Život tam někde...

Život tam někde… 

 Už zase. Je to už poněkolikáté, co se ocitla vyvržena ze skupiny. Ne ocitla, to není to správné slovo. Prostě ji vyhnali, surově, bezcitně odtáhli mimo jejich tábor. Už si na to začínala zvykat. A proč ne. Nacházela v tom dokonce i výhody. Ostatní museli pracovat a ona, se svými neustálými provokacemi a problémy byla mimo. Nebyly ale natolik vážné, aby jí mohli dát větší trest. To si ohlídala, aspoň prozatím a tak věděla, že ji pouze mají právo odnést do divočiny a nechat na pospas. Začínala se tam, ale cítit jako doma. Měla zmapovaný terén. Vždy se vznášedlem přiblížili k nejbližšímu lesu a vystrčili ji o nějaký ten kilometr dál či blíž. Příliš se nenamáhali. Proč taky. Jejich rozkazy zněly jasně. Nad detaily nepřemýšleli.  Takže už věděla, kam se přibližně má vydat. A po bůhví pokolikáté už s naprostou jistotou. Začínalo ji i mrzet, že ji našli. Po třech dnech i více. Nechala se chytit moc snadno. Musí jim to ztížit. Co vědí pod tou svou ochrannou kopulí. Vůbec nic. Ostatní svět je pro ně už desítky let, vlastně možná i víc, úplně mimo. Snad ho přestali i vnímat. Žijí si pod tou svou ochranou a neřeší nic jiného. Až na pár lidí.  Nedalo jim to moc práce. Přesvědčili ji snadno, už jen proto, že ji nebavil šedý svět. Den ode dne stejný ponurý…

    ,,Ahoj Reis, prý jsi byla venku? Jaký to tam je? Řekni?“

    ,,Dej mi pokoj, Kanlie! Neotravuj!“

Míjely se v poutech na rukou a se stráží s výhružnými výrazy za zády. Jen dobrý pozorovatel by možná zaznamenal o něco víc gest na jejich tvářích.

     Od té doby, co zjistila Reis, že by mohl žít někdo venku a že to tam není tak nebezpečné jak jí namlouvají a nejen jí, začínala si nejen zvykat, ale i vymýšlela záminky, aby jí za trest dali právě několik hodin venku. Objevila totiž stopy po něčem, což nemohlo být po zvířatech. Nabyla dojmu, že to není jen mýtus, ale že venku žijí lidé. Ač jim to bylo neustále vyvraceno, nemohla to být pravda. Nemohla. Prostě, jednoduše nemohla! Tam venku, podle stop a jiných náznaků žili lidé. Doufá, že se nemýlí, ale musí to být lidé. Život venku není nemožný, jak je straší už dlouho. Země se už určitě vzpamatovala a není na to sama.

    Toho dne jí vyhodili dál. Dál než obvykle. Když dopadla a za ní balíček na tři dny, už věděla, že se nejmíň týden neobjeví. Vždy ji hledali a našli tak za tři dny, plus mínus nějaké hodiny. A balíček nejnutnějšího tak na den. Jen jí blesklo hlavou, jestli to nebylo tak nějak úmyslně. Jestli to nebyl jejich další plán?

    Poslední zpráva co poslala Reis své jediné přítelkyni zněla, že se pro ni vrátí. Až najde život venku určitě se pro ni vrátí, to jí slibuje.