Zpověď

SPLNĚNÝ SEN

Když jsem začal před padesáti lety psát drobné příběhy do různých novin, bral jsem to jako druh občasné zábavy. Když jsem začal pracovat v redakční radě městských novin před devatenácti lety a z vůle šéfredaktora, mně dosud neznámých jeho důvodů, jako fejetonista a povídkář, připadalo mi to jako plnění povinností, k nimiž jsem se dobrovolně zavázal. Teprve když jsem těch povídek a snadmožnáfejetonů stvořil asi padesát a začal všechny ty srandičky dávat do jednoho adresáře v počítači, napadlo mne, jak by bylo povznášející vydat si ty své práce souborně a ještě ke všemu knižně. To už jsem začal psát cíleně a postupně zpracovával vše, co mi zůstalo v paměti z mého života a bylo hodno nějakého zpracování. Napsal jsem za dva roky dalších asi sedmdesát povídek. Z těch stodvaceti více či méně humorně laděných titulů jsem vybral devadesát čtyři, v krátké době doplnil do stovky, dal jsem jim řád a grafickou podobu a začal hledat nakladatele.

Jistě už jste jistě všichni uhádli, že nenašel. Pak ještě - na základě výzvy - jsem se snažil to své veledílo uplatnit v edici e-booků, ale dopadl jsem stejně. Kupodivu mi to nevadilo, protože po úspěchu dvoumetrového obrazu Porta Bohemica, který jsem neuplatnil - přes čtyři pokusy během pěti let - v prodejně umění, jsem prodal dalších sedm kousků. Ne doma, ale na výstavě v Karlových Varech (a koupil si nové auto).
Další ze splněných snů... ale zůstávaly nesplněné. Rodinný dům už nikdy mít nebudu, ani v něm postavený otevřený krb na dřevo. Mohu zapomenout na cestu za kamarádem Jardou Řezáčem do Sydney. Tak snad ještě ta kniha....

Pak jsem našel Písmáka. Nehledal jsem ho, hledal jsem paní J. H., známější z literárně internetových hvozdů jako Vesuvanku. No - a tu jsem našel na Písmáku... Našel a zůstal jsem s ní, s vámi a to jsem ještě netušil, že krom toho, že jsem našel nové naplnění spousty volného času, najdu i cestu k realizaci toho posledního reálného snu. Vlastně jsem to nevěděl, neuvědomoval si, že se sen stává reálným.
Začalo to fiaskem. Bez podrobností. Pokračovalo to tím, že jsem se učil psát verše tak, aby aspoň část Písmáckého nárůdku to mohla číst bez nucení k dávení.

Teď to trochu zkrátím : napsal jsem za tři roky okolo šesti set - řekněme - básní a miniatur, asi padesát dalších povídek, z nichž některé už s reálným životem měly společné málo. Čirá fantazie... Občas jsem si udělal exkurzi i do jiných literárních a poetických serverů - nikoli jako únik, nebo změnu, jen k vůli srovnání. Na jednom takovém výletě jsem našel reklamu malonákladového tisku knih (brožur, skript a podobné produkce).
Připravit knihu bylo dílem deseti dnů intenzívní práce. Deset dní - denně šestnáct hodin. Stopadesát pět básní, šedesát sedm ilustrací, úvod, prolog, věnování, epilog, tiráž, obálku, pak to všechno převést na formát pdf, třikrát zkontrolovat, opravy a opravy oprav...

Konečně bylo hotovo. Několik e-mailů vyměněných s tiskárnou, odeslání podkladů...
... a týden před jmeninami - ten dárek ! Stál mne sice třiapůl litru (pro neobeznámené : slangově tři tisíce pět set korun českých), ale konečně mám vlastní knihu. Přesněji padesát knih... Že bych je prodával ? ani nápad. Ne, že by se mi nelíbilo dostat ty náklady zpátky, ale prosím vás : kdo by těch 99 Kč, které jsem z recese nechal natisknout na zadní stranu, za to dal ?