Muž popíjející tuareg v oáze

Muž popíjející tuareg v oáze

Než odpověděl na další otázku muž popíjející tuareg nalil horkou vodu do elegantního šálku z modrého porculánu . Po chvilce do něj obrátil vrchovatou lžíci suchých čajových lístků, které se krásně rozvinuly. Lehce přivoněl a  s požitkem spokojeně usrkl. V tom vyšlo slunce. Oslepilo ho. Muž ztratil vládu nad svými pohyby a upadl. Kam? Na zem a k tomu na hlavu. Dítě by řeklo, že snad usnul.

            Vraťme se o pár let zpátky…Panuje strašné vedro, pan Young přemýšlí, má-li se napít z poslední bandasky čaje. Ano, udělá to. Vždyť nepil bezmála půl dne!  Ví, že už musí šetřit. Třeba se však k oáze nikdy nedostane a najde si tu hrob. V tom případě stejně umře žízní! Avšak naděje umírá poslední. Počká než vyjdou hvězdy, ty mu snad ukáží správný směr.

            A tak se pan Young vydal na dalekou pouť za nejistým cílem se svým velbloudem. Postupoval dál a dál na východ do srdce saharské pouště. Snad stojí za drobnou zmínku, že poslední kapka vody mu došla právě před dvěma hodinami. Velbloud ho již neunesl. Musel jít tedy pěšky. Jaký to má ale vůbec smysl -  putování  bez konce?

Došel k nezvratnému rozhodnutí. Pustí žilou velbloudovi a konečně se napije. Tak se i stalo. Velbloud zakňučel a zase bylo líp. Do té doby než se ozval hlad. Pan Young tři dny nic nejedl. Rozdělal oheň a dojemně se rozloučil se svým zvířecím společníkem. Musí ho zaříznout. Rozmáchne se – v tom se ozve ze všech stran: „Hua, hua, ua, ua, uááá, huhůhá.“ Berbeři. Kdyby to tušil. Ti své čtyřnohé kamarády velmi zbožňují. Jsou pro ně vším. Máchají hrdě svými oštěpy. A pak pana Younga povalili na zem. Byli to pomalovaní divoši. Svázali ho a hodili přes koně. Výprava se vydala do vesnice. Nechme promluvit aktéra příběhu:

„Po dvou dnech jsem se ocitl v něčem, čemu se v Evropě říká oáza. Pro mne to však bylo peklo,“ vzpomíná Young. „Zahnali mne do něčeho, co se podobalo stanu, umyli mne a dostal jsme napít. Všude byl strašný povyk a jekot. Nedalo se to vyržet. Začal jsme řvát. Ukrutně řvát. Ti hloupí berbeři mě obstoupili a začali do mě šťourat  klacky, abych už přestal. Vyhověl jsem. Na chvíli jsme měl klid. Pak přišla noc a vše začalo nanovo. Vytáhli mě rozespalého z onoho lůžka plného klestí. Přivázali mě ke stromu. Jukali kolem mě a skákali jako blázni. Oddali se těm jejich obřadním tancům. Zdálo se, že se těší na mou tuze pomalou smrt. Každý musí zemřít. To by mi nevadilo. S tím se prostě nedá nic dělat. Všude plály ohně a jejich oštěpy kopírovaly mé tělo. Víte, co se stalo pak? Já usnul.

Probudil jsme se opět v mém stanu. Na půl metru ode mne stály dvě černošky, trošku postarší a usmívali se. Zároveň mě hladily po vlasech. Já to pochopil, představte si to. Učinili mi zajímavý návrh. Slíbili mi velké výhody, já však odmítl. Pomstili se mrchy. Byl jsem bez jídla. Došlo mi, že bojovníci odjeli pryč. To je má šance! Snídani mi doneslo takové pěkné veskrze spanilé děvče Sahary. Té jsme pro změnu udělal návrh sám. Zachichotala se. Přátelé, ona šla rovnou na věc! K mé lítosti mne rozvázala jen tolik, aby to stačilo k onomu, však víte. Musím přiznat, jsou horkokrevné a tuze vášnivé.

Ták jsme to vzdal. O můj osud bylo postaráno. Nedělal jsme si iluze. Smířil jsme se sám se sebou. Pak však přišel zvrat – jednoho den se probudím a všude se střílí jako o závod. Heršvec, vždyť jsou to naši gentlemani! Angličani! Good love! Stal se zázrak. Nevěřil jsme svým očím. Hodně se divili - naštěstí jsme ještě jako Berber zrovna nevypadal. Vzali mě do Anglie. Vyráběl sem deštníky a našel svou oázu, svou ženu…“

            „To je škoda, že pan Young zemřel, viď tati?“