Za zrcadlem

_Místnost. Dívka sedí v křesle a hraje si se dvěma koťaty – škádlí je klubíčkem. Náhle jí klubíčko vypadne z ruky a zakutálí se až do protějšího rohu místnosti. Koťátka se za ním rozběhnou. Běží za ním až k zrcadlu. Klubíčko se ale kutálí dál – za zrcadlo – obě koťátka ho následují. Když to dívka spatří, prudce vyskočí z křesla a běží za nimi. _Místnost. Dívka sedí v křesle a čte si knížku. Ticho – jen tikání hodin a šustění stránek, jak je dívka otáčí. Náhle jako by se v pokoji něco zablesklo – dívka sebou cukne a rozhlédne se po místnosti. Zdá se, že nevidí nic zvláštního. Už chce opět sklonit hlavu ke knize, když tu náhle její pohled zavadí o zrcadlo na stěně. V něm se leskne černá srst. Dívka zbystří, odloží knihu do křesla a s pohledem upřeným k lesklému místu, kráčí k zrcadlu – a potom skrze něj. _Místnost, do které vchází, je zrcadlově převrácená – některé předměty nyní vypadají nesmyslně – hodiny na stěně, hřbety knih, stránky knihy odložené v křesle.... Dívka velmi opatrně našlapuje, když kráčí ke krbu, za nímž se leskne kousek černé srsti. Ale dříve než k němu dojde se zpoza něj vynoří mohutný, velký, vznešený černý panter. Jeho srst se zaleskne a zatřpytí se oči. Tma. -„Nic nevidím,“ špitne dívka. -„Setmělo se,“ odpoví jí hluboký, příjemný mužský hlas, „Byli jsme pryč a zatím se setmělo. Jestli chceš, tak rozsviť, pár kroků za tebou...“ -„Už trochu vidím... a stejně je to tady všechno převrácené. Vidět to všechno zřetelně by mě jenom znepokojovalo.“ -„Mrm,“ ozve se, „taky je mi tohle přítmí příjemnější.“ Dívka sebou škubne jako by si zrovna na něco vzpomněla. -„Kolik je hodin?“ zeptá se rychle. -„Je noc. Hodiny jdou zrcadlově, pozpátku...“ -„Proč pozpátku?“ -„Otočil jsem ručičky...“ -„Trochu zmatek.“ -„Proč myslíš?“ -„No...,“ přemýšlí dívka. -„Jdou dobře, opravdu, trochu se i občas zpomalují.“ -„Chmmm,“ odfrkne dívka, snad úžasem. „Nejsou tu nějaké jiné třeba?“ -„Kde ,tu´?“ ozve se tiše. Chvíli je ticho. -„No, jako tady, v téhle místnosti....“ -„Sama dobře víš, co je v téhle místnosti. Vždyť je to váš obývák.“ -„Ale, ale teď jsem za zrcadlem a jsi tu ty a jsou tu jiné hodiny a tak tu třeba je ještě něco jiného...!“ -„Zvláštní úvaha.“ -„Proč? Mně to připadá docela logické.“ -„Ani ne. Protože tady nemůže být nic, co není tam...“ -„A kde jsme tím pádem my? Tady i tam?!“ -„Hmmm, jak bych to řekl,“ povzdechne hlas. „Jsme tady, když nikdo neví, že jsme tady, a tam, když nevíme my, že jsme tady.“ -„To je ale hrozně zamotané.“ -„Vlastně není.“ Chvíli ticho. -„Hm, to znamená,“ ozve se pomalu dívka, „že jsme tady pořád...“ -„Ne tak docela, protože to, že nevíme, že jsme tady, znamená, že tu nejsme.“ -„ ,Že jsme tady, znamená, že tu nejsme´ jsi řek! Takže tu jsme nebo ne!?“ -„Záleží na tom, co myslíš slovem ,být´. Kde je tělo?“ -„Asi ano,“ zamyslí se dívka, „kde je tělo.“ -„Tělo je tam.“ -„I teď?“ -„Teď ne.“ -„Jaktože?“ -„Protože nikdo neví, že jsme tu.“ Ticho. I. intermezzo /nedochováno/ _Původní nepřevrácená místnost. Dívka sama. Stojí před zrcadlem a dívá se na svůj odraz. Rukama se dotýká plochy zrcadla. Tváří se smutně, v očích má slzy. -„Kde jsi?“ říká zoufale. -„Kdo je kde?“ -„Všechno kde je,“ řekne dívka odmlouvavě, „Kdo jsi ty?“ -„Zrcadlo.“ -„Pusť mě tam!“ -„Běž.“ -„Nemůžu!“ -„To ale není moje vina. Ale mohu ti vyjevit to, co hledáš.“ Dívce se rozzáří oči. V zrcadle se cosi zaleskne a potom v něm nastane úplná tma. Dívka se tváří spokojeně, chvílemi se uculuje, září jí oči. Chvíli to trvá, potom se jí ale vlijí do očí slzy, obličejem padne na povrch zrcadla až ho slzy umokří. Dívka pláče. -„Proč pláčeš?“ ptá se jí zrcadlo. -„Protože to není pravda. To, co ukazuješ není pravda, blíží se to opravdovému, opravdovým pocitům, ale potom se ukáže, že to není pravda!“ -„Nemusel jsem ti to vyjevovat, řekla sis sama.“ -„Jenže kdyby nebyla ani tahle lež, nebylo by už vůbec nic!“ -„Není to lež. Stalo se to.“ -„Ale není to už pravda!“ -„Je to pravda. Uculovala ses a bylas šťastná, když jsem to vyjevil.“ -„Protože to bylo krásné, ale byla to lež a proto pláču. Nebylo to opravdové...“ -„Jednou to opravdové bylo.“ -„A pomotal jsi to. Proto taky pláču.“ -„Pomotal? To ne, takhle to bylo.“ -„Nebylo. A něco jsi i vypustil! To mě taky mrzí.“ -„Ne ne, nevypustil.“ -„Ale ano!“ -„Bylo to tak, jak jsem vyjevil. Tobě se to líbí, smála ses, bylo ti to příjemné, tak teď mě neviň...“ -„Zrůdo prolhaná!“ křičí dívka rozzuřeně. -„Sama jsi chtěla,“ odvětí zrcadlo klidně. -„Nechtěla!“ odsekne. -„Já se nikdy nemusím vnucovat.“ -„Kde je!?“ křičí vysíleně dívka na zrcadlo. -„Tady.“ V zrcadle se něco zaleskne. Dívka zaúpí. -„Tady to není! Jen klameš! Pusť mě tam!“ -„Tak běž.“ -„Nemůžu.“ II. intermezzo SBOR Blažení lidé ve vzácných chvílích Kdy těla jejich a mysli smí spočinout Po boku – štastni, že nejsou sami Trpí přec tíživou samotou Hlubokým steskem po prvotním ráji Touhou zas k němu se navrátit Nesmírný žal i v blažených chvílích Ze srdcí se nemůže vytratit Po boku štastni, že mohou být spolu Trpí přec bytostnou úzkostí z neznámé příčiny – z věčnosti snad, z tajemství bytí a nebytí Blažení lidé spočinou spolu na věky s tím bolestně smíření na světě tom, že není stenu jenž přivolá čas jednou minulý _Místnost – zrcadlově převrácená. Noc. Dívka sedí opřená v křesle, má zavřené oči, ale je vidět, že nespí. Místností se line zvuk slastného mručení, není vidět, kdo ho vydává, ani slyšet odkud přichází. -„Proč je mi tu tak dobře?“ zeptá se dívka potichu. Mručení utichne. -„To musíš vědět ty,“ řekne hluboký, příjemný hlas. -„Kde jsi?“ -„Tu, s tebou.“ -„Nevidím tě, nevím kde tady jsi.“ -„Jsem tu s tebou a to stačí, nemusím být tady.“ -„Mně je smutno.“ -„Mohu odejít.“ -„Neodcházej.“ -„Tak nebuď smutná, když jsem tu.“ -„Jsem smutná, že tu nejsi doopravdy.“ -„Potom musím odejít.“ III. intermezzo Trudný to den, kdy člověk hříšný Na rozcestí dospěje podivné - děsivý strach, že krok jeho příští do zhouby a bolu povede Hle! Obě cesty, žel, jsou slepé Sametové ráno – Lněný den V poledne usnout na rozcestí O hedvábné noci snít sladký sen -„Potom musím odejít.“ -„Neodcházej, prosím.“ -„Ještě jsem tu.“ -„Miluji tě. Toužím, abys tu byl doopravdy. Prosím.“ Dívka začne usedavě plakat. „Chci s tebou doopravdy být.“ Ticho. -„Kde jsi?“ Ticho. IV. intermezzo SBOR V počasí zvláštním nalézá se – zmrazená lůna nad krami kapičky rosy, led ve sklenici zamrzlý rybník s vránami Blaženost nejvyšší i mysl chorá S polibkem tajným přichází Věděl by člověk jak správně konat až s tělem pod hlínou zchlazeným Nyní už ledem propadá se zamrzlým rybníkem níž a hloub prochladlé dlaně jí zakryjí oči mrazivých vod ho strhává proud Do chladných stehen skrz bělostné rtíky do zmrzlého klína hloub a níž ručičky hodin přetočíš zpátky let navíc však přesto se nezbavíš Jak stane se, že vlny oceánu lodí v něj vrženou zmítají? Jak stane se, že břitva do hrdla ránu tne – víc jen vrakem vlnky si houpají

---