Proč

A zase přišlo ráno. Těžko říct kolikáté už. Kdo by to počítal. Marek někdy po páté otevřel oči. Zrovna svítalo. Stejně radostné svítání jako včera nebo předevčírem.

Zuzana se zase probouzela s nechutí. Stejně jako včera a předevčírem nechtěla otevřít oči. Toužila mít ještě pár okamžiků tmu za víčky, avšak zdravotní sestra jí podepřela hlavu a přinutila ji spolknout lék. Ještě stále mohla polykat.

Marek si šel uvařit kávu. První kávu tohoto dne. Slunce v kuchyni na linoleum vytvářelo světlejší čtverce. Bosými chodidly se s požitkem dotýkal těchto vyhřátých míst. Se stejným požitkem i posnídal a vyjel do práce. Všechno co dělal, dělal rád. Žil pro život – bavil ho. Nedokázal přemýšlet jinak. Vlastně nerad přemýšlel nad tím, co právě je. Všechno bral jako pouhý fakt, kterým nemá cenu se zaobírat.

Zuzana toho dopoledne ležela v posteli, zoufale nehybná. Často si přála, aby i její mysl byla stejně nehybná jako její tělo. Často proto zkoušela nemyslet, ale málokdy se jí to podařilo. Snad že byla odjakživa všímavá. Tak si třeba všimla, že doktor má na plášti tmavou skvrnu, nejspíše od kávy.

Marek si všímal pouze podstatných věcí. Byl zvyklý vést poměrně hektický život a na maličkosti neměl čas. Celý den pobíhal po rozlehlé budově firmy. Ťukal do počítače a flirtoval se sekretářkami. Oběd stihl mezi dvěma poradami, a kdybyste se ho na něj zeptali, tak by vám nejspíše řekl, že byl báječný.

Zuzana by vám na téma obědu neřekla nic. Nemluvila. Mohla sice, ale dotazy ji obtěžovaly a proto neodpovídala. Dalo by se říct, že vedla poměrně jednotvárný život. Nebo se o to aspoň pokoušela. Neexistovalo pro ni nic než nemocnice. Vnější svět naprosto potlačila. Sice i k ní pronikly sem tam nějaké ty zprávy s vnějšku. Jí ale bylo stejně ukradené, která politická strana se dostane k moci a která populární hudební skupina navštíví naší malou zemi.

Zato Marka zajímaly podobné věci přímo kolosálně. Zřídkakdy o něčem nevěděl. Bral jako svou povinnost být o všem informován. Rád navštěvoval večírky a přímo se děsil toho, že nějaký propásne. Možná proto tak rád četl noviny. Pokud si na ně ovšem v práci udělal chvilku času. Nebo si je přečetl aspoň hned, jak přišel domů. Což bylo tak po páté odpoledne. Jen zřídkakdy později. Nesnášel tu představu, že by byl otrokem své práce. Ještě pořád se toužil bavit a tak veškeré větší závazky odmítal. Kdysi dostal lukrativní nabídku práce v zahraničí, ale usoudil, že by příliš zásadně měnil způsob svého života a proto ji raději odmítl.

Zuzana se taky naučila poměrně snadno věci odmítat. Někdy stačilo jenom zavřít oči a předstírat spánek. Méně zkušené sestry tuto lest obvykle neprokoukly a možná se jim jen nechtělo se obtížnou pacientkou zabývat. Tu a tam se sice objevila nějaká, které bylo Zuzany líto. Právě takové sestry z duše nenáviděla a uměla se k nim chovat ještě hůře, než k ostatnímu personálu. Odpolední sestra patřila mezi ně. Už dlouho se snažila předstírat o Zuzanu zájem a být vůbec falešně milá. Na tuhle naštěstí celkem obstojně platilo se pozvracet anebo provést jinou nechutnost. Tentokrát se na pokoji, však jenom mihla. Zuzana si přesto všimla, jak moc má oteklé oči od pláče. Po zbytek odpoledne pak špicovala uši, jestli něco nezaslechne. Nebylo to nijak náročné, protože v její přítomnosti lidi často zapomínali, že je pouze ochrnutá a ne hluchá.

Zato Marek, ač nechtěl, dokázal být náležitě hluchý ke svému okolí. Možná, že za to ani nemohl, neboť byl příliš zahleděn do sebe, příliš se zabýval svými radostmi a méně příjemné věci obvykle rychle potlačil. Nevšiml si, že jeho sekretářka je den ode dne přepadlejší. Dokonce ani příliš nezaznamenal, že se jeho nejlepší přítel rozvedl a sousedka má přítele nového. Možná by ho to všechno i tak trochu obtěžovalo. Životem svým způsobem jenom proletěl. Bohém říkali o něm. Smál se tomu. Není nezodpovědný, ví přesně, co se od něj čeká. Zodpovědnosti se však svým způsobem vyhýbal, jak jen mohl. Ačkoliv byl hluboce zamilován, poslal svou lásku na potrat, prý ještě není schopen se o dítě postarat. Nelitoval toho. Zřídkakdy ho něco zamrzelo. Co se stalo, stalo se.

I Zuzana ničeho moc nelitovala. Možná to jí pomáhalo se vyrovnat se svým osudem. Nesmířila se s ním. To nikdy. Ale snažila se k tragédii už nevracet. Kdysi dokázala snít. Přemýšlet a kombinovat. Dnes však moc dobře věděla, že nikdy nevstane z postele. Že nikdy neopustí dveře ústavu, že nebude schopná se o sebe postarat… Nebyla nikdy optimista. Dokonce ani předtím. Dalo by se však říct, že na svůj osud si zvykla. Svým způsobem záviděla plačící sestřičce. Ta měla nárok na obojí, jak na radost, tak na smutek. Možná právě trocha toho štěstí se musí skrývat za slzami. Zuzana se však svého štěstí dávno vzdala. Kdysi dávno, ještě po nocích snila o muži, který by ji miloval. Dnes však všechny sny odháněla. Byly příliš bolestné.

Ani Marek nedokázal snít. Proč taky. Neměl k tomu žádný důvod, vždyť jeho život byl přímo ideální. Smál se tehdy, když on měl náladu se smát a na jiné nehleděl. A dnes měl náladu se radovat. Možná proto se vypravil do svého oblíbeného baru. Kromě dobrého pití tam byla obvykle i zábavná společnost. Hned jak vstoupil, okouzlila ho jedna brunetka. Vypadala, že je zde sama a má náladu se bavit. Pozval ji tedy na pár drinku a zahájil jeden z těch bezduchých rozhovorů, které směřují jen k jednomu cíli. A večer pomalu plynul.

Jakmile se nemocnice zahalila do pláštíku tmy, seběhly se opět sestry. Své pacienty nakrmily, omyly a podaly jim nezbytné léky. Zuzana tuhle rutinu přímo nesnášela. Ta její sestřička se naštěstí stále ještě nevzpamatovala z odpoledního pláče a tak všechny úkony prováděla bezeslova. Zuzana si přitom připadala jako loutka. Koneckonců byla loutkou a nemohla se nijak bránit. Když sestřičky zhasly v pokoji světlo, zavřela oči a začala konečně žít….

Marek se dopotácel domů. Polovinu večera mu sice halila mlha, ale přesto byl sám se sebou spokojen. Jen co vlezl do postele, usnul spánkem spravedlivých. Pro něj dnešní život právě skončil.

Měsíc ozařoval nádvoří, domy i ulice. Zuzana i Marek odpočívali ve svých postelích. A možná se ptali proč? Proč mezi miliony lidí jsou právě oni naprosto sami. A přitom netušili, že původně byli stvořeni jeden pro druhého.