Hoří. A?!

„Dobrý den, co si přejete?“ pověděl prodavač.

Prý dobrý den a přitom nám už šestnáctým dnem hoří obloha...

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Tam,“ odpověděl můj milý.

„Máš mě ráda?“ zeptal jsem se.

„Tad tadad ratadada.“

„Co je po smrti?“

„Tad tadad ratadada.“

Visel psem z lomu a pěl loupit kíno do cesta. Rád si psem se zasmažil pro svý kočky. Prodej se popsal modrý len a hlodal mi svý kočky. Se sněžím mechem hekal jsem na ni. Když přihla, vdal psem ji na provázku. Povedl psem ji na tažné ví sto. Obluda pohár hodila, vili osmé kíno a vyhnávali si lávku.

Došla jsem se zpožděním, čekal asi dlouho, ale nezlobil se, měl svěží dech. Zavedl mě na nějaké místo s výhledem na město, nikdy předtím jsem tam nebyla. Pili jsme víno a líbali se. Zeptal se mě, jestli ho mám ráda, nechtělo se mi odpovídat a tak jsem radši broukala nějakou melodii. Zeptal se mě, co je po smrti, radši na to nikdy nemyslím a tak jsem broukala dál.

Došel nějaký hoch, chtěl žvýkačky, zaplatil a odešel. Ani nepozdravil, zkurvysyn.

Šel jsem lesem, kontroloval svůj rajón, když jsem za keřem uviděl takový páreček. Nech mě být Broku, to nebylo na tebe! No, byli to takoví dva, nevím jak to říct, on byl takovej divnej, mluvil divně a pak aji tak divně čuměl, no čuměl teda hrozně divně. A ona byla docela pěkná, jen měla jednu vadu, jak to jen říct? Jé hele, támhle jde bažant, tak já už jdu.

Seděl jsem na lavičce na náměstí, když najednou začala ta hořící obloha hořet ještě víc. Uběhlo asi deset minut a ozval se velký hluk, takové dunivé praskání, a pak se ozval křik lidí. Zprostředku náměstí vylétly temné postavy a začaly kousat hlavy dobrým lidem. Všichni se modlili k bohu o pomoc. Po chvilce z planoucí oblohy slétli andělé s plamenými meči a začali sekat hlavy zlým lidem. V krvelačném sevření lidstva jsem kleknul na kolena, pohlédl na Svatou Horu a prosil o odpuštění. Obloha stále hořela a andělé i démoni stále zabíjeli jednoho člověka za druhým. A najednou jsem si všimul, že u Svaté Hory nehoří obloha, nebyli tam žádní démoni ani andělé, krev, plameny a smrt, nic tam nebylo.

Slyším křik, hmatám obrysy, po půlhodině se mi konečně podařilo zaostřit, sklepním okénkem naší zkušebny jsem uviděl, jak hoří obloha, daleko víc, než posledních pár dnů. Došel jsem k oknu a podíval se na ulici, všude byly jakési postavy a zabíjely každého, koho jen potkaly. Vyděšený jsem se schoval za pohovku. Čas ubíhal a křik se vytrácel, až ustal. Byl jsem sám, ostatní spali. Po chvíli jsem se zvedl, vzbudil lidi z kapely a ty jejich, včera jsem je viděl poprvé, dívčiny. Zabednili jsme okénko a zabarikádovali dveře, když jednou mě to přestalo bavit a já vyšel upocený ven. Uviděl jsem, jak si podávají ruce, jak se spolu baví, nebezští andělé s padlými a padlí andělé s anděly nebezskými. Uviděli mě, přilétli ke mně, usekli mi hlavu a pak řekli: „Když nebudeš hřešit, necháme tě naživu.“

Nejedl jsem už asi den, štěstí, že je tu alespoň kohoutek s vodou. Poslední dva dny je tu každej na někom nalepenej a nedělá nic jinýho, jen Martin tu sedí v rohu a čumí do zdi. Vytahuju sáček, nasypávám lajnu na stůl a saju, saje i Hana a moc dobře, dělím se o poslední pytlík s přáteli. Promnul jsem si oči a vidím otevřené dveře, rozhlížím se okolo, Martin tu není, ten magor! Slyším výkřik, ustává, všichni mlčí. Přilétá temná postava a za ní zářící anděl, hlavy padají na zem.

„A teď jsme tady.“

„Kde?“

„Tad tadad ratadada.“