Okamžik zrození

Možná že před tím už něco bylo, možná že ne, kdo ví...?

Bylo ráno, a nad horizontem se objevil zlatavě bílý okraj slunce, jež zdálo se slibovat krásný den. Toto září bylo neobvykle chladné, a tak, navzdory tomu, že teprve sčítalo své poslední dny, byla nízká tráva šedostříbrná první nesmělou jinovatkou. V ploškách ledových krystalků se samolibě zhlížely první sluneční paprsky, pronikající ranním oparem, táhnoucím se nad planinami vysočiny. Moje vojenské ležení se probíralo k životu. K životu? Probíralo se do rána dne, v němž měla být vybojována rozhodující bitva. Ze tří stran jsme byli obklopeni nepřátelskými vojsky. Ve směru, odkud svítilo slunce, asi na míli daleko, leželo vojsko knížete Fridricha. Čtyři prapory jízdy a na tři stovky pěšáků. Naproti němu, západním směrem, stálo vojsko jeho bratrance Jana z Břehovic se dvěma prapory jízdy a zhruba dvěma stovkami pěšáků. Přímo proti nám, za nízkým návrším a údolím, které se za ním táhlo, ležel zeman Dubský se svými žoldáky, žíznivými po krvi. Byla to sebranka posbíraná z odpadlíků společnosti, lapků, zběhů, nájemných vrahů. Prodávali své životy tomu, kdo zaplatil. Za zády jsme měli jen kopce a skály. Včera večer někteří ze setníků navrhovali, abychom se do nich stáhli, tam bychom se mohli lépe bránit přesile. Naštěstí více velitelů schvalovalo můj plán. Měli jsme jednu výhodu, jíž jsme museli využít - my rozhodneme, kdy začne boj. Nepřítel si byl tak jist svoji převahou a následným vítězstvím, že nebude útočit sám, počká, až my začneme. Soudil jsem, že vzhledem k síle mého vojska se třemi prapory jízdy a třemi stovkami pěšáků, bude Fridrich očekávat, že zaútočíme na nejslabší článek obklíčení - na zemana Dubského. Fridrich rozhodně nepodceňoval moji jízdu, patřila k nejlepším v zemi, a věděl, že i já na ni spoléhám. Jenže jsem pochopil, že zaútočit na Dubského by znamenalo okamžitý útok jízdy Fridricha i Jana z Břehovic. A tato síla ze dvou stran by nás rozdrtila. Můj plán byl jiný. Zaútočíme na nejsilnější pozici - vojsko Fridrichovo. Pohlédl jsem na mapu. Plnou silou jízdy prorazíme středem jízdy Fridrichovy. To se musí podařit, protože tento útok nebudou čekat. Potom se moje jízda rozdělí a dvěma směry se vrátí zpět. A do toho zmatku, který vznikne, se vřítí mí pěšáci. Jejich úkolem bude se jen probít, a co nejrychleji pokračovat dál. Na hranicích, necelé tři míle odtud, leží vojsko mého otce. Čtyři prapory jízdy, nejlepší jízdy v království. Samozřejmě jsem otce o svém záměru informoval, a on mne zcela pochopil. Je připraven mi pomoci. Ale jako jeden z prvních mužů země nechtěl proti sobě popudit krále tím, že by se předčasně míchal do šárvátky, kterou král ve své politické krátkozrakosti nazval „nehodnou šlechticů“. Jenže já jsem dál nemohl jen nečinně přihlížet, jak Fridrichovi muži plení mé pohraniční vesnice. A tak jsem - když král nereagoval na mé stížnosti - vtáhl s vojskem do Fridrichova knížectví. On se však o připravovaném tažení dozvěděl. Z někoho v mé blízkosti udělal měšec zlaťáků zrádce. Fridrich si přizval na pomoc svého bratrance a koupil si hrdlořezy Dubského. Otec mi přislíbil podporu, ale jen, bude-li to nezbytné. O tom, proti jaké přesile teď stojím, asi nevěděl, jinak by jistě s pomocí neváhal. Z těchto úvah mne vytrhl hluk na okraji ležení. Vojáci spíše nesli než podpírali vojáka, který podle oděvu, byť rozedraného a zkrvaveného, mohl patřit k mužům mého otce. Popošel jsem jim vstříc, netušíc, kde se tu bere. „Pane,“ volal jeden z těch, kteří vojáka podpírali, „Pane, je to posel vašeho otce!“ „Co se stalo, mluv!“, vykřikl jsem netrpělivě. „Pane,“ ten muž stěží mluvil, „...váš otec...“ „ Co je s mým otcem!“, můj hlas náhle ochraptěl ledovou předtuchou. „Váš otec, pane, jel s kohortou jezdců napřed, když se dozvěděl o přesile, proti které stojíte. Ale údolím jsme se dostali přímo doprostřed ležení těch Dubského špinavců. Neměli jsme naději ustoupit pane...“ muž upadl tváří do prachu. „Sakra, zvedněte ho někdo! Podejte víno,“ vpravil jsem mu do úst doušek vína a podepřel jeho hlavu. „Váš otec, pane...zemřel...jako pravý rytíř... s odkrytým hledím, s mečem v ruce a vestoje...“ muž opět poklesl. Z křečovitě sevřené pěsti, kterou s námahou rozevřel, vypadl prsten, který jsem okamžitě poznal. Byl to prsten mého otce. Ten muž tedy nelhal, otec ho jistě tváří v tvář smrti poslal se zprávou... „Vojsko vašeho otce,“ šeptal ještě voják, „stojí připravené na hranicích. V jeho čele je váš urozený bratr...“ byla to jeho poslední slova, zemřel mi v náručí. Dobrý Bože! Můj bratr Ctibor v čele vojska! Vždyť je mu teprve čtrnáct...Takové krásné ráno. Jaký den chystá? Kolik mužů dnes prožívá poslední ráno svého života? Teď jsem nemohl litovat otcovy smrti. Na mém rozhodnutí teď závisely životy stovek mužů. I na tom, jak se zachovám, závisel do jisté míry osud bitvy. S velitelem, kterého zlomí smutek, je vojsko toliko svým stínem. Vešel jsem do stanu, připjal si meč a vzal pod paži svoji přilbici. Potom jsem vyšel, a rázným krokem šel ke středu tábora. Muži se sbíhali k malé skalce, na niž jsem vystoupil. Tábor ztichl. Všichni už věděli co mne potkalo. Takové zprávy se šíří rychle. Vytáhl jsem z pochvy meč a zvedl ho vysoko nad hlavu. Potom ocel proťala vzduch a třeskla o skálu. „Jako tento můj meč,“ zněl můj hlas nad ležením, „nepodlehl ve střetu se skálou, tak ani vy nepodlehnete v boji s nepřítelem. Můj otec padl, když nám spěchal na pomoc a jeho krev smyjeme krví naších nepřátel. Jste nejlepší vojáci, jaké jsem kdy měl. Jste silní, stateční a hrdí. Není síly, která by vás pokořila. Jste vojskem svobodných mužů! Takové vojsko - muže odvahy, cti a práva - povedu do bitvy bez přilby!“ Zasunul jsem meč do pochvy a zvedl do vzduchu svoji zlatem zdobenou přilbici. Chvíli jsem ji tak držel, a sledoval muže. V jejich tvářích jsem četl obdiv, a v pohledech se zračila náhle poznaná vlastní síla. Mrštil jsem přilbici do dálky. Prolétla jim nad hlavami, potom s řinčením kutálela se kamením a ojíněnou trávou. Teď vřískla polnice a šlehla plamenem vycházejícího slunce, jehož paprsky zatančily i na meči setníka, jenž zaťal koni ostruhy. Zvíře se vzepjalo a jeho kopyta zvířila prach vyprahlé země. Záplava slunce, jež se vyhouplo nad obzor, zlatila přilbice jezdců a tasené meče. Už nebylo slyšet nic, než temné dunění země, zvučící staccatem koňských kopyt. V trysku se naše jízda zformovala do klínu, který se jako beranidlo zarazil do narychlo a zmateně formované obrany Fridrichových jezdců. Nastal čas smrti. Cítil jsem vítr ve vlasech a opojnou vůni převahy. V nepřátelských řadách propukl očekávaný chaos. Když jsme stáčeli koně k obchvatu, povšiml jsem si naší pěchoty, jež povzbuzena úspěchem riskantního manévru se valila kupředu, a rozsévala zkázu jako sněhová lavina, utržená z vrcholu horského štítu. Mezi jezdectvem vzplanul boj muže proti muži. Třeskot mečů, křik raněných, ržání podivočelých koní rozechvíval vzduch, prosycený pachem krve, koňským potem a dotekem smrti. Slunce, odražené od ostří meče mne na okamžik oslnilo, a potom jsem jen s nesmírným údivem sledoval, jak ocel proniká kolem mého hrudního pancíře...a dál, hlouběji k mému srdci... * * * Probudilo mne vlažné teplo. Kolem byla tma, růžová, temně růžová tma. Nevím, jak jsem poznal, že je ta tma temně růžová, ale prostě jsem to věděl. Přemýšlení o tom, jak jsem dospěl k poznání barvy tmy, mne unavilo natolik, že jsem usnul. Ne, to není přesné, spíše jsem přestal být bdící - to tyto slastné mrákoty vystihuje přesněji. Nevím, zda se mi mohly zdát sny, ale občas ke mně, jakoby zdálky, tiše dolétl křik plný bolesti. Zaržání koně... Nevím, jak dlouho to trvalo. Hodiny? Týdny? Měsíce? K intenzivnějšímu pokusu přemýšlet mne vyprovokoval pocit, že jsem tísněn. Zkusil jsem se narovnat, pohnout rukama, nohama. Šlo to, ale jakobych byl lehce spoután. Uzavřen v měkkém omezeném prostoru, který se náhle začal měnit. Chvílemi mne tísnil více, potom zase povolil. Zkoušel jsem se narůstajícímu tlaku bránit, a chvílemi jsem měl pocit, že se mi to daří. Potom se zase chvíli nedělo nic, vše se uklidnilo. A najednou zase. Nevím, kolikrát se to opakovalo. Až jednou, nevím za jak dlouho, čas pro mne neměl vůbec žádnou hodnotu, žádný rozměr, tlak zesílil více než předtím, ale nepolevoval. Mé tělo se bolesti, zvolna se stupňující, spíše podvědomě bránilo. Byť jsem cítil, že můj odpor je zbytečný, že se stejně stane, co se stát má. Odevzdaně jsem se narůstajícímu tlaku podvolil a zakrátko mne bolesti, vzrostlé k nesnesitelnosti, zbavilo milosrdné bezvědomí. Oslepilo mne světlo, žhnoucí mi přímo do očí. Opět jsem na okamžik přestal vnímat. Probrala mne bolest na břiše, ostře řezavá, a vzápětí mne znovu málem připravil o vědomí proud ledové vody. Ztrácel jsem dech, chtěl jsem křičet, ale z mých úst nevyšla ani hláska. Bylo to všechno jako šílený, horečnatý sen. Šokovala mne ta ledová koupel i celkový průběh mé existence v posledních chvílích. Vůbec nic jsem nechápal. Chtěl jsem promluvit, ale podařilo se mi jen zakřičel. Neartikulovaně, neovladatelně. Potom jsem uslyšel mužský hlas:“ Už je to v pořádku, maminko. Je to klučisko jako hrom. Jak se bude jmenovat?“ A unavený, měkký a teplý ženský hlas zašeptal:“Tomáš, pane doktore...“

---