Polibek

Aneta nejdřív nechtěla, ale otočila se za ním, musela. Pomalu se stmívalo, měkce a fialově. Šero jí stékalo po ramenou jako smutný med. Nehýbala se. Věděla, že žádný pohyb by ji k němu nepřiblížil. Mohla se jen dívat. Ostatní to zřejmě věděli a odvrátili se, aby jí z něj zbylo co nejvíc. Z oken domů se nikdo nevykláněl a ploty o trochu víc strnuly. Děravá neúčast. Večer se připlížil odněkud zezadu a než jí dlaněmi zakryl oči, bez hnutí stála a dívala se. Zahlédla temnou siluetu, jak se klidným krokem vzdaluje. Vzdaluje se, a přitom jde vstříc. Obrys. Mihnutí. Stín. Dívala se úzkostlivě až dokud docela nezmizel. A i potom se jí zdálo, že ho ještě vidí, nebyla si jistá, chvíli tam byl a chvíli zase ne, důvěrně známá postava s rukama v kapsách. Vtělená důvěrnost – ruce.. Ale jeho přítomnost byla už jen vzpomínka, kterou si uchovala opuštěná ulice. Začalo pršet.

Beáta vyrazila na autobus. Začalo pršet. Malé dešťové kapky jí dopadaly na brýle. Nastavila dešti tvář, skoro vděčně. Za pár hodin se uvidí. Malinko se usmála, jako když jí při shledání letmo políbí do vlasů.

Ctibor šel z práce. Trochu dřív než obvykle, ale přesto už padala tma. Když míjel vrátného, pokynul mu hlavou, pak už nic zvenku nevnímal. Byl rozčilený. Chůzi si ale užíval. Chůze ho uklidňovala. Přemýšlel. S očima upřenýma na chodník, lehce nachýlený dopředu, myšlenky ho tížily jako úroda plodů větev stromu. Začalo pršet. Nandal si kapucu a schoval ruce do kapes. Doma se zahřeje. Koupil v samoobsluze pár věcí k večeři. Ve schránce žádný dopis, jen reklamní letáky. Ještě trochu poklidil, vyndal na stůl nákup a rozestlal postel, čerstvě povlečenou. Pak ji jel vyzvednout na nádraží.