Trhnout horizontem

V koutcích úst máš slunce
usměješ-li se
                     příboj strhá vlnolamy
rozpukané vezdejšky s mozolnatými údy,
kterými vrůstáš do nestálosti mělčin

sám samojediný, naivní v ochotě doslzet
oceán, jeho slanou bezmeznost...

A v nelidském klidu rdí se večer
uzamčen pod tvými chvějícími se víčky
                          Vdechneš vlnu a vysypeš své oči?

Protože čím jsou ti přítomny dveře,
                          do nichž jsi nevstoupil?

Usměješ-li se, teď, právě nyní
poprvé v žhavém rozpuku své prastaré touhy
rozluštíš jméno jasu ---
                    člověk, jenž mlčí, aby vyvstalo slovo
           dotklo se větru a stalo se doslovným ...