NETYPICKY DOBROVOLNÝM HASIČEM-2

Pan Bělásek se rozhodl z nás udělat profesionální dobrovolné hasiče, čehož chtěl dosáhnout intenzivním výcvikem. Nám však sházela hasičská výzbroj. Jak se mu jí podařilo sehnat, nám nebylo známo, ale sídlištní noviny psaly o náhlém nárůstu krádeží hasicích přístrojů a hadic.

 Hasičský výcvik pojal pan Bělásek jako vojenské cvičení.  A tak jsme různými způsoby útočili na místo, kde pan Havlík zapaloval ohníčky. Občas to však přehnal a z ohníčku byl požár, který hasili profesionální hasiči a pan Bělásek jejich zásah odborně komentoval. To se však dělo z bezpečného úkrytu, z něhož jsme naše profesionální kolegy pozorovali přes dalekohledy.

 Výcvik mne velmi bavil, a tak jsem se občas do něho tak vžil, jakoby šlo o opravdový zásah. Při výcviku s hasicími přístroji, při kterém jsme si jen měli představovat, že z nich stříká pěna, se mi nechtěně podařilo můj hasicí přístroj spustit. Záhy z něho stříkala proudem pěna, která zasáhla ostatní. A když jsem leknutím udělal kotrmelce, tak i mne. A za okamžik k nedalekému rybníku, jenž byl v obležení lidí, běželo několik rozkřičených pěnových postav.

 Pan Bělásek si dal záležet na cvičení s hadicemi, které probíhalo u řeky. Patřil jsem mezi ty, kterým se podařilo opakovaně do hadic zamotat. A při běhu s jednou z nich jsem ve smogu ztratil orientaci, což mělo za následek vběhnutí do restaurace. Zároveň z ní začala stříkat voda a proud vody smetl všechny přítomné.

 Když pan Bělásek usoudil, že jsme schopní uhasit oheň, prohlásil nás za bojeschopnou protipožární jednotku. Z muzea si vypůjčil hasičský vůz a začal odposlouchávat frekvenci hasičů, kdyby hořelo někde blízko. A protože požár v našem nejbližším okolí ne a ne vzplanout, tak vyslal pana Havlíka na protipožární hlídku se slovy. „Kdyby někde něco vzplanulo, tak by to nebylo na škodu.“

„Poplach! Hoří stoh!“ vykřikl zanedlouho radostně do megafonu, což nás vyděsilo. Jako první na tyč skočil pan Metráček, který přitom ještě stačil jíst. Tyč nevyvrátil, ale pod ní udělal v podlaze díru, přičemž se propadl do sklepení. A všichni vzápětí za výkřiku do sklepa také zapadli.

„Okamžitě vylezte! Tady jde o minuty! Škoda každého stébla, co shoří!“ křičel do megafonu pan Bělásek. Otřesený jsme vylezli a naskákali jsme na hasičský vůz. Ten se k našemu překvapení rozjel, přičemž někteří leknutím z něho spadli. Byl jsem mezi nimi, ale podařilo se mi zachytit stočené hadice na jeho zadní části. Ta se však rozmotala, načež mi neunikla ta skutečnost, že se jí křečovitě držím s několika dalšími. Záhy jsme vleže vláli na hadici, která se smýkala po povrchu ulice za hasičským vozem. Občas někdo odpadl, ale já v této poloze dojel k místu požáru. Pan Bláha, který řídil, z kabiny pojednou vykřikl, že vůz z neznámých příčin nejde zastavit.

„To nevadí! Budeme jezdit dokola a vyzkoušíme si hašení z plné rychlosti! Spusťte stříkání!“ vykřikl do megafonu pan Bláha. A mně přitom došlo, že křečovitě svírám hadici. Z té prudce začal stříkat proud vody. Hadice sebou začala divoce škubat, přičemž pan Bělásek přes megafon křičel, abych mířil na požár. Za chvíli však měl on i ostatní jiné starosti, hasičský vůz se totiž rozpadl. Hadice dělala všelijaké divoké pohyby a já s ní také. A když náhle přestala stříkat, tak jsem zjistil, že ležím na zemi nedaleko hřiště, kde se hraje ragby. Na něm i v hledišti stáli naštvaní a zcela promočení lidé.

„Dobrý den. Já jsem dobrovolný hasič. Já se vám omlouvám, ale v tom horku vás ta voda aspoň osvěžila, ne,“ řekl jsem. Všichni se však rozkřičeli a já jsem za okamžik prchal před ragbisty i diváky.

KONEC