SVĚT ZA ZDÍ-39

Asim a Imar se zadívali na oblohu, kterou záhy začaly křižovat blesky, přičemž se ozývalo ohlušující dunění hromů.  Vztyčení obří hadi v několika vteřinách zmizeli mezi skalisky, načež oblohu rozčísl oslepující zářící pruh. Zároveň se zintenzivnilo dunění hromů, při němž se začala třást zem.

„To je snad konec světa!“ vykřikl Imar, který se s Asimem kutálel po chvějících se kamenných schodech.
„Snad to bude konec jen toho démona!“ vyhrkl Asim, když dopadl pod schodiště. A zpod něho se zadívali na podstavec, co byl nad schody. Ten byl náhle ozářen ostrým světlem, ve kterém se objevila postava. V té oba poznali mága Ykana, který se začal vznášet, přičemž truhlice s démonem zla stoupala pozvolna pruhem světla. To se náhle proměnilo ve světelný gejzír, který záhy osvětlil celé nebe. Truhla přitom stále směřovala k nebi a mág také. Poté se pojednou na obloze vytvořilo tmavé mračno, které počalo svítící gejzír pohlcovat. Zároveň se z temných mračen začala vytvářet brána, v níž se objevil planoucí oheň.

„Óóóó…brána horoucích pekel se otevřela!“ vyhrkl zděšeně Asim.

„A to na nebesích!“ pronesl užasle Imar.

 Gejzír světla se zabořil do vnitřku planoucí brány, k níž se přibližovala truhlice. Současně se světelný pruh začal sužovat v místě, kde se ve vzduchu vznášel Ykan. Světlo v něm počalo vzápětí pulsovat a postava mága se rozzářila. Šlehající plameny z brány začaly pohlcovat oslnivé světlo, ve kterém stále byla truhla s démonem zla. Současně z černé brány počaly vylétávat ohnivé blesky, které směřovaly do pruhu světla. Ten však odolával a za soustavného hromobití, které nabíralo na intenzitě, světelný gejzír zatlačoval oheň do brány. K ní vystoupala truhlice, přičemž se zvětšovala intenzita blesků, dopadajících na světelný pruh.

„Jde do tuhýho!“ řekl Asim.
„Mám stejný pocit!“ mínil Imar.

Oba poté sledovali, jak se truhla pomalu přibližuje do brány, v jejímž vnitřku zanedlouho zmizela. Poté Ykan ve světle klesl zpět k podstavci a na obloze se objevil oslepující záblesk doprovázený mohutným duněním. Černá brána zmizela, tmavé mračno také a na obloze se pojednou rozzářilo slunce.

„Představení skončilo!“ zkonstatoval Imar.

„Tak ten démon je v horoucích peklech, Ykan i Oro zmizeli a my tu zůstali,“ řekl Asim.

„A Navarové jsou určitě na blízku.“

„A to je náš konec. Už nemám ani sílu vstát,“ mínil Asim, který ležel na zemi pod schodištěm.

„Takhle tě tu nenechám!“ pronesl Imar a zvedl Asima, jehož pak ve stoje podpíral.

„Veliteli, jedou sem Navarové!“ vykřikl jeden z bojovníků, který stál na vršku skály, z níž byl výhled do širokého okolí.

„Ať všichni muži rychle přijdou sem! Tady mezi skálami se jim postavíme!“ vyhrkl Imar a jeden voják se rozeběhl z prostranství.

„Veliteli, kolem kopce se začala vytvářet mlha!“ ozval se muž stojící na skále a poté vykřikl.

„Vidím jezdec na bílých koních! To jsou bílý rytíři! A rozjeli se proti Navarům! A ti se dávají na útěk!“

„Bohové při nás stojí!“ vykřikl Imar. Mezitím skalnatý kopec zcela zahalila hustá mlha, která se zanedlouho rozplynula. A Asim s bojovníky poté zjistil, že se nachází na normálním kopci, u kterého se k obloze tyčí zeď.

„My jsme v našem království!“ vykřikl radostně Imar.

„V návrat jsem už vůbec nevěřil,“ pronesl Asim a zadíval k obloze, na které kroužil dravec Oro.

KONEC