když umře každý ráno2

                   Když umře každý ráno2

Chodil jsem po ´pokoji sem a tam. Teď bych byl s ní. Vyskládal jsem z batohu špinavé oblečení, aby si je mohla matka odnést na vyprání. Tyhle návraty domů nenávidím. Seděl jsem vedle kopy špinavého prádla a myslel na ni. Stáli jsme u autobusu a  dotýkali se dlaněmi. Dlouho. Úsměv, který mi celou tu dobu dlužila jsem dostal jen tak ve chvíli, kdy jsme se loučili.  

Zvedl jsem hlavu. Ve dveřích stála matka se zmuchlanou utěrkou v ruce. "Nech mě, prosím..." řekl jsem. Přitiskla dlouhé řasy k víčkům a odešla tiše pryč.Zbalil jsem si věci zpátky do batohu. Cítil jsem vůni řízků a slyšel praskání oleje. Na stole ležely hluboké lžíce, které matka dávala k talířům vždycky když se něco slavilo. Rodinné stříbro po babičce."Kam chceš teď jít  ?" zeptala se, když mě viděla stát s batohem na prahu."Potřebuju být pár dnů sám..." řekl jsem. "Tohle mi teďko neuděláš..." vyčítavě se zamračila.Chtěla jsem oslavit, že jsi doma." Musíme všechno slavit.? Zeptal jsem se naštvaně.““ Musíme“, řekla „aby nám bylo  dobře." zvážněla.Myslíš, mami, že tohle pomůže“? zapochyboval jsem. „Je to důležitý, věř mi. Poznáš to.“ Ujistila mně.Políbil jsem ji na čelo a přemýšlel, jak jí to říct. "Upeču bábovku".  Rychle mně předběhla. Když viděla, že neodpovídám, pokračovala:Uděláme si svařák,  opijem se  a bude nám zase dobře...její úsměv byl tak zvláštní...  Bolel někde uvnitř. To by  nemělo, usmívá se ten, kdo je šťastný, tak proč mně  to  její štěstí bolelo..?Zavrtěl jsem hlavou. Vzal jsem klíče a zabochl za sebou dveře. Ani jsem se na ni nepodíval. Teprve tam se mi ulevilo. Neslyšel jsem za dveřmi žádné klapání jejich pantoflíčků. Asi tam ještě stojí-pomyslel jsem si. Nechal jsem ji za dveřmi s utěrkou v ruce a s úsměvem –co bolí..."Bude to dobrý, mami." Odpovídal jsem v duchu. Džanek mne přivítal s otevřenou náručí. Nejspíš si myslel, že zase rozjedeme ty nekonečné pitky, jako dřív. "Ne, ne Džanku. Už ne. Už je všechno jiný. Změnil jsem se." řekl jsem při pohledu na jeho radost. Kdepak chlape, ty se nezměníš nikdy. Tys byl vždycky větší gauner než my všichni . Snad proto Tě to jediného nezkosilo. Jinak my ostatní jsme v hajzlu. Tahle zkurvená doba a pak ještě ty ženský. Dostaly nás. Fakt dostaly..Dostal nás tento zatracenej život "Zasmál se. Máš ty ale štěstí, s takovou náturou....pojď  chlape, dáme jedno...Pili jsme až do večera. "Copak, už zase nějaká ..?" Zeptal se, když viděl, jak s hlavou pokleslou zírám do piva. "Člověče, je pryč." prohodil jsem aniž bych uhnul pohledem od krýglu s pivem."Třeba se ještě ozve, kámo. Neházel bych flintu do žita..."chlácholil mě. "Nejhorší je, že já jsem rád. A přitom vím, že mně to sere. " odtrhl jsem konečně pohled. "A přitom jsem ji ani neměl..." dodal jsem. "a co je to za ženskou, že ani se starým bratrem nemůžeš pařit jako dřív? Vyzvídal Džany.  No, normální. Vypadá nějak asi jak Bára z naší střední, taková normál. Akorát, když s ní mluvím, mlčí a já vím, že mě v tu chvíli poslouchá. Jakoby to, co jí říkám žila zároveň semnou. Je to divný. A když se na Tebe pak podívá, tak bys ji prostě chtěl k sobě přimáčnout. Na chvilku. Jakože je Ti s ní teď dobře a chceš, aby to věděla. " Ona Tě nechala? nechápal. "Ne. Prostě to tak dopadlo. Rozloučili jsme se a každej jel do toho svýho světa, kam patří." jízlivě jsem odpovídal. "Tos ji nechal jenom tak zmizet ze svýho života jako že nic...?Jen tak?" Stále nechápal. "Jo. Jen tak." Tak to chlape nechápu. "lámal si hlavu Džany. Prostě k tomu jednou člověk dospěje. Je člověk natolik silnej, že to udělá. Má pocit, že dostal maximum, který dostat mohl. "Vysvětloval jsem. "A tys jako dostal to maximum, cos mohl,jo?" Postupně se dostával do obrazu Džany. "Ne. Nedostal. " Odsekl jsem. "Tak seš vůl." Bouchl se do čela Džany. "Tak ji zavolej. " hledal řešení Džany.Řekni jí, že z ní ani nemůžeš pařit se svým kámošem a ona za Tebou sama dojde. Ohneš ji, bude Vám oběma  fajn a ráno si řeknete : zapomene na to všechno.. Co je na tom těžkýho. "A ona řekne, že jsem prase a bude tam brečet."Zasmál jsem se. "To už je fuk, ale už na ni nebudeš myslet. A my nebudeme přemýšlet o maximu a budeme si užívat toho, že se zas po sto letech vidíme"Zašeptal Danek. "Hele, nechceš ji přefiknout sám...? Vzhlídl jsem. Pak jsem nad tím zapřemýšlel. "Jo, mohl bys. Aspoň bych pak mohl říct, že je stejná jako ty před a po ní. Že za to nestála."zapřemýšlel jsem. "Ty ses fakt nezměnil, vole." Zasmál se Džanek. Víš co, nestojím o nějaký slzy a tahle na slzy je , měl jsi vidět jak měla skleněný oči, když jsme se loučili. A jak se s těma skleněnýma očima na mě dívala. Myslel jsem, že to nevydržím. Jeden večer,  čert to vem, než abych tu měl slzavé údolí. Na to nemám. Ještě bych pak s ní mohl bývat  ze soucitu. Scházel bych se s ní u mramorové kašny jak ve filmu nebo pod jabloní, abych jí dopřál, chudák holce, trochu štěstí. Aby jí bylo dobře. Proč by jí mělo být dobře?Proč bych se s ní měl vůbec scházet jen proto, aby jí bylo dobře?Tahle by to asi nepochopila" U Džanka jsem zůstal asi měsíc. Domů jsem nepospíchal, slavit pořád  něco s matkou jsem nechtěl. "Hele, napsala mi. " řekl jsem jednou v týdnu Džankovi. "Co jí mám napsat já..?" zeptal jsem se znechuceně. "No, že to bylo fajn, no normálně.co se píše babám." namítl Džanek. "Jak jí mám napsat, aby mi dala pokoj...dorážel jsem. No, jak. Normálně. Že to prostě nemá cenu, že je fajn holka, a že přece můžete být taky dobří kamarádi. Jinak to neznám. Takhle je to osvědčený. Já bych se s tím tak nesral. Když seš moc opatrnej, tak jsou ty holky pak dlouho nechápavý." Nač tý holce dopřávat trochu štěstí, když to prostě nefunguje. Vždyť nepíše nic hroznýho, jenom se ptá jak se máš, že jsi se od tý doby neozval." No, to nevadí. řekl jsem. To vyjde na stejno. Tak jí napiš, že se máš taky fajn. Nic víc, nic míň. Tím jí nedáš žádnou naději.Seru na to, já jí přece nebudu psát, "ano,mám se dobře,  slunko tady pořád ještě svítí, a že se už asi  blíží konec léta....nejsem pako." rozčílil jsem se. "Hele, ta holka nic nechce. Asi to pochopila, jen prostě chce vědět jak se máš. Třeba tahle zrovna potřebuje víc času. Zeptá se,jak se máš, ty jí napíšeš, že dobře a ona Ti napíše, že se jí těch pár týdnů s tebou líbilo, ty jí to napíšeš taky a ona se  s tím líp pak smíří.Bude si myslet, že to bylo opravdový. Položí telefon, pobrečí si do polštáře a ráno Tě vymaže. Takhle nebudeš prase. Ale takhle jo. Takhle seš.  "škodolibě se zachlebil Džanek. Naštvaně jsem vzal mobil a napsal jsem: "ahoj, mám se dobře. "zamyslel jsem se a pak pokračoval: no,  ujde to. , znáš to :)  pak dlouho přemýšlel a nakonec připsal: jak jsi dojela..?"

U Džanka jsem pak zůstal ještě 2 týdny. Každý den jsme slavili. Oslavovali jsme konec jednoho „štěstí“, abychom mohli se ctí pokračovat dál.. Abysme se mohli zase po někom poohlídnout. Cítili jsme se připravení. "Ona to fakt asi myslela vážně." uprostřed slavení jsem najednou řekl Džankovi. Džany nechápal. "Ona to myslela vážně..." Kdo sakra? Doléhal Džany. Ona. vysvětlil jsem mu. "ONA"? opakoval po mě. A víš vůbec jak se jmenuje? Celou dobu se bavíme o "ní" , zkazila nám několik tejdnů a ani nevím, jak se ta "ona" vůbec jmenuje. Chci vědět jaká baba zlomila a totálně nalomila mýho starýho bráchu. Existuje vůbec? Není  virtuální? " začínal se dopalovat Džany. "Neříkej mi, že se fakt chtěla jenom" tak" zeptat, jak se mám?" nedokázal jsem to pochopit.. Víš vůbec na co jsem se Tě teď ptal?" zatřepal hlavou Džany. Když viděl, že se odpovědi nedočká, odpověděl mi nevrle: "A není to fuk. ? " Je, jo, máš pravdu, ale říkal jsi mi , že tato zrovna potřebuje víc času."  To jsem řekl jenom tak. Prostě jen tak. Řekl jsem zrovna to, co mě napadlo."Vysvětloval Džanek"Ne, asi už ne. "Odpověděl mi na další otázku skoupě Džanek. "Na to nemá". usoudil jsem. Džanek se zasmál. Vole, co se tak směješ. Proč by jinak sama od sebe psala. Měls vidět ty oči. " Takový oči tohle myslí vážně.“Tahle neměla ani malou jizvičku na zápěstí od podřezaných žil.To nechápu. Takový oči a žádná rána. Nechápu Tě , vole. Napřed chceš radu, jak se jí zbavit a pak tu brečíš. Nechtěl jsem, aby po mně něco chtěla. Nesnáším to. Nesnáším když baby  něco chtějí.Sotva jim přejedeš rukou po stehnech, už roztahují nohy. A pak na Tebe další den čekají. Pak další hodinu kecají než pochopí, že se s nimi už procházet nebudeš.. Neva. Tak Ti zavolají. Jako že zda máš čas. Když řekneš, že jo, hned Ti nevrhnou náhodné místo. Pečlivě vybraný. Když řekneš, sorry, tys to špatně pochopila, zeptají se, zda to předtím nic pro Tebe neznamenalo. Když řekneš, že jo,  objednají si u Tebe další schůzku. Když řekneš, že ne, ukazují Ti na rukách jak jsi jim zlomil srdce. Ale ještě žijou, to je zajímavý. Pak klidně na ulici křičí, že nejsou žádný kurvy  do postele a  pak se před Tebou válej jak kočky nadržený umrouskaný a Ty už si přeješ, abys byl pryč. Když utečeš, nevyhraješ. Seš ubožák. Pak je ještě dlouuhou dobu jakoby náhodně potkáváš. Kdy jenom ten pohled Tě zastavuje. A když slyšíš to sladké" jé čaááu ( náhoda )přeješ si být radši kastrovanej. Děkuji , ale nechci. " Jednou mi jedna řekla, že jsem ubožák. To když na mě čekala u Harlekýna (já jí nic neslíbil) a řekl jsem jí, že není konec proto, jaká je, ale že se moc snažila...Řekla mi, že jsem ubožák. Řekl jsem "tak fajn" a odešel. Stála tam ,ale nebrečela. Takhle by to mělo být vždycky.To si pak zvykneš a konce nebývaj už tak smutný. Pak to jde ráz na ráz. Ale tamta holka, co snila o schůzkách u kašny , ta by asi jen  zírala a pak by se rozbrečela. Asi bych ji neutěšoval. Možná bych stál a díval se jak brečí nebo bych odešel a nechal bych ji tam brečet. Ale věděl bych, že to pochopila. Asi by mi nepopřála hodně štěstí, asi by neřekla nic. Možná by mi ani neřekla,že jsem ubožák a asi bych v tu chvíli ani nebyl důležitej. A to by mě asi očišťovalo. Jó, to bylo to, co bych chtěl.A možná by už takový oči neměla.Nechtěl jsem jenom, aby po mně něco chtěla.“ To jsem nechtěl.“ Nenávidím, když mně někdo do něčeho tlačí.“Povzdechl jsem si. Ty máš jeden problém, kámo. „mlaskl Džanek. Ty si myslíš, že všechno musí mít  důvod. To, že se s Tebou začne na ulici někdo  bavit, to, že Tě někdo pozdraví, aniž ho ty znáš, to, když se na Tebe jen tak nějaká ženská hezky dlouze podívá. Všechno je to z nějakého důvodu. A on k tomu důvod prostě bejt nemusí. Já si s tebou rád zapařím, páč je to fajn, a je mi fajn, a někdo si s tebou třeba jen chvilku posedí, protože Tě dlouho neviděl a nemá zrovna žádný jiný zdroj k poznávání. A někdo Ti prostě jen napíše, aby se zeptal jak se máš, ikdyž ví, že je konec…No, třeba do Tebe už dávno zaláskovaná není, protože jsi jí předtím už  poskytl terapii a třeba jsi to ty, kterej má teď problém. " Koukal jsem na něho .Jakoby mi začalo docházet, že možná věta: tak jo, měj se hezky...byla tak trochu "naposled". Viděl jsem jen ruce opřený o druhý a oči lesnoucí se   jak perly zapadlé v kosce zmrlého cukru,které se objevovaly a mizely někde přede mnou . „Ona to věděla už tam.“ Svitlo mi. Otevřel jsem mobil. Přečetl jsem si poslední větu znovu a cítil jsem svírání zevnitř. Zkusil  jsem jí napsat: Jak se máš?-už jsi se dlouho neozvala. ..nějakou dobu jsem čekal, ale žádná odpověď nepřišla.Mačkal jsem tlačítka a říkal si, že jsem asi  blbec. Tak jo, měj se hezky….tak jo, měj se hezky….opakoval jsem si větu, co napsala.Co když  jen tohle jediný (z toho všeho, co znám) mělo PRÁVĚ důvod...?! Zmáčkl jsem tlačítko a nakonec  jsem dopsal:   taky, taky, se měj hezky....zíral jsem na displej a viděl na něm stále větší a větší obraz skleněných očí. Jakoby slzy v nich nechtěly vypadnout, jen se poklidně zatáčet  za sluncem  jako  zátoka zlatokopů. Otevřel jsem znovu zprávu a napsal jsem: ...ale  já se nechci mít dobře...