Večerní návštěvník - Koule trojboj

 Věděla, že se něco stane. Přesněji, věděla, že se již něco stalo, jenom nedokázala říci, co. Uvědomovala si, že tenhle výjev před sebou již někdy viděla. Nakonec, nebylo by to nic překvapivého. Okno dokořán, záclony vlnící se ve zdvihajícím se větru, holá koruna topolu kymácející se ve zpustlé zahradě pod okny. A podivný skřípot, který přicházel odkudsi zezdola. Byla nahá a byla sama. I když byl venku podzimní chlad, ona žhnula. Vůbec jí nebyla zima. Svírala ji podivná horkost.
 Byla sama v oprýskaněm starém domě s vížkou, který se zlověstně tyčil v ohbí zatáčky blízko parku. V domě, kde se kdysi pořádaly velkolepé večírky, kde se smálo. V domě jejího otce, diplomata, který tu žil léta spokojeně se svou ženou a dcerkou. V prokletém domě.
 Přitom se zdálo, že Bridgitte Versenová bude mít v životě všechno. Vzdělané a krásné, navíc milující rodiče, bohatství, krásu (vyrostla z ní středně vysoká štíhlá dívka s dlouhými blonďatými vlnitými vlasy a se skořicově hnědýma očima) i inteligenci. Vše ale mělo být jinak. Bylo jí v té době dvanáct a nepřipouštěla si, že by mohla poznat horší tvář světa. Vůbec ji do té doby nenapadlo bát se o vztah svých rodičů. Ten brala jako samozřejmost.
 Také bylo tehdy takhle větrno. Také se nad krajem snášel večer. Otec musel den předtím naléhavě odjet někam do zahraničí. Zůstala sama s matkou a babičkou. Byla to velmi krásna žena i ve svých osmačtyřiceti letech. Však její jedenatřicetilatá dcera byla hodně po ní – a Bridgitte zase po své matce. Byly to rysy, jež se v ženské linii dědily.
 Bridgittin otec vycházel se svou tchýní velmi dobře. Byli zhruba stejně staří, rozuměli si. Zato s manželkou si Bridgittin otec rozumět přestával. Začali se hádat. Ne před dcerkou, ale ta to vytušila. Věděla to. Věděla, že něco není v pořádku. Něco s její matkou. Šok. Jasně položené koleje pod sluncem prozářenou oblohou se začínaly křivit a rozpouštět. Ztrácely se v nenávratnu. Místo neotřesitelné jistoty zavládl v Bridgiitě nevýslovný zmatek a chaos. Co teď bude?
 Najednou ostře vnímala, jak její matka nenávidí jejího otce, jak se snaží vymanit z jeho vlivu, jak je nebezpečná. Její matka chtěla něco, co pro Bridgittu znamenalo konec světa. Konec šťastného dětství, konec jejích iluzí, že její svět probíhá v ráji.
 Ten večer dlouho blouznila. Nevěděla proč, ale přišlo jí, že kdyby její matka zmizela, zase by se všechno urovnalo. Zase by našla své jistoty.
 Babička ji chlácholila.
 „Ty ještě nespíš? Stýská se ti, viď? Neboj, tatínek se brzy vrátí. Vždyť tu máš úplnej vichr, počkej, zavřu okno.“
 „Což otec, ten se snad vrátí. Ale co matka? Teprve před chvílí zaskřípěly dole panty a její matka vplula do domu, který patrně ze svého pohledu pokládala za vězení. Žena, ke které měla mít Bridgitte nejblíž, jí náhle byla cizí. Někdo ji zaklel, napadlo Bridgittu. Ano, udělal z ní někoho jiného. Ale co s tím? Jak ji vysvobodit? Jak zase najít milující maminku – a ne tuhle cizí chladnou přepůvabnou dámu?
 „Tu máš, napij se, ještě onemocníš.“
 Ten hlas zněl konejšivě. Dodával jí sílu. Sílu nemyslet na to, jak by šlo zakletou matku vysvobodit. Usnula brzy. Těžkým spánkem. Pronásledovaly ji tíživé děsivé sny. Sny, ve kterých měla sama vysvobodit zakleté království. Babička tam byla jako kouzelná víla. Řekla jí,: „Jen ty nás můžeš všechny vysvobodit. Tady máš meč. Víš, co máš udělat. Musíš to udělat. Zabiješ zlé kouzlo a dobro bude zase žít.“
 Ano, věděla, co má udělat. A také to ve snu udělala. Bez emocí, chladně, odhodlaně. Křičela,: „Ne, ne, tohle přece nechci.“
 Probudila se. Stála nad ní babička. Byla bledá.
 „Už je dobře, klid, už je po všem. Brzy tu budou.“
 Ale kdo?
 Policie. Zatímco Bridgitte tvrdě spala, někdo se vloupal do domu. V přízemí ho vyrušila Bridgittina matka, jež se chystala jít spát. Lupič zřejmě zpanikařil, vytáhl nůž a několika ranami ji usmrtil.
 Šramot z přízemí vzbudil Bridgittinu babičku. Ta měla legálně drženou zbraň. Nabila ji a potichu šla po schodech dolů. Rozsvítila. Uviděla vraha, jak se sklání nad tělem její dcery. Zvedl se. Prý ho varovala. Udělal krok k ní. Vystřelila. Jednou, dvakrát. Zabila ho.
 Soud pak vše posoudil jako přiměřenou obranu.
 Zdánlivě pak všechno plynulo opět v zaběhaných kolejích. Babička pomáhala otci, ten si novou ženu nenašel. Ale v Bridgittě klíčilo strašné podezření. Podezření, že její otec a její babička pro sebe znamenají víc než jen příbuzné. Že je divné, že tu noc Bridgitte spala tak tvrdě. A přitom se jí spát vůbec nechtělo. Až teprve, když jí dala babička pít. Že je zvláštní, že tu noc nebyl zapnutý alarm a zrovna tu noc přišel někdo loupit. Že v domě, který vrže od podlahy až po střechu, nezaskřípal ani jeden schod, když šla babička dolů. Že vrah nic neslyšel. Všechno tu skřípalo.
 Ne, to bylo příliš strašné obvinění.
 Přesto se Bridgitte babičce i otci odcizila. Když jí bylo osmnáct, nechali jí celý velký dům a sami se odstěhovali. Aby žil muž se svou tchýní pod jednou střechou, to bylo hodně netradiční. Zvlášť, když už tam nežil se svou ženou – a ani dcerou.
 Nechali ji její samotě, jejím děsivým snům a představám. Ve velkém starém hrůzostrašném domě. V prokletém domě.
 Tolik by chtěla, aby ji někdo miloval. Aby jí někdo řekl, že ta noční můra končí. Vždyť po pohádce by neměl následovat horor. Je to snad takhle napsané? Ona s tím nemůže nic udělat? Ať bude chtít být jakoukoli?
 Snažila se své úzkosti kompenzovat.
 Že jsem pro všechny vzduch? Vždyť jsem krásná, tak proč mě nechtějí? Mám snad jiné poslání? Má tohle všechno nějaký smysl?
 Musí mít, to jinak není možné. Třeba dokážu měnit osud. Ještě všem ukážu. Vzepřu se, nenechám zničit všechno, co bylo hezké.
 S úzkostí se denně pozorovala v zrcadle, zda její krása nemizí. Nemizela. Ale nikdo ji neocenil, než ona sama.
 Proč nemůžu mít sama rodinu, děti, realizovat se, být šťastná? Kdo za mě rozhoduje? Mučila se stovkou podobných otázek.
 Pak na to přišla.
 Musím přijít na to, jak dělat věci, které původně dělat nemám. Vzepřít se svému scénáři. Pokud se mám bát, že rozbiju vázu, pak ji rozbiju, pokud se mám jen třást strachy, stanu se nebojácnou. Anebo spěju zase jen k něčemu, co se má stát?
 Naproti v domě žije takový šťastný párek. Neudělají snad krůček bez sebe. Už jsem ale o nich rozhodla. Já – a nikdo jiný. To by jim to šlo, milovat se bez nástrah. Vymyslela jsem jim slečnu do trojúhelníku. Vím, že existuje. Je to sekretářka toho ambiciózního mladíka. Už jsem je zahlédla spolu, když tu ta třetí nebyla. Prý se to děje nezávisle na mé vůli. Ba ne – teprve, když jsem si ji vymyslela, objevila se na scéně. Měla to být jeho sekretářka – a, ověřila jsem si to, je to jeho sekretářka. A vím i, co bude dál. Dnes je ta jeho sama v domě. V domě naproti. Bojí se?
 Fouká jako tenkrát. Soumrak jako tenkrát. Záclony, co se mačkají na zeď a zvolna se spouštějí zpět do okna, aby byly znovu vymrštěny proti zdi, jíž se nemohou nabažit – jako tenkrát.
 Nemusí se ani koukat z okna. Ví, že postava v černém se obezřetně rozhlédla a vkradla se do domu. Ví, že se něco stane. Cele její tělo je napjaté. Celá hoří.
 Ale – i když se to stane, jak vím, že je to pouze mou vůlí, že se tak děje nezávisle na tom, co se skutečně mělo stát?
 Nevím – ani nevím, zda neplním něčí příkazy. Nevím, kdo jsem, co mám chtít. Proč to mám chtít. Proč mám lpět na životě. Proč si kteroukoli vteřinu nevrazím dýku do prsou. Proto snad, že nemám. A co kdybych chtěla teď hned? Tak to přežiju, protože mám přežít? Nebo zemřu, protože právě v ten konkrétní okamžik mi vypršel čas, který jsem tu měla strávit? Nechci se zabít jen tak. Ale chci vědět, co mohu. Pokud dělám jen to, co je dáno, nemůže mě ani nikdo soudit. Prostě jen jsem. Odehraji svou roli a bude se hrát další kus. Můžu mít miliony prožitků, ale jen jeden život. Konkrétní, daný, prožitý, odehraný. Ale, mám skutečnou volbu? Mohla jsem si například nepřát ty všechny hrozné věci? Mohu žít jinde než v tomto domě? Mohu být jiná? Jaká?
 Nechám to na zítra. Nechci ten příběh dokončit. Asi nemůže být jen „dobro“, bez „zla“ by totiž nešlo identifikovat. Nelze asi psát miliony příběhů na jedno téma, nejde okleštit člověka jen na herce v červené knihovně.
 Byla zmatená. Ale podivně klidná a smířená. Konečně mohla spát.
 Ani se již nezaobírala podivným skřípotem v přízemí domu, z něhož se rozhodla odejít dřív, než ji zahubí. Než bude taková, jakým je ten dům.