Vichr a dívka

2. soutěžní téma, verš volný

 Dívce na posteli
dal večer pít
otevřeným oknem
nejistotu, vzrušení
a neklid.

Džbán v rohu
naplněný očekáváním
bude na střepy,
rozbije ho věčným slepováním,
roztříští ho úzkostným chráněním
na milion střepů,
z těch poskládá paže,
jež ji obejmou
a ústa,
jež jí vdechnou život.

 Vichr v záclonách
jí spléta copy v duši,
ty pak odstřihne
pláčem na polštáři,
rozedere ho na stovky pírek,
jež zesílí v ruce,
které ji zardousí
a odulé rty
ji jediným přisáním zalknou,
zamknou ji do sypků,
slova zahodí
do propasti snění.

 Otevřela okno,
aby viděla, že je venku svět,
ale to je málo,
vidět.
Co je to vidět?
Zase jeden z mnoha snů,
a že cítí vítr?
Barvy, pohyb, zvuk,
to vše může být šálením.
Snad jen ta divná svírává úzkost.
Ne, třeba už tento svět stovky let,
snad miliardy let není,
a ona lpí na životě,
na jediném chatrném kvítku
v louce,
jež neexistuje
a které je to očividně jedno.

 Cítila nesmírnou bolest,
že neví,
zároveň však šťastná,
že cítí,
že přemýšlí,
že volí,
i když možná žádnou volbu nemá.

 Je to stejně jen kouzlo
jedné větrné vlezlé noci…

---