Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKOULE - trojboj III
24. 04. 2009
16
20
3820
Autor
moorgaan
„ tak jdeme Pokémone…huj a nedivoč, já vím, že se těšíš „...
Vendelín měl dneska obzvlášť dobrou náladu. Brzy usnul, ani v noci nebyl na záchodě a ráno, brzy ráno, vstával. Už o půl čtvrté, aby nachystal pluh , cajky, poklidil v setnici, obstaral havěť a vyvedl Pokémona z maštale.
Pršet nebude, kohout dneska vyletěl na špalek a to před deštěm nedělá.
„ curik, hotááá“ …Pokémon nacouval ke gumáku a dlouholetý vdovec ještě plný síly započal obvyklý rituál.
Sepnul postraňky a zahákl brdíčko. Pluh už měl vzadu naložený, obešel dokola vůz, zamkl a klíč pověsil na skobu vedle dveří. Bylo sice čerstvo, ale moc se neoblékal, věděl, že dneska u Matouše bude dřina a tak se zahřál z termosky hltem horkého kafe, nasedl na kozlík a vyrazil.
Sezóna nastala, na záhumenkách už bylo živo, zem byla připravená k setbě a každý v dědině věděl, že bez Vendelína a Pokémona by to snad ani nebylo jaro. Už jeho děda i tata obdělávali skoro všechny záhumenky obyvatel Cabrnova. Sám Vendelín vlastně už ani nepamatuje kdy poprvé zapřáhl Pokémona a vyrazil na svoje první..
Měl sice už roky, ale pořád to byl štramák a žádná ženská si před ním nebyla dřív a snad ani teď jistá. Byl samá sranda a když projížděl políčka byla radost se na něho dívat, jak ovládá rukojetě pluhu a opratě zároveň. Znal snad každou zahradu, každou brázdu ve vsi a věděl kde udělat souvrať, kde zahákovat na malé ploše, aby nepoškodil oplocení či nezlomil větev jablůňky a nebo broskvoně.
Pro hospodáře a hospodyňky to byl svátek, když uslyšeli prásknutí bičem u vrat a Vendelínův známý pozdrav: „ tak jdu šetřit hospodáři ten tvůj pluh - pozvala mě ta tvoje“
Hned od té chvíle byla ve stavení a na záhumence dobrá nálada. Slivovička byla nalitá, satba nachystaná ve dřevěných lískách, koláče voněly a z kazetového magnetofonu hrála Mistříňanka.
„ že už jdeš Vendošu“ …“ jsi zase včera přebral co?“ smál se Matouš a pomohl sundat pluh z vozu. Děcka už byly na dvorku, hladily Pokémona po lysině a sledovaly každý Vendelínův pohyb a úkon při strojení koně a zapřahání do pluhu. Tohle bylo něco jiného než svět techniky, který běžně žily v obklopení moderní doby. Tady se vracely do vyprávění babičky, když jim před spaním vykládala jaký byl dřív život na venkově a jak ona, když byla mladá prožívala svoje dětství.
Tady někde ve svém nitru pociťovaly sounáležitost k prostředí, kde s narodily. Tady někde začínál folklór, tady někde vnímaly a cítily sepjatost člověka s koněm, s půdou ......s Bohem !
Věděl to i Vendelín. Byl poslední mohykán v celém dalekém okolí. S koněma to už nikdo neumí, motorové frézy a malotraktory ovládly políčka, vinice, sady, louky i záhumenky. Věděl, že už to dlouho trvat nebude. Pokémon sice ještě zvládá a má radost z každého vyvedení ze stáje…ale jak dlouho ještě? Až nebude moc, tak ho už do pluhu nezapřáhne. Maximálně do dvoukolky, projede se s ním po dědině, zastaví u „ Modré kachny“, kde mu nechá hospodským Jonatánem přinést vědro vody jako vždycky , když se vraceli z pole…Až jeden z nich zaklepe na bránu nebeskou, odejde z kraje něco, co se už nikdy nevrátí. Zůstane vzpomínka v hlavách všech kdo tuhle dvojici pamatovali.
„ Veroniko ty snad nestárneš „ mrká na Matoušovu ženu Vendelín. „ Ale jestli tě Matúš zanedbává, tak si přijď postěžovat ke mně na statek“ dobírá si Vendelín paní domu.
„….toš Pokémone, jdeme na to „…“ hyjé „ . ...Vendelín mlasknul a trhl opratěma a Matouš nahodil pluh do pojezdu a vyrazili ve trojce do zahrady.
Děcka s hospodyní za nima, na káře vezli lísky s bramborovou sadbou, kterou včera přebrali a připravili na dnešní sázení.
„ čehýý, čehýý..hotááá, Pokémone zaber !“…Idyla sobotního dopoledne začala. Neskutečná pohoda, laskavost a pracovitost lidí, kteří milují svůj domov, své kořeny, svůj život..
Tam mezi obyčejnými řádky brambor si snad nikdo z té party neuvědomoval, že tyto okamžiky jejich života, ač v této chvíli absolutně bezvýznamné – budou jednou tou nejdůležitější vzpomínkou na časy, kdy bylo dobře…
20 názorů
toš domluvené..a vlezu sa já vůbec pod ty bečky?.-)) nemáš je moc nízko nad zemou?.-))..starej si s náma nedá po kalíšku?.-))..kdopak vlastně u vás projíždí brázdu?.-))
mas pravdu.. i mne se konec zda neukonceny.-))..nechtel jsem moc natahovat tu stredni pasaz, kde jsem se celkem rozjel..pointu jsem tim dost rozmelnil..diky za kritiku
Něčím mě to zaujalo -- asi tou střední pasáží. Když pak dočtu do konce, tak si zase říkám, že tomu něco chybí. Ale nevím, co, takže možná nic nechybí.
dekuji devcata.. je mne jasny , ze divky prozivaji ty kazdodenni okanziky daleko citliveji..vice vnimaji.. chlapi na to snad prijdou az kdzy jsou v letech.-))
nevím,neznám
25. 04. 2009
To jsi se tedy, šéfe, trefil. A ještě jsi mi připomněl souseda kliďase, který, když mu chlapi lítali za záletnou ženuškou, říkal zaklínadlo:"Kdo orá mé pole, šetří můj pluh". A malinká Ferrynka čučela jak puk, neb soused ten byl listonoš.
t***