Samota

Mnohoznačná atmosféra povalečského hnipírdovství, sofistikované publikum jistě promine. Nevím, zda bylo nezbytně nutné zůstat věrný odkazu irénizmu, zvláště pak po boku předimenzovaného sublyrického formalismu, kterýžto v tomto případě není, především kvůli své nerozhodnosti, žádnou z několika možných variant lyrizace skutečnosti. Evokace specifické neurotické poezie jsou sice patrné i přes rýžové sklo, nicméně zdaleka se nekochají tak atraktivními formulacemi, kterým by bylo bezpodmínečně nutno freneticky aplaudovat. Poetickou rozháranost v případě tohoto textu ještě navíc umocňuje jakási nejapná nesourodost, záměrně generovaná nejednolitost, jejíž neomylná souhra se špatně odhadnutelným zveličováním významu slov vytváří v konečném důsledku dílo plné unavených prozaizačních snah, jehož fantazijní gradace není ničím jiným než touhou po protikladu předchozího společensky konvenčího směřování.

dve špinavé hnáty zatiaľčo ty vzdycháš v čistej posteli a plodíš deti lásky v úplne inom vesmíre ako je tento skoro spíš keď ťa počujem v telefóne