovu se zakoukal na jablko. Poté se podíval před sebe, za sebe, kolem sebe… – zkrátka, nebylo by vhodné, aby fyzik lezl na stromy jako opičák, respektive by nebylo vhodné, aby ho někdo v takové situaci, zcela jistě se vymykající běžnému bontónu, spatřil. Když mladý fyzik seznal, že kolem není nikdo, kdo by ho mohl viděti, jal se lézti na jabloň. Než mu však bylo dovoleno dotknouti se první větve, zavolal na něj hluboký mužský hlas s jízlivým podmalováním: „Copak to děláme, pane kolego?“ Mladík strnul v pozici ne nepodobné mořské hvězdici jak se rukama snažil zachytit bližších větví a nohou se odrazit od kmene stromu – rychle však pochopil změnu situace a svůj postoj vyspravil zpět do svislé pozice. „Dobrý den, pane profesore, já…jen, sem šel kolem a uviděl sem to jabko…“ Začal uvážlivým tónem mladý fyzik ukazuje při tom kamsi do větví jabloně. „…a vzpomněl jsem si na historku o tom, jak Newton přišel na gravitační pole země. Tak sem si šel jablko blíže prohlédnout, abych si mohl celou scénu lépe představit, když v tom jste přišel Vy“. Odpovídal bez uzardění student tak, jak ho naučila universitní praxe : cokoli, ale sebejistě. Profesor chvíli mlčel a povídal : „Historka o Newtonově jablku, hezká historka, škoda, že jen historka….A vidíte a mně se zdálo, že ste na ten strom chtěl vylízt a jablko sníst, což by ale bylo samozřejmě nedovolené, jelikož strom i s jablkem se nacházejí v prostorách university a tedy jí i patří. Vzít to jablko by bylo stejné, jako by ste si vzal část laboratorního vybavení a odnesl si ho domu. Rozumíte?“ Profesor kontroval technikou dlouho a pomalu. „Rozumím, pane profesore.“ Odpověděl mladý fyzik a čekal na povel k odchodu. Ten se záhy dostavil. „To jsem vskutku rád, můžete jít.“ Student začal podezírat profesora, že si chce jablko uzmout sám pro sebe – k tomu ho přivedl od dávnověku předávaný despekt k autoritám, jenž má svoji amplitudu v mladistvém věku, ačkoli se ozývá již dříve. Nyní musíme připustit, že ono podezírání bylo protentokrát oprávněné. Mladý fyzik se hned jakmile to bylo možné schoval do křoví s výborným výhledem na osudnou jabloň. ´Todle je válka´, pomyslel si. Profesor už chtěl pokračovat v cestě, když tu se ale zadíval na jablko a jeho rty se neubránily drobnému, nepatrnému úsměvu. Jeho zrak z jablka sklouzl před sebe, za sebe, kolem sebe – zkrátka, nebylo by vhodné, aby. Utvrzen, že nikdo poblíž není – studenta nepodezíral přesvědčen, že mu nahnal strachu dosti – přistoupil o krok ke stromu, položil na něj obě dvě ruce a počal s jabloní třásti. Ale jablko se ani nerozkmitalo. Jediného výsledku tato akce měla vyprovokování klíštěte, na stromě usazeném, veverkou přineseném, které se pustilo a spadlo učenému pánovi za límec. Ten si ničeho nevšiml a tak to zůstává naším malým tajemstvím. Profesor odstoupil od jabloně, pohlédl na ni a začal přemýšleti. ´No jo, ale na ten strom nevylezu, už sem na to moc starej a taky pupkem bych dřel kůru. To by chtělo štafle, ale zahradník je bůhvíkde a ještě by chtěl, abych mu dal půlku. Ne, ne, to musí jít jinak´. Zatímco rozvažoval, jak nejlépe a hlavně beze ztrát by se dostal k pamlsku tak prastarému, šla kolem studentka. Měla na sobě bílou halenku, na levé straně se znakem školy, a krátkou zelenomodře kostkovanou sukni nad kolena. Sotva si ji profesor všiml, oslovil ji : „Á, slečna Rodová, vás budu teď potřebovat“. Učený pán nechal pauzu na pozdrav, který se rychle dostavil. Po něm, když si v našetřeném času stačil připravit zastírací řeč, pravil: „Den co den tudy chodím a koukám na to jablko jestli nespadne. Mám rád tuto alej a mám ji rád v pořádku a v čistotě. Proto by mi nejvíce vadilo, aby se po trávníku válelo hnisající éé..cosi. Ale to jablko, jako by to vědělo, né a né spadnout a pořád se drží větve. Jestli má stejně tuhý kořínek jako profesor Chlubílek, který tuto alej vystavěl, tak mě bude trýznit ještě hodně dlouho“. ´Stejně jako profesor Chlubílek´, pomyslel si učený pán, ale nedal nic najevo a bez přerušení pokračoval. „Proto, byla-li byste tak laskava, vylezla na strom, vy máte takové mladé kosti, a to jablko z toho stromu sundala. Byla?“ „Ale samozřejmě, pane profesore, hned to bude“. Studentka sundala baťoh, který měla na zádech, opřela ho o strom a počala vylézati na strom. Nevíme přesně kdy si učený pán uvědomil, že studentka Rodová má sukni, jestli před nebo při, ale s jistotou víme, že si tuto skutečnost uvědomil – to prozradilo i zrůžovění tváří účelně kryté hustými černými vousy, takže si toho nikdo nevšiml. Nevšimla si toho ani studentka již podávajíc profesorovi jablko, ani jiný profesor s velice nakrátko střiženými vlasy jež se blížil k našemu profesoru zády. „Á, tak tady jste, pane kolego“. Oslovil objevivší se profesor prvního, opařeného. „Co já sem se vás nahledal. Je porada, už dvacet minut a Vy nikde, tak sem vás šel hledat. Musíte rychle se mnou…to jabko tady nechte a deme“. A tak profesor Ježek pobídl profesora Hádka strkaje ho do zad k odchodu. Profesor Hádek stačil udělat jen jeden toužebný pohled na jablko, které se teď – ne jeho přičiněním, naproti jemu – ocitlo ve studentčině ruce a s profesorem Ježkem, který si ho tak kvapně odchytl, zmizel z aleje neznámo kam. Studentka chvíli stála sama s jablkem v ruce a s brašnou na zádech pod jabloní, ale jen chvíli. Jedna mužská ruka se jí ovinula kolem žensky vykrojeného bříška, druhá, netřeba dodávat, že také mužská patřící stejnému pachatelovi, se sápala po jablku. Dívka na chvíli ztuhla, pak ale ucítila známou vůni a vykroutila hlavu dozadu k polibku; na svém milovaném ještě viděla ulomené větvičky ze křoví, které se mu zachytily ve vlasech. Ruka mladého fyzika sevřela dlaň s jablkem a přitáhla si ji k ústům. Ta se chvíli rozhodovala jestli políbit nebo kousnout, ale pak kousla a po studentčině a studentově ruce se rozlila jablečná šťáva. Poté se políbili a jen co uspokojen spolkl první sousto, promluvil : „Čau Evo, co kdybychom teďka šli někam mimo kampus, někam, kde bysme mohli bejt víc sami“. Mladíkova tvář se usmála. Evina tvář se usmála na tu první, drobet se začervenala a odpověděla : „Ale Adame, nééééééééééééééé…….“. Zbytek se ztratil v šelestu větru, který cítili ve vlasech když utíkali, za ruce spojeni, hlavní branou ven, pryč. Tak tedy skončila jedna biblická historka, škoda, že jen historka.

---