Jarní rozjímání

rok co rok stejná písnička

...do dětství
vracím se po špičkách

na stráni pod věží
děvčátko v sukýnce bílé...

zbavená otěží,
přesto však na víčkách
zaštípou vzpomínky
na prošlé chvíle
s příchutí soli;

dávno už dospělá
nepatřím mamince,
jen občas za hrudí
cosi mě bolí.

Očima pohladím
okolo schodů
březové panny
v bílém šatu.
Navždycky vyprchly
voňavé chvíle
– vzdaly se motorové pile!

Ztemnělá lucerna slunka
v koruně lípy se blýskla,
v dlani pár modravých květů
svírám, jako bych
dlaň tvou tiskla,

bez tebe smutno je tu
– co bych si nezastýskla!

Znovuzrození,
čas odchodů a návratů;

jenom zvuk z nitra
dokola točí
klikou kolovratu:

chcitěmítzítra
ospalájitra
objetítvébychchtěla
polibkysvášní
cotouhouvoní
dotykytěla...

do ticha jarního podvečera
nad hlavou kovové srdce
buší a zvoní

– volá do kostela.

---