Inversion - Teprve teď doopravdy začínáme

Bylo ráno. Tisící ráno jaké jsem zažila. Víceméně ničím se nelišilo od předešlých jiných a stejných ran. Slunce se dívalo oknem do pokoje a nepříjemně mě lechtalo na víčkách a mě se jako vždy nechtělo vstávat. Mamka vešla do pokoje a nemilosrdně otevřela obě okna. Ještě víc jsem se pokusila zavrtat do peřin, protože teď tu začínala být pořádná zima.

„Vstávat, vstávat..“ vesele hulákala na celý barák. Před tím randálem nestačilo pouze si zacpat uši. Takový randál se prostě nedal dobře ignorovat. Musela jsem vstát. Budík ukazoval půl desátý. Docela pozdě i na mě. Nebo teprve brzo? Najednou si nejsem jistá. Zamířím do kuchyně a hledám něco k snědku.

„Ty snídáš?! To jsou mi novinky. Už tě přestalo bavit držet dietu“ poznamená ironicky táta.. Tak snídám, no a co. A dietu, copak mám potřebu nějakou držet. Kriticky zhodnotím své tělo. Mohla bych mít trochu větší prsa a menší břicho, no ten zadek by taky mohl být krapet pevnější, ale z takových věcí se snad nestřílí. Proto si klidně ukrojím pořádný krajíc a namažu ho pořádnou vrstvou másla, navrch ještě šupnu nějaké to kolečko salámu a plátek sýra. Čaj si trochu osladím a s chutí posnídám. Teprve pak uvažuji, že bych se taky mohla převléct do něčeho normálnějšího, než je celkem slušivé pyžamko. Automaticky pročísnu vlasy a trochu se zvýrazním. Uprostřed tohoto rituálu mě vyruší mobil. Dotčeně zapípá, aby si vyžádal mou pozornost. Dokončím úpravu svého zevnějšku a teprve pak si přečtu zprávičku. Píše kámoška, ze včerejška je pěkně zničená a proto se dnes asi nestaví. Nevadí, aspoň budu mít více času na sebe. V tom mobil znovu zapípá. Tentokrát píše Martin. Ptá se, jak jsem se vyspala. Zlatíčko. Zrovna, když mu odepisuji, objevila se v pokoji mamka.

„Máš dneska nějaké plány, nebo s námi pojedeš k babičce…“ Už mám na jazyku výmluvu, co musím nutně udělat a proč zrovna dneska nikam nemůžu, když v tom si uvědomím, že se mi vlastně ani nechce nejet a souhlasím. Mamka se na mě podívá, jako bych byla někdo cizí. „Pojedeme po obědě tak se připrav“ Pronese s předstíraným nadšením a zase odpluje z pokoje. Praštím sebou na postel a uvažuji, co všechno bych si teda jako měla vzít. Myšlenky se mi však zatoulají k předešlému večeru. Ta akce byla super. Prostě bombová. Trsali jsme snad až do rána, není divu, že se cítím trochu unaveně. Navíc jsme vypili nejméně jednu lahvičku. Kupodivu to však na mě nezanechalo nějaké větší stopy. Spíš se cítím, jako bych skutečně jenom trsala. Divné. Ale i takové záhady se dějí, proč si tím lámat hlavu.

Než odjedeme, stačím písnout ještě pár kamoškám. Polovina ještě ani nevstala z postele a těch pár co už jsou vzhůru, zase nemá zrovna sdílnou náladu. Kluci jsou na tom ještě hůře a tak to nakonec vzdávám.

Cesta je úplně obyčejná. Malý domek nalevo, kravím vpravo, několik stromů a puštěné rádio. Normálka. Babi ještě pořádně nevstala z postele, vlasy má tak trochu rozcuchané a v baráku to ošklivě zapáchá. Přesto se snažím o takřka povinný úsměv. „Tak co ve škole Verunko,“ zeptá se ještě povinně babička a já ji na to něco zabreptám. Děda je zase zvědavý co kluci a v očíčkách mu to žertovně jiskří, rovněž odpovím něco neurčitého, jenom tak, aby se neřeklo a mizím.

Venku je trochu příjemněji. Je fakt, že je chladno, ale vzduch je tu čistý. Teda pokud zrovna nefouká směrem od chlíva. Ble. Proč to na vesnici tak strašně páchne. Napadá mě znovu a zase lituji, že jsem tu vůbec jezdila. Navíc se musím neustále hýbat, aby mi nebyla taková kosna. Opruz. Pochodovat jen tak na dvorku mě za chvíli přestává bavit, jenže nevím, kam bych šla.

Správně, nikoho tu neznám a vlastně ani znát nechci. Jednou jedinkrát jsem se nechala zlákat na místní zábavu a už víckrát ne. Nejhorší je, že vám každý vidí až do žaludku, stačí si jen na horním konci zívnout a dole už vás drbají. Hrůza. Nevím, co by dělali, kdybych někdy přijela s nějakým kámošem. Ty staré babiny by asi klepla pepka. A mladí. Nevím. Tady si nejsem až tak jistá. Možná, že by se je snažili napodobit a sklidili posměch celé vsi.

Ještě že není důvod, abych tu někoho tahala. Stejně by se nikomu nechtělo. Vzpomenu si na řadu svých známých a pomyslím si kolik z nich se po včerejšku musí „léčit.“ Nakonec vytáhnu mobil a aspoň je prozvoním, když už nic jiného. Při této činnosti mi málem umrznou prsty a tak to tu venku vzdávám a odplížím se do tepla a smrádku. V baráku je nevídaně veselo. Mamka s babi drbou nad kávou a taťulda sleduje televizi. Vplížím se do „dětského pokoje.“ Jen jak padnu na postel zatutá mi mobil. Kdopak by to asi mohl být. Nervózně šmátrám v kapse a hledám důležitý přístroj. Lačně otvírám zprávu a čtu. Píše Pavla, nic zajímavého, ale při té nudě tady je to příjemné zpestření. Normálně bych se ani neobtěžovala ji odpovědět, ale nevídaně se rozepisuji. SMSkuji ještě asi hodinku, což můj kredit stačí pěkně zruinovat. Pak na mě volá děda, jestli bych mu nepomohla s něčím v dílně. Vůbec se mi nechce, ale co se dá dělat, když už jsem tady, musím projevit aspoň trochu té dobré vůle.

Naštěstí nejde o nic namáhavého. Děda jen potřebuje sem tam něco podržet, podat nebo zamést. Mezi řečí se mi svěří, že právě vyrábí poličku na kvítka. Nejspíš ji pak někomu dá, protože babi má poliček na kvítka a kvítek požehnaně. Nebo taky ne a nový výtvor se bude nadále válet mezi podobným haraburdím v dílně.

Mezitím co pracuji, si prohlížím přibivší výtvory. Marně uvažuji nad tím, které jsem už viděla minule a které jsou zcela nové. Snad ten ošklivý stoleček, že by… Nebo tu strašil, už před rokem. Vážně nevím. Dědovy výtvory nekontrolovatelně přibývají a zase mizí takovou rychlostí, že ani on sám většinou neví, co tu má a co někomu dal nebo mu babi stačila spálit.

Poklidně pracujeme ještě notnou chvíli. Pak mě mamka zavolá na čaj. Takové to odpolední posezení nad sušenkami z místní sámošky a koukání na bednu. Televize mě notně nudí a těším se, až už pojedeme domů… Mamka se zvedne, že něco ještě udělá a já dál koukám. Jde o nějaký přiblblý seriál, ale nic jiného pomalu nedávají tak co. Pomalu se venku začíná šeřit a taťulda trochu znervózní. Je to legrační jak při každém šustnutí sebou trhne a koukne na dveře. Pak se ony zázračné dveře otvírají a taťka málem vystřelí. „Ještě si zajdu pro brambory a pojedeme,“ prohlašuje mamka a na taťkovy je vidět jak moc je rád. I jeho totiž povinné návštěvy tchýně nudí.

Za chvíli skutečně vyrážíme. Naše zavazadla jsou takřka stejně velké. To co mamka dovezla z města, si totiž stačila směnit za venkovské produkty, takže si jsme všichni jistí, že nějakou dobu budeme zásobení věcmi, které nikdo nechce…

Domů dorazíme v docela přijatelném čase. Mamka jde ještě do obchodu, ale já co nejrychleji mizím v baráku. Asi za dvě hoďky se mám vidět s partou tak se musím pořádně zkulturnit.

Taťka nadává, že zase smradím. Zvláštní je, že všem ostatním moje voňavky voní.

Půl osmé stojím před barákem. Holky hlasitě probírají své nově nabyté dojmy, jen já jsem zticha. Jaksi se nemám s čím pochlubit. Konečné dorazí i pánská část party. S bujarým „máme chlast“ nás doslova zvednou ze židlí. Holky jsou zvědavá co, že to jejich drahouškové sehnali a zapalují jednu cigaretu za druhou. Martin mě obejme kolem pasu a vlepí mi pořádnou pusu… Pár „puberťáků“ to okomentuje souhlasným zabručením a vyrážíme… Dneska je pařba nedaleko, takže tentokrát pěšky… Cestou kluci načínají první lahev – něčeho silnějšího na zahřátí, jak říkají. Zima je teda pořádná. Možná právě proto Martinova ruka tu a tam zabloudí někam pod mou bundu. Láhev nakonec doputuje i ke mně. Pořádně si loknu, ale pak málem vyprsknu… „Fuj co to, doprdele, je“ ujede mi… Parta se na mě podívá jako na vyloženého magora. Sama si tak v daný okamžik i připadám… „Jak co to je, včera jsi to chlastala a dneska panince nechutná…“ škodlivě se mi posmívají a někteří se také trochu mračí. Martin se slovy „ošklivá holka…“ mě několikrát pořádně praští po zadku. Nejspíše to splní svůj účel, protože parta se rozesměje. Přesto jsem ráda, když konečně dorazíme na akci. Chvíli ještě stojíme venku. Martin si mě majetnicky objímá a vyfukuje mi do obličeje obláčky dýmu. Kupodivu se přistihnu, že mi to vlastně vadí. Zvláštní, nikdy jsem nad tím ani neuvažovala. To, že většina kouří, mi přišlo jako naprosto normální…

Odněkud se vynoří Petr a mává na nás podivným sáčkem. Nebo spíše sáčečkem. „Heleďte, co jsem sehnal“ povykuje a usmívá se od ucha k uchu. Jarmila na něj spíše škádlivě, než vyčítavě už z dálky volá „ne, že se zase zhulíš jako posledně a nebude s tebou žádná sranda..“ Parta se směje, všichni Péťovy úlety už moc dobře známe. Dokonce ani jeho samotného to nijak nepřekvapí a jen pokrčí rameny, než ubalí prvního jonta.

Kluci začínají mít mírnou špičku a některé děvčata jakbysmet. Navíc je čím dál chladněji. Nejvyšší čas vyrazit na parket. Konečně začala ta pravá zábava. V budově jenom těžce rozlišuji jednotlivé postavy. Hlasitá hudba znemožňuje jakoukoliv konverzaci a vzniklé přítmí dává prostor pro krapet toho dobrodružství. Někteří z party se mi ztrácí, ale potkávám jiné známé. Pomalu ani nestíhám registrovat kde kdo je. I Martin někam zmizel. Nevadí, aspoň můžu víc zablbnout. Silva to pořádně rozjela, tak trsáme spolu.

Když jsme obě pořádně unavené, zamíříme k baru. Teda dá-li se to tak nazvat. Sednem si na první prázdné židle, na které narazíme. Na stole po předešlých hostujících zbylo pár prázdných sklenic od piva. A vsadím se, že kdyby zde bylo dovoleno kouřit, tak by tu byl i přetékající popelník. Silva objednává nějakou vodu. Pod stolem ji však ředí, něčím z kabelky. Přičemž komentuje taneční snažení na parketu, na který máme dobrý výhled. Přidávám se k ní a obě se dobře bavíme. „Podívej jak se Bondy po té blondýnce plazí. To je děsné. Veris tu jednou není a on už nějaké káče strká jazyk až někam do krku“ „Jsi dneska nějaká vadná. Se přece nehodlají brát, ne. Ty jsi tu naposledy, taky pořádně řádila, tak nedělej svatou, ju“ Asi jsem Silvu tímhle naštvala, protože mě nechává sedět a sama jde zase trsat. Dnešek mi přijde totálně divný. Vůbec se už nebavím a vlastně mi ani pořádně nedochází, co tu vlastně dělám.

Jen tak matně registruji, jak jednotliví lidi odpadávají. Kolem jedné se konečně rozhodnu jít domů. Sama. Zbytek se někam vytratil, je totálně na mol a nebo ještě dost střízlivý a tak se jim domů ještě nechce. Zkusím ještě najít Martina, ale Silva mi škodlivě oznámí, že bych ho teď neměla vyrušovat, jdu proto sama.

Nakonec jsem ráda, že jsem už doma. Jsem příšerně unavená a jaksi podrážděná. To se mi obvykle nestává, dokonce ani tehdy, když mám své dny. Možná na mě leze chřipka, nebo nevím…