Hrad z písku

Hrad z písku

Docela mě bolí, když ráno vstanu, uvařím čaj a snídám sama s dětmi u stolu. Bolí to,ale nenadělám nic. Jdu dál se vztyčenou hlavou, to je mnohdy to největší díky.

Samota. Co to vlastně je? Je to jen luxus,který  si dopřáváme.

Nečekaná životní ztráta někdy může být to nejhorší, co vás může potkat a také tvrdě zasáhnout. Záleží ovšem na tom, do jaké skupiny lidí se zařídíte...Nikdy jsem se po takovéto ztrátě nebyla schopná zamyslet a mylně se domnívala, že to přijde s časem....S časem sice něco přišlo, ale rozhodně to nebylo mé rozřazení...

Nedávno jsem se totiž přesvědčila, že bolest je jen EGOISTICKÝ pocit, kterým maskujeme svoje zhrzení, ponížení, zkrátka odkopnutí...Musím se smát, kolik lidí v mém okolí si takto kompenzuje své životní neúspěchy. Připomíná mi to hru na pískovišti, kdy nám náš hrad rozbořil někdo jiný, a to i za předpokladu, že jsme měli v plánu se rozběhnout a skončit do něj sami. Takže nejde o to, že hrad už nestojí, nebo že nám dala jeho výroba práci, ale jde o to, že nás někdo předběhl....a my??? Jen se s tím neumíme vyrovnat....

Kopeme okolo sebe a děláme ze sebe ještě větší blázny, vedeme depresivní řeči o pochybnosti smyslu života a přitom se zabýváme takovými malichernostmi. Hodnotíme lidi okolo sebe, snažíme se o výtky všeho druhu, ale jsme směšní!!!!!!!! Ztrácíme přátele díký lžím a nedostatkům upřímnosti, hledáme náhrady za nenahraditelné, ale Ti opravdoví přátelé to poznají a světe, div se, i si to poví....

K čemu tohle divadlo? Pokud nejsi dobrý herec, nehraj tuhle tragédii, vznikne z toho komedie ve smyslu frašky a naprosto zbytečně.

Zvedni hlavu, buď tím, kdo jsi a tím, za koho Tě přátelé považují.
Nepřemýšlej o ZTRÁTĚ, ale o NÁVRATU....