Chvála architektury v čechách

    Byl bych už šel dávno domů, nebavilo mě to tu, byl jsem unavenej, opilej, ale jednoduše jsem se zařek', že dneska si prostě zapíchám. Předposlední den dovolenky a já ještě nesmočil! Ostuda! A smůla. Hlavně smůla. Protože ne, že bych se nesnažil. Kdo byl na vojně a ještě si vzpomíná, jak byl nadrženej, když se poprvé dostal po půlroce domů, kde konečně moh' vyjít do města v něčem jiným, než v zeleným, pochopí. Vy ostatní prostě věřte.
    U mě probíhalo narůstání nadrženosti v několika stádiích. Nejprve jsem byl docela běžně nažhavenej a vzrušovaly mě hezký holky. V televizních novinách, letmo zahlédnuté při průchodu městem v sevřeném šiku, v časopisech nejrůznějšího zaměření… V další fázi mě vzrušovaly i nehezký a dokonce i docela ošklivý holky spatřený na přibližně stejnejch místech. Přibyly k nim ale naše ohyzdné civilní pracovnice. Detaily vynechám. A dál už to šlo opravdu z kopce, protože mě vzrušila i Mína z Malérů pana účetního, no a v úplném finále mě rajcovaly i kreslený figurky. Katastrofa! A to s tím brómem je blbost. A věřte, že bohužel. A že prvního půlroku jsem se z kasáren mockrát nedostal, je snad jasný. Podotýkám, že se psal rok 1988.
    A pak konečně termín první dovolenky. Deset dnů v civilu a doma! Nekonečně dlouhej čas! Nedozírný možnosti! Odjížděl jsem pln důvěry ve dny příští, v tý nejlepší pohodě… Včera se vrátil z dovolenky můj kolega a přítel a ještě mi znělo v uších jeho vyprávění, soustředěný převážně na erotický zážitky. Dostal tři! Věřil jsem, že se mu přinejmenším vyrovnám.
    A pak začala ta smůla. I když to zprvu na smůlu vůbec nevypadalo. Hned první den jsem se seznámil se senzační krasavicí. šel jsem s kamarádem ulicí a vlekl velkou koženou tašku. Prázdnou. Je nepodstatný proč. Měli jsme v sobě už pár skleniček a tak, když nás minula velice slušná postava ženského pohlaví, nečinilo mi ani ten sebemenší problém se za ní otočit a zavolat:
    "Slečno, chcete se podívat na štěňátko?" a významně jsem pozvedl tu velikou tašku. Improvizace, to bylo vždycky moje. Zvlášť po několika těch skleničkách. A ona šla. Příjemně se usmívala a sklonila se nad taškou. Nevím, jestli už od začátku věděla, o co jde, ale když jsem otevřel prázdnou tašku, nebyla ani překvapená. Zato já byl:
    "Sakra! Asi uteklo. Takový pěkný štěňátko. No…nezajdem aspoň na skleničku?"
    šli jsme. Mě to kecalo, ona se bavila, mrkala na mě velikejma kukadlama a kamarád na mě taky mrkal, ale potají a spiklenecky. Byl jsem king. A to jsem byl v Praze sotva pár hodin!
    Jelikož neměla moc času, domluvili jsme si rande na zítra. čekáte, že nepřišla? Přišla. čekáte, že se omluvila a odporoučela se? Neomluvila se a neodporoučela. čekáte, že se tvářila docela jinak než včera a že byla nepřístupná? Tvářila se docela stejně a byla přístupná. Asi tak deset minut jsme se docela dobře bavili míříc ulicí někam nazdařbůh na skleničku, když najednou koukám, že mluvím na někoho úplně jinýho. Znáte to; Václavák. Spousta lidí. I čok se tam ztratil svý mámě a bylo mu do breku. Mě bylo taky do breku. Zvlášť, když jsem se asi tak po půl hodině vzdal veškerý naděje, že se zase najdem'. Prostě jsme se ztratili v davu. A já neměl ani její telefonní číslo. Konec.
    Další den, když jsem se jakž takž zmátořil z kocoviny, jsem vzal svůj telefonní záznamníček a pustil se do práce. Vyprošťovací pivo mi zdárně pomáhalo a že toho bylo zapotřebí! řekněte holce, kterou jste půlrok neviděli, že jste na dovolence a že ji chcete jen tak nezávazně pozvat na skleničku. To chce trochu okořenit, zalejt omáčkou, kydy, kecy, cancy. Holky jsou blbý, to jo, ale až zas tak ne. Navíc, mrchy, nějak vycejtěj, že vám na tom opravdu záleží, a potom s nima nepohnete ani párem volů, protože maj, úchylačky sadistický, náramnej plezír z toho vám nedat, i kdyby snad samy chtěly.
    Abych to zkrátil; nakonec jsem začal vytáčet čísla holek, který mi dali mí spolubojovníci na vojně s tím, že jsou to davajky, a který jsem vůbec neznal. Další vyprošťovák zapracoval a já si vymyslel mejdan a rozmočenej papírek ve vypraný košili a nejasný vzpomínky... Chytla se hned ta první. Usilovně přemejšlela, kterej že to jsem a já jsem se popisoval a střílel jsem od boku nějaký jména lidí, co tam byli taky. Nakonec jsem řek':
    "Hele, dyť je to fuk. Co kdybys' přišla večer do Derbovky, uvidíš mě a bude jasno!"
    "Tak jo," souhlasila.
    "Fajn!"
    Jo, bylo to fajn. Přes den jsem navštívil pár kamarádů, řádně se občerstvoval a když nadešla osudná hodina, seděl jsem v Derby na baru a čučel ke vchodu, kdo to vlastně přijde. Nedělal jsem si žádný iluze, ale když se objevila nádherná blondýnka a ještě k tomu s docela inteligentním výrazem v decentně zmalovaným ksichtíku, řekl jsem si: "To by bylo, aby to byla ona!"
    Zamířila rovnou ke mně a já ji fascinovaně pozoroval.
    "Pavel?"
    "Soňa?"
    Byla to ona. A byla fajn. Hned v prvních minutách jsem se jí přiznal, jak to bylo s tím jejím číslem a tím mejdanem a vzala to v pohodě. Byla vůbec v pohodě a já si už gratuloval, jenže… Jenže den byl dlouhej a já začal už ráno těma vyprošťovákama a pokračoval vínem a potom nějakej ten panák… Zkrátka jsem začínal tvrdnout a teď nemyslím tamto. Když už se doba, kterou jsem potřeboval na reakci na jakejkoli podnět, začala blížit minutě, v posledním záblesku jasnýho vědomí jsem řek':
    "Hele, Soňo, moc mě to mrzí, strašně rád bych byl vtipnej a pohotovej a příjemnej společník, ale obávám se, že jsem se trochu vožral a jediný, na co dokážu myslet jsou tvoje kozy a na postel a hele, tady za rohem bydlí kamarád…"
    Odvedla mě k němu, slušně se se mnou rozloučila a vzala si taxíka. Byl jsem vážně trochu pomalejší, protože teprve, když taxík i se Soňou zmizel za rohem, vypadlo ze mě:
    "Počkej přece… Soňo!"
    Konec.
    A tak to šlo den za dnem. Jako by ten hajzlík s těma fousama tam nahoře měl náramnou srandu z toho, že mi dá už už přičichnout (k úspěchu) a v poslední chvilce si vymyslí nějakej zádrhel a všechno mi zhatí. Jasně, jasně, já to nechci všechno házet na něj, na chudáka, já vím, že to byly především a jenom moje chyby, ale trochu toho nezaslouženýho štístka by ho přece nezabilo a mě by bodlo. No nic. Stejně jsem ateista. A teď mě napadá, jestli on na mě není naštvanej právě proto! Dělám si prdel.
    Takže teď jsem stál u baru na nějaký diskotéce, kam jsem šel jenom kvůli těm ženskejm, protože jinak diskotéky docela upřímně nesnáším, a byl bych už dávno odešel, jelikož mě to tam zoufale nebavilo, kdyby to nebyl předposlední den mý dovolenky, na který jsem si ještě nezapíchal. Myslím, že nebudu moc přehánět, když řeknu, že jsem byl v takový mírný depresičce. Na holky jsem koukal takřka s nenávistí, muzika mi lezla krkem, nebylo mi dobře od žaludku po babiččiný svíčkový a litrech chlastu a kdybych měl aspoň trochu rozumu, vypad' bych na čerstvej vzduch a šel domů. Jenomže já jsem po těch litrech chlastu tu trochu rozumu neměl a tvrdošíjně jsem setrvával u baru, lil do sebe víno a když se náhodou vedle mě zastavila nějaká dívka, aby si koupila pití, měl jsem kousavý poznámky. Nevím, jestli jsem si představoval, že zrovna takhle nějakou sbalím, ale já jsem si toho tou dobou zřejmě už ani moc nepředstavoval a s mým myšlením to bylo vůbec už asi dost zlý. Možná jsem měl taky nějakou zvrácenou radost z toho, jak jsem si to čím dál víc kazil, a díky svejm kecům se čím dál víc vzdaloval vidině vzdychající krásky v mém náručí.
    Takže mě opravdu překvapilo, když mě jedna holka sama oslovila a postavila se ke mně se svou sklenicí.
    "Ty netancuješ?"
    "Ještě to tak," zabručel jsem: "Nesnáším diskotéky."
    "Tak co tu děláš?"
    "Co asi? Hledám holku na píchání."
    Už jsem se chtěl masochisticky zaradovat, že jsem ji odpudil, ale ona jen malinko překvapeně nadzdvihla obočí a pokračovala v rozhovoru: "No, aspoň jseš upřímnej."
    Teď jsem malinko překvapeně nadzdvihnul obočí já. Byla sympatická, hezounká, i když kdo ví, měl jsem toho v sobě už dost. Zdrbli jsme spolu nesnáze seznamování, svorně si zanadávali na holčičí pokryteckou morálku, shodli se na tom, že sem stejně všichni choděj za tím samým a všechny kecy vokolo jsou jen balast, a já jí ve finále řek', že zrovna jí jsem hledal celej život a že jsem se do ní právě zamiloval. Smála se, usmívala, uculovala, všechno roztomile a nakonec to byla ona, kdo navrh', abychom vypadli.
    Vypadli jsme. V nějaký hospodě jsme si dali ještě sklenici vína, seděli proti sobě a rozuměli si. Co říct víc? Spřízněná duše. Padli jsme si do očí a zahráli si navzájem na stejně nalazený struny. Pak mě pozvala k sobě domů. Bylo to vlastně docela samozřejmý vyústění večera.
    Bydlela v paneláku v garsonce. Na zdech plakáty z Bravíčka, v posteli plyšáka a vedle gramofonu slušnou zásobu slušný muziky. Políbili jsme se, nalili si pití, zase se políbili a všechno směřovalo tím správným směrem, jenomže… Jenomže ve mně to začalo nebezpečně škrundat a bublat a za pár minut už bylo naprosto jasný, že se musím jít vysrat. Slušně jsem se omluvil, zesílil muziku a šel jsem.
    A teď něco o architektuře. Určitě všichni znáte ty děsný panelákový garsonky; jedna místnost, mrňavá předsíňka a umakartový jádro ve kterým je společně koupelna i záchod. V týhle navíc mezi pokojem a předsíňkou nebyly ani dveře. No, snad nebude tak zle, řek' jsem si, zavřel se na záchodě a usadil se na hajzlík. že se mi chtělo, je slabý slovo. Ale…ale ta zatracená umakartová příčka a ta něžňoučká dívka tam vedle. A já cejtil, že ve mně je toho na pořádnej výbuch. No, aspoň, že vedle hraje ta muzika. Když je člověk u zdroje, vždycky to zní hůř, utěšoval jsem se a pokusil se to jen tak malinko popustit, na zkoušku… Kdo v tu chvíli zasáh' se neodvažuju s jistotou tvrdit, ale ať to byl kdokoli, má pekelně zvrácenej smysl pro humor. Ta křehká dívka vedle v pokoji se totiž v ten samej moment rozhodla, že tam hodí něco víc romantickýho a s nepatrným škrábnutím sundala přenosku z desky. No a v tu samou chvíli já na hajzlíku zahájil tu zkoušku. Konečně; bylo bláhový se domnívat, že to půjde jen tak trochu popustit. Lidi si stále něco nalhávaj, tak je to. Bylo to zadunění, jako by se bortila příčka a myslím, že by se ta vedle vůbec nedivila, kdyby se najednou z hajzlíku vyvalila mračna prachu a sutě. A nezůstalo jen při tom. Začalo to ze mě stříkat a bublat a rezonovalo to v míse jak ve hlásný troubě a já zpocenej až za ušima a rudej určitě jak příslovečnej rak jsem to rezignovaně nechal bejt a sral vo sto péro. A ono to navíc nebralo konce. Sice to chvílemi na okamžik ustávalo, ale to jenom proto, aby to vzápětí začalo s novou silou a vehemencí. Babiččina svíčková a litry chlastu… Trvalo to snad pět minut. Pět minut, kdy jsem se propadal hanbou, klokotal a pískal, troubil jak jelen v říji a z toho smradu, co ze mě vycházel, se i mě samotnýmu zvedal kufr. Tohle tu bude cejtit ještě hodně dlouho!
    Ta holka vedle byla asi tak konsternovaná, že tam ani nedala novou, romantičtější desku. Romantika skončila v hajzlu.
    Když jsem konečně dosral, dalších pět minut jsem se utíral a potom jsem potichoučku vyklouz' z hajzlíku. Ani ruce jsem si neumyl. Popad' jsem svý boty a neslyšně vypad' ven. Těžko říct, jestli to zaregistrovala, každopádně mě zpátky nezavolala a já byl rád.