Strach a broky

Jako by mě někdo sledoval, říkám si, ale asi je to jenom tím, že jdu zejtra první den na gympl a zmocňuje se mě nezdravá paranoia. Mimoděk se rozhlížím. Zdá se, že kromě mě a Vašíčka na hřišti nikdo není. Včera jsme tu byli s bráchou a bratránkem a pálili (tedy drtivou většinou bratránek) vzduchovkou po všem živým. Průša to dostal do zadku – ještě že odjíždí někam na učňák. Zejtra bych byl ve škole určitě synem smrti.    

„Tak kdy mi je vrátíš?“ 

Vašíček si po třech letech vzpomene na erotický fotky, co mi půjčil, a myslí si, že mu je vrátím. Kdyby jen mohly vyprávět, co všechno jsme spolu zažili! Už kvůli tomu je nemůže dostat zpátky!

„Už je nemám.“
„Kecáš.“
„Máma mi je našla a vyhodila.“
„Máma se s váma kouká na porno a pak ti vyhodí starý hnusný černobílý fotky, kde neni skoro nic vidět?”

„Tak proč je tedy chceš nazpátek?“

„Byly bráchy.“

„Tvůj brácha bydlí ve Špindlu, ne?“
„Ale o víkendu je tady.“
„A to chce jako vrátit sto let starý fotky?“
„Jo.“

Stejně mu nevěřím. Na Vašíčka to přišlo, nemá žádnou představivost, a tak potřebuje ty hnusný oplzlý akty. Když tak na ně vzpomínám, začíná mi stát. Už se těším, až si je doma pěkně v klidu prohlídnu.

„Já je fakt nemám.”
„Máš!”

„Tak se zeptej mámy.”

„Koukej je navalit.”’
„Hele, ať do mě hrom bací, jestli je ...”

Mám jsem nedořek. Ležím na zemi. Držím si koleno a úpím, sténám a naříkám.

„Co ti je?”
„KURVA,” řvu,  „DO PRDELE, CO TO JE?”

Zpoza křoví vychází Průša. V ruce má vzduchovku.

„JÁ SE TREFIL!” řve radostně.

„TY ČŮRÁKU,” křičím zoufale. Bolí to čím dál víc. „Prostřelil si mi koleno!”

To už je Průša u nás. Vašíček vypadá, jako by mu to vůbec nedocházelo.

„Tys ho střelil?” ptá se.

„Hurá,” na to medvěd Průša a mlátí se pěstí do hrudníku.  „Jsem střelec par excellence!”

„Pár kreténů seš!” syčím skrz bolest. Normálně by mě za tuhle drzost zmlátil, ale teď by to bylo jen nošení dříví do lesa.

„Tys ho střelil!” Vašíček konečně chápe.

„Pomsta je sladká!”

„Trefil tě bratránek, ne já!”
„To mi je jedno. Jste stejná krev! Vendeta se podařila. Mohu jít v klidu domů.”

Průša odchází. Vašíček se ho ani nesnaží zadržet. Stojí nade mnou jak solnej sloup.

„Můžeš vstát?” ptá se.
„Jak asi, vole, mám prostřelený koleno!”
„Tak to zkus.”
„Bolí to jako svině.”
„Ale nemůžeš tu pořád ležet. Tak já dojdu za vašima.”

„Ne,” říkám a se zaťatejma zubama vstávám.

„No vidíš.”

Vašíček se sklání nad kolenem.

„Jau, ty vole, nešahej na to!”

„Sem na to ani nešáh.”
„Tak na to nemakej!” 

Na vnitřní straně kolena mám malou červenou dírku.

„Máš v tom asi brok. Budeš muset do nemocnice.”
„To není tak jistý!” oponuju. Nemocnice je to poslední místo, kde bych chtěl bejt. Navíc už vidím rodiče. Máma bulí a táta řve, co jsem to proboha zase vyváděl. Nikoho nebude zajímat, že jsem v tom úplně nevinně. Zkouším udělat krok. Dře to, ale jde to.

„Vidíš?”

„Ale kulháš.”
„Asi se brok odrazil od kosti, ne? Tak musím kulhat.”

„Podle mě je uvnitř.”
„Podle mě kecáš.”
„Bejt tebou, jel bych do nemocnice.”

„Ale ty nejseš já, že jo?”
Belhám ke vratům a s vypětím všech sil je přelejzám.

„Vrátíš mi ty fotky?”
To se mi snad jenom zdá. Vašíčkovi postřelili kamaráda a on se zajímá o nahotinky.

„Sem ti říkal, že je nemám.”
„Tak se po nich podívej.”
„Možná přeci jenom pojedu do nemocnice, tak možná pak ...”

To ho konečně umlčuje. Loučíme se. Jdu domů. Zouvání mi dělá problémy a schody jakbysmet. Zběžně zdravím rodiče. Naštěstí jsou zabraný do televizních novin. Slyším jenom:

„To sou zase pindy papalášský! Narvat je do koncentráků, prasata vyžraný!”

„Prosim tě, ne tak nahlas.”
„Ježišmarja, ty si už jak máma!”
„Podívej, ten má ale vole.”
„Bodejť ne, když má nahrabáno.”

Jdu za bráchou do pokoje. Leží na posteli a prohlíží si fotky. Moje fotky. Tedy Vašíčkovy fotky. Na chvíli zapomínám na bolest v koleni.

„To jsou moje fotky!”

„Pěkný.”
„Jakto že mi hrabeš ve věcech?”
„Kdyby sis bez dovolení nepůjčoval mý kazety, ani bych do toho tvýho pušince nepáchnul.”

„Vrať mi je!”
„Tuhle kozatou si nechám.”
Bolest se vrací.

„Jo, ale vrať mi je.”
„Neměl by sis s čím hrát, co?”
Rudnu jak na povel.

„Musím je vrátit Vašíčkovi,” koktám, načež udělám unáhlenej krok a padám k zemi. Potichu syčím bolestí.

„Ten Vašíček je ale čuňák.”

Brácha konečně odlepuje oči z fotky a zjišťuje, že jsem na zemi.

„Co je?”

„Střelili mě do kolena.”
„Cože?”

„To je kvůli vám,“ se slzama v očích, „Průša se pomstil na mně.”
„Dyk střílel Kozel, ne?”
„To ho ale vůbec nazajímalo, stejná krev, říkal.”
„Ten hajzl, tak ho půjdem udat.”
„Ty ses snad zbláznil!”

Vstávám a sedám si na postel. Brácha zírá na díru v koleni.

„Naši se poserou.”

„Ty ale umíš povzbudit.”

„Třeba tam brok nemáš.”

To jsem chtěl slyšet.

„Myslíš?” povzbuzuju ho v diagnóze.

Brácha mi prstem ohmatává okolí rány. Zatínám zuby.

„Cejtíš něco?”

„Trochu to bolí, ale ne zas až tak,” lžu.

„To je dobrý znamení,“ říká znalecky a chvíli mlčky pozoruje koleno.

„Dej kolena k sobě,” nakonec přikazuje. Když tak udělám, začíná na ně z vnější strany tlačit dlaněma. Bolí to, ale snažím se ovládat. Tlačí na ně čím dál víc, přičemž celej rudne a funí.

„Cejtíš ten brok?” ptá se skrz funění.
„Ne,” hlesám skrz bolest.

„Tak tam brok nemáš,” uzavírá brácha diagnózu, konečně pouští kolena a vrací se k prohlížení fotek.

To mi stačí. Nemám žádný další otázky. Jsem klidnej. Dokonce i bolest se zdá bejt menší. Za odměnu mu ty fotky nechávám. Jdu do koupelny. Chci bejt co nejdřív v posteli a všechno zaspat. Čistím si zuby a pro jistotu se držím umyvadla. Udělal jsem dobře, protože na záda mi přistává tátova dlaň.

„Tak co, študáku?”
Jen taktak udržuju rovnováhu. Navzdory pozitivní diagnóze bolest přetrvává.   

„Těšíš se?”   

„No jasně,” vesele.

„Hlavně neudělej ostudu.”
„Neboj.”
„A to už deš spát?”

„Jo,” zívám,  „jsem zdrchanej. Hráli jsme s Vašíčkem tři hodiny tenis.”
„A kdo vyhrál?”
„Já – kdo jinej, ne?”

„Tak zejtra pravou nohou, jo?”
„Jasně,” říkám, i když to asi nepůjde. Postižený je pravý koleno. Přeju dobrou noc a snažím se do pokojíčku dojít co nejlíp.

„Nekulháš?”

Automaticky se zarazím.

„Co?” ptám se, jako bych neslyšel

„Nějak kulháš, ne?”
„Jo, trochu jo. Asi jsem si natáhnul sval při tenise.”
„Ty si ale čudla, “ ozývá se z obýváku. Máma taky slyší všechno.

„Není ti nic?”

A už je u mě.

„Co by mu asi bylo?” odpovídá za mě táta. „Snad něco snese, ne?”
„Jasně,” potvrzuju a snažím se bejt natočenej tak, aby kolenu zůstalo z jejich dohledu.

„Natrhlej sval není sranda.“

„A kdo ti říkal, že je natrhlej, říkal, že je nataženej, ne?”
„A jak to může poznat, čudla jeden?”
„Prosim tě, ty z nich děláš skleníkový květinky.”

„Nedělám z nich žádný květinky, jen chci říct, že natrženej sval není sranda,” trvá na svým máma.
„Ale vždyť není natrženej.”
„Čvančarka říkala, že její syn ...”
„Prosim tě, ta tvoje Čvančarka taky slyšela, že někdo jel na kole, spadnul a umřel, a to znamená, že kluci nebudou jezdit na kole?”

„Nechytej mě za slovo, jen mám strach.”
„Ty máš strach ze všeho.”  

Nechávám je tam, ať se v klidu pohádají. Mizím v pokojíčku a k posteli sotva dobelhávám. Zřejmě poslední dozvuky, říkám si a ulehám. Bolest je čím dál větší. V koleni mi začíná cukat, až se klepe peřina. Kdybych neznal diagnózu, asi bych byl trochu nervózní, ale takhle se stačí soustředit, abych rychle usnul, a ráno bude po bolesti.

„Ťuky ťuky.”

Máma ve dveřích. Snažím se srovnat obličej, zkroucenej bolestí, do úsměvu.

„Bolí tě to?”
„Co?”
„Ten sval.”
„Ne, už je to dobrý.”

„Nezahrávej si.”

„Neboj, prosim tě.”
„Musíš bejt opatrnej.”
„Jasně. Tak dobrou.”
„Dobrou a tfuj tfuj (to je jako plivanec) pro štěstí.”

„Prosim tě,” okřikuju mámu, když mě jako pokaždý hladí proti směru, kam si češu patku. Její dlaň sklouzává na čelo, kde se zastavuje. 

„Nemáš teplotu?” ustaraně.
„Nemám,” odsekávám

„To je asi tou trémou.”
„Asi jo,” rezignuju. Jakmile bouchnou dveře, začínám hlasitejma výdechama vyhánět bolest z těla. To bude dobrý, opakuju si, stačí jen usnout.

***

Je sedm ráno. Zírám na koleno. Je velký jak basketbalovej míč. Nemůžu nohou vůbec pohnout. Táta se musel kvůli mně vrátit z práce. Celou cestu do nemocnice mi nadává.  Proč jsem to prej neřek? Já na to, že jsem se bál. Prej jsem stejnej jako máma, všeho se bojím, musím se chovat jako chlap.

Mám na krajíčku, ale bulet při tomhle kázání mi nepřipadá vhodný.

A už jsme na chirurgii, táta mi pomáhá z auta a nepřestává nadávat. Naštěstí tu jsou s kolečkovým křeslem. Vezou mě na rentgen. Fotky si prohlíží doktor Merta. Znám ho z basketu. Říkám si pokaždý, jak tak tlustej chlap může hrát basket?
„Ty hraješ basket, viď?” ptá se, jako by mi četl myšlenky.

„Ano.”
„Tak aby sis ho ještě zahrál,” on na to, dle mýho názoru, ne zrovna moc taktně.

Za chvíli jsem na sále, kterej vypadá spíš jako prádelna. Dokonce to tady i tak smrdí. Šlup! Injekce v koleni. Mylně jsem se domníval, že víc už mě to bolet nemůže.

„Nejdřív to zkusíme umrtvit lokálně,” říká sestra, „snad ten brok není příliš hluboko.“

Vidím jí za výstřih. Nemá podprdu. Krásný broskve. Na chvíli zapomínám na bolest, ale pak se ve mně začínají vrtat. Připadá mi to jako celá věčnost. Možná jsem minulou noc nepřežil a tohle je očistec za to, že jsem se včera nepřiznal. Jdou na mě mdloby, načež mě probouzí další nával bolesti. Cejtím, jak mi něco dře o kost. Dokonce to i slyším. Do kolena mi pumpujou další umrtvující injekce, ale žádná z nich dlouho neúčinkuje. Naskýtá se mi další pohled na broskve. Už se ani neobtěžuju zaostřit. Začíná to bejt kritický. Asi po hodině to konečně vypadá, že budou hotoví.

„Máte ten brok?” ptám se.

„Nenašli jsme ho,“ Merta na to chladně jako okolní zdi z bílejch dlaždiček, „kdybys přišel hned, bylo by to bez problémů. Teď tě budeme muset uspat.”

Připadám si jako malej kluk, a to jsem měl bejt už dneska na gymplu. Rudnu, přičemž mi obličej brázdí návaly bolesti.

Jdou na to hned. Žádný občerstvení. Žádnej čas na poslední vůli.

„Ale mě jen tak neuspíte,” snažím se jim vysvětlit, když mi z kapačky do žíly vniká průhledná tekutina, „hrozně špatně spím.”

Poslední, co vidím, jsou sestřiny broskve. Roztékají se v oranžový záři, ze který vychází Průša. Má v ruce vzduchovku. Obličej má pomalovanej válečnejma barvama. Tancuje kolem operačního sálu jako nějakej šaman a nakonec mi pokládá ústí hlavně na koleno.

„Vendeta!”

Cejtím dunivej náraz v koleni a slyším odtamtud unikat vzduch. Nohy mi slábnou. Začíná se mi propadat břicho a hrudník. Všechno kolem se točí. Slyším z dálky:

„Vendeta, vendeta!”

Probouzím se svým křikem. Ležím na posteli. Pravou nohu mám upevněnou na železný konstrukci. V pokoji jsou další tři postele. Na dvou z nich sedí pacienti. Dva kluci. Jeden tak pět let, druhej ještě mladší. Zírají na mě s otevřenou pusou.

„Proč tě budou nafukovat?” ptá se ten menší. Než stačím odpovědět, znova usnu.  

***

Už  tu ležím sedmej den a každým okamžikem se moje nenávist k tomuhle místu prohlubuje. Oprejskaný zdi. Matný zářivky. Mříže na okně. Nevlídný sestry. Dva zvědavý haranti, co mi nedaj pokoj ani teď.

„Co čumíte?”

Žádná odpověď. Je tu najednou ticho jak v kostele. Neustále řvou a teď je tu slyšet každej prd. To mám za to, že jim každej večer vyprávím strašidelný večerníčky. Ten malej, Kamílek, se včera dokonce strachy počůral. Svou radost jsem se ani nesnažil skrývat.

„Běžte pryč!”

„My nikam nemůžem,” říká ten větší, Pepa.

Vtom se ve dveřích objevuje sestra. Stokilová obryně s nohama chlupatějšíma než mám já. Když mi píchá kapačku, kterou dostávám dvakrát denně, nikdy netrefí žílu napoprvý. Mám ruku jak řešeto.

„Tak co?” ptá se.

„Furt nic,” říkám. A teď už to asi nepůjde vůbec. To může rovnou přijít vizita nebo nějaká návštěva. Sedm dní jsem to držel. Sedm dní jsem se děsil tohohle okamžiku a teď vím proč. Ozývá se další prd. Ty dva se smějou.

„Kluci, nechte ho bejt!” okřikuje je sestra.

„Nemůžete je na chvíli odvést?” žadoním.

Sestra odvádí kluky pryč. Zkouším to znova. Konečně. Je to strašnej pocit. Připadá mi, že všechno padá na postel. Bože, ať už je po všem, říkám si, ale bůh mě zřejmě neslyší. Do pokoje vstupuje Jarka. Je tu se slepákem. Docela pěkná. Stavuje se u mě každej den. Povídáme si o všem možným (tedy spíš vypráví jenom ona) a vypadá to, že by mě ráda viděla i po tom, co mě propustí.

„Můžu dál?”

Místo odpovědi mlčím a rudnu. Bere kovovou židli od stolu a sedá si k mý posteli.

„Ta sestra je hrozná čůza!” říká naštvaně.

Smrad se pomalu dostává zpod peřiny. Zadržuju dech v domnění, že tak to neucítí ani ona.

„Říkám jí, že bych byla ráda, kdyby mě přestěhovali na dospěláckej pokoj, když je mi patnáct  a mam občanku, a vona jako: Jen si nevyskakuj, holčičko. Chápeš to? Kdo to tam má s těma harantama vydržet, ne? Dyk ty to musíš vědět nejlíp, ne? A ty seš na tom ještě hůř. Ani se nemůžeš schovat nebo si jít pěkně v klidu zakouřit na hajzl. Bych se zbláznila ti řeknu, bez cigára takhle dlouho. Dokonce i máma ví, že hulim. Fotr by mě zabil, ale máma to bere. Hulí taky. Každej má přeci právo huntovat si zdraví, ne? S mámou si můžem povídat o všem. Jsme jako dvě kámošky. Na vinobraní tě ještě nepustěj, co? Škoda. Minulej rok sme se s mámou pěkně zrychtovaly, to ti povim. Vyžahly sme na sluníčku láhev mixely, ty vago, fotr nechápal, ne? Pak sme šli na centrifugu a máma se poblila (chrchlavej smích), to sem fakt nežrala. Už víš, kdy tě pustěj? Hele, ještě si mi neukázal tu jizvu, furt to slibuješ – nesmrdí tady něco?”

Nabírá do nozder vzduch. Zadržovat dech už nemá cenu.

„To se asi posrali ty tvý spolunocležníci, ne? A teď je ta tlustoprdka přebaluje.”

Zase se ozývá její chraplavej smích a já se modlím, aby ta tlustoprdka co nejdřív přišla.

„Když mi tu jizvu nechceš ukázat, tak se podívám sama.”

„Ne, ne, ne, ne... musí to bejt v klidu,” koktám.

„No tak, snad se nestydíš?”

„Radši ne. Doktor říká, že se na to nemá šahat.”

„Dyk na to šahat nebudu. Nejsi náhodou navostro?”

Teď se pro změnu hihňá.

„To ne,” stačím ještě říct a pak Jarka odhrnuje peřinu. Úsměv jí tuhne. Pomalu peřinu pokládá, a aniž by něco řekla, odchází, tedy spíš utíká. Ve dveřích se sráží se sestrou a mejma spolunocležníkama.

„No prosim vás?” sestra úderně.

„Puste mě, ne?” Jarka prosebně.

Konečně mizí a bohužel s ní i slibná šance mít první holku. 

„Tak co? Hotovo?” ptá se sestra.

„Hotovo,” říkám. Doslova a do písmene, dodávám pro sebe.

„Taky ti to mohla vynýst,” říká sestra, když bere mísu, „puberťačka jedna, chce mezi dospělý, ale kamarádovi nepomůže.”

Mně už nepomůže nic, říkám si. Navíc mi sestra oznamuje, že mluvila s doktorem a že si

tu ještě nejmíň tejden poležím, takže to vinobraní vážně nestihnu. Další možnost si trochu povyrazit a možná sbalit nějakou roštěnku je v tahu. Budu do smrti osamělej a ještě k tomu mrzák. V očích mám slzy. Je tu hroznej smrad. Prosím sestru, aby vyvětrala. Nadechuju se čerstvýho vzduchu a je mi ještě hůř.

„Jaký to bylo?” ptá se Pepa, jakmile je sestra pryč.

„A co jako?”

„Kadit na míse,” přidává se Kamílek.

„Horší než dnešní večerníček to rozhodně nebylo,” říkám tlumeným hlasem.

Ti dva se na mě nechápavě dívají a ještě netuší, co je večer čeká. Mám dost času, vymyslet si něco, z čeho by se počůrali oba. Zavírám oči a snažím se nevnímat radostnej smích, kterej se zvenku ozývá.