Vysněný sen

Oči mi přikryla plachetka spánku a sny mne vzaly do své naruče. Na měkké posteli pod teplou přikrývkou se spí skvěle. Po zavřených víčkách mi poskakují skřítci , cítím to . Na rtech mi tančí víly ,  vím to. Po holých lýtkách se klouzají „pidilidi“ , na hrudi se mezi horami schoval drak a vězní princeznu . Nastala noc a vše ožívá . Ve dne jen hloupé najivní sny , v noci realita.

       Černočerná tma pohltila celý svět a já nechávám nejrůznější sny tančit po zavřených víčkách. Jedna z nich mě natolik nadchne a já zapomínám , že vše je jen snění. Jsem zase ta malá holka culíkama hledající sedm trpaslíků a běžím do náruči šťasté babičce. Drží mě v objetí a naše nohy se odlepují od země. Začínáme se vznášet. Krásná přibližující se víla s úsměvem na rtech praví : ,,Nebojte se! Toto je říše snů. Zde se vše stane skutečností. Všechny vaše sny a touhy budou naplněny.“ Vtu chvíli mi dojde , že je to jen sen , ale nechci tomu věřit. Ta málá holka zmizela. Jsem tu zase já. Na chíli mě opustila najivita dítěte co žije v pohádce a věří , že v lese žije sedm trpaslíku a čeká právě na ni. Na sněhurku. Náhle jí přijde život složitější. Proč nemůže být zase ta malá holka ? Veřit že tento sen je realita? Vždyť její úsměv je tak krásný. Její náruč tolik hřejivá. Krásná víla mávne proutkem a myšlenka o snu mne opustí. Vznáším se nad horami a jsou tu všichni koho jsem měla ráda. ,,Babičko! Dědečku! Teto Ivo! Strejdo!“nestíhám vykřikovat všechna jména. Všichni o které jsem kdy přišla tu jsou. A jsou tu pro mne. S jejich očí čiší láska. Moje rodina. Ano! Rodina! ,,Proč jsem vás tak dlouho neviděla?!“ projde mi mezi rty. Tu spatřím v jejich očích strach. Nechci to slyšet. Nechci. Cink! To opět zasáhla víla. Musím jim toho tolik povědět. Vyprávím jim co je nového a oni poslouchají. Každé slovo které mi projde rty jakoby bylo čím dál těžší a špatně klouzalo po rtech. Všichni ti lidé se začínají rozmazávat. Hlava bolí. Slzy pálí. Tma! Spusty hlasů okolo. Smích. Ten strašliví smích a náhlý záblesk vzpomínek. Zase ta malá holka s culíkama běží.. běží..běží..a tma. Opět náhlý záblesk. Tentokrát se však hlásí nový den.

          Otvírám oči a cítím na tvářích slzy. Sen je pryč ale vzpomínky v mém srdci zůstanou navždy , stejně jako řádky na tomto papíru. Ta malá holka našla pokoj. V chaloupce u sedmi trpaslíků se konečně stala kým chtěla být. A žije jako ještě nikdy. Ona konečně žije!