G. Bachelard: "Aby člověk pochopil blankyt nebe, aby pojmenoval jitřenku, k tomu je třeba být ve dvou."

Maturitní slohová práce - vypravování formou dopisu. Inspirováno knihou Norské dřevo od Haruki Murakamiho. Co by Naoko odpověděla Tóruovi na nabídku společného žití, kdyby se nerozhodla spáchat sebevraždu.

Milý Tóru, začátkem dopisu bych Tě ráda požádala o odpuštění, že Ti odepisuji až teď, po více než třech měsících. A přitom dopisy od Tebe mi chodí každou neděli. Velice mi pomáhají, spojují mne s normálním světem, na který zde pomalu začínám zapomínat. Dlouho jsem se Ti pokoušela napsat. Celý den se mi míhají hlavou myšlenky, o které bych se s Tebou ráda podělila. Jenže když si večer sednu za papír a přiložím na něj hrot pera, slova se rozeběhnou všemi směry a najednou mi dělá veliký problém je pochytat. Do toho mi v hlavě zní všemožné hlasy, které mne schválně pletou, jako kdyby nechtěly, abych se zase uzdravila. Slyším svou sestru i svého… Však víš. Tóru, mám pocit, že to nevydržím. Poslední dobou za mnou takhle přicházejí. Hlavně v tichu šednoucího stmívání. Chtějí si povídat, aby nebyli sami. Ale oni si to tak přeci vybrali, ne? Chtěli být na svá trápení sami, až je neunesli. Tak co mi teď chtějí? Tady v sanatoriu je to skoro stejné, jak si to ze své poslední návštěvy pamatuješ, akorát se udělalo chladněji. Hodně čtu, s Reiko chodíme na pole, sbíráme horské byliny a staráme se o ptactvo. Papoušek stále nadává. Nevím, kdo ho to naučil. Reiko včera prohlásila, že mu musíme pořídit samičku, nebo se nadobro zcvokne. Jako by nás cvoků tu nepobíhalo už takhle dost, říká. Když tu teď žiji, zcela odříznutá od okolního světa, mohu si promyslet spoustu věcí. Vzpomínám na sestru, vzpomínám, jak jsem ji nalezla visící v jejím pokoji. Vzpomínám na Kakuziho a na poslední večer, který jsme spolu strávili, než se zabil. On pro mne znamenal mnoho, což dokážeš pochopit snad jenom Ty, jeho někdejší nejlepší kamarád. Vím, že od té doby uplynulo dost času, také se mnoho změnilo. Tím mám na mysli vztah nás dvou, Tóru. Celé ty tří měsíce jsem přemítala nad Tvou nabídkou společného života. Až se odtud dostanu, bude to znamenat zcela nové vykročení do života, jako když se nahé ptáče vykulí z vajíčka. Svět bude plný ostrých předmětů, o které by se má kůže mohla poranit. Já se z něj teď cítím zcela vytržená, vlastně již od Kakuziho smrti. Proto potřebuji někoho, kdo mi bude průvodcem, oporou, kdo mne bude zahrnovat láskou, pozorností a péčí, kterou můj labilní stav potřebuje. A musím Tě upozornit, že to není dočasná záležitost, toto břímě je na celý život. Nikdy bych Tě o to nežádala, kdyby ses sám nenabídl. I teď Tě upozorňuji, že máš ještě možnost odmítnout. Jen chci, abys věděl, že vždycky, když si Tě představím po svém boku, hlasy ustoupí a mé tělo zalije hřejivá blaženost. Jistota. Smutek. Smutek nad tím, že Ti nikdy nebudu moci být plnohodnotnou ženou. Znovu se sám sebe zeptej, zda o takový život stojíš. Jak se dny krátí, říkám si, že by bylo moc fajn, kdyby ses zas stavil. Vyřídila jsem Reiko, že ses také začal učit hrát na kytaru, a ona navrhla, že si ji máš vzít s sebou, chce si s Tebou zabrnkat Beatlesáky. Málem bych zapomněla, za zahrání Norského dřeva po mne chce již sto jenů, dokonce vyhrožuje, že mi to přestane hrát úplně. Prý ve mně jen prohlubuje depresi. Ale já bych tu píseň mohla slyšet poslední dobou pořád. A když je mi nejhůře, přečtu si jeden z Tvých dopisů. Tak krásně popisuješ svůj běžný život na koleji! Také díky nim vím, že existuje někdo, na koho se mohu v čemkoliv spolehnout, kdo na mne stále čeká, kdo mne miluje. Jak jsem již psala, hodně čtu. Vždycky jsi moc hezky vyprávěl o knihách, které máš rád. Tak jsem se rozhodla, že je přečtu také. Až zas přijedeš, ráda bych si o některých z nich s Tebou popovídala. Nejvíce mne zaujal Bachelard. Nevím přesně, jak to psal, ale naprosto to vystihl: Já do normálního světa nemohu vykročit bez Tebe po boku. A nemám teď na mysli, že prostě někoho potřebuji. Potřebuji Tebe. Nedokážu to moc vysvětlit, prostě jen vím, že jsi tím jediným světlem na útesech, které nedovolí mé mysli se roztříštit o skaliska, a také, že právě díky Tobě budu schopna vnímat všechny krásy kolem sebe. Už budu muset končit. Za chvíli se vátí Reiko z hodiny klavíru. Pro ni má pobyt zde blahodárné účinky. Ošetřující i ostatní pacienti chodí na její lekce vždy v čas, dochází jen ti, kdo mají o hraní opravdu zájem, navíc se Reiko cítí užitečná, když i ona může ostatním něco předat. Jen já mám pocit, že nic zvláštního, co bych mohla ostatní naučit, neumím. Málem bych zapomněla, Reiko Tě pozdravuje. Taky se ptala, kdy přijedeš, už se Tě tu nemůžeme dočkat. Třeba se papoušek umoudří a nebude tak nadávat. Měj se krásně, Tóru. A nezapomeň na mě, i kdyby se stalo cokoliv. Tvá Naoko.

---