Nataša Gollová na výtěrech nozder

                Jindřich, navlečený do bílého smokingu, jenž zcela zřetelně připomínal Stalinovu tuniku, se otřásl hrůzou. Slyšel jejich pisklavé prasečí hlásky, organizované skandování, fanatické burácení tupého davu. Už za pár minut bude muset vstoupit na tribunu Melantrichu a hlásat pravdu.
                Sedmnáct let není jenom kus času. Když v uneseném letadle, ovládaném už pouze jedním pilotem, neboť ten druhý se díky průstřelu hlavy více než řízení věnoval sledováním zrychlené verze svého dosavadního života, opouštěl tuto zemi pouze s několika základními potřebami a na poslední chvíli vyrobenou nahrávkou svého dvoučlenného psychedelického bandu, který si nechával říkat zcela v intencích dobových acidických tradic Nataša Gollová na výtěrech nozder, netušil, že se do tohoto všího hnízda ještě někdy vrátí.
                Odpoledne se nachýlilo, slunce přelézalo horizont a na tribuně slintala Petruška Šustrová neskutečně patetickým tónem o svědomí národa a společném úsilí občanských iniciativ směrem k vládnoucím strukturám. Jindřich si konečně uvědomil absurdnost celého svého počínání. On, politicky i společensky nezatížený, lidí se hnusící asociál, který nikdy nepociťoval totalitární snahy teď již nepochybně dodýchávajícího režimu a emigroval z čistě duchovních příčin, bude za pár okamžiků přitakávat naprosto nedůležitým záležitostem před nečistým shlukem natvrdlých opic, z jejichž bezcílného pokřikování zcela zřetelně cítil touhu být manipulován. Vzpomněl na festival v Toledu, kde s celou kapelou uprchli před sprškou nožů a ocelových kuliček z pódia přímo do přistaveného vrtulníku. Takového úniku se mu zde ani zdaleka nedostávalo.
                Jiří Bartoška se neomylně situoval do pozice charakteru, jímž nikdy nebyl. Jeho řeč byla pouze jakousi formální variací na zadané téma, kde je jakékoliv gesto koncipováno podle požadavku scénáře. Hluchový poryv z „ulice“ se Jindřichovi zatínal přímo do žaludku. „Ať žijou herci!“
               „Máš něco připravenýho?“ Profesor Jičínský měl příliš povrchní starosti. Jindřich neodpověděl, v hlavě si připravoval několik možných scénářů svého projevu – od komických přes kuriózní až po ty závažnější jako ultimativní výzva k lynčování kolem okounějících policistů. Nakonec všechno zamítl a rozhodl se improvizovat. „Máš pravdu, z hlavy je to nejlepší, autenticita se vždycky cení“ dodal Jičinský, ačkoliv o to nikdo nestál. „Jo, abych nezapomněl, jdeš hned po Rosákovi, Alfréd Stejček uvízl v zácpě někde za Libocí.“
                Jindřich se několikrát za sebou zprudka nadechl, vyndal z náprsní tašky miniaturní ampulku s čirou tekutinou a pečlivě odkápl do přistaveného drinku tři kapky.
                „Většina mladých lidí požaduje a podporuje zásadní a nezbytné politické reformy v naší společnosti. Možná někdy s menší soudností a silnější kritičností mládí, ale zato upřímně.“ Slova, pronášená z tribuny, hluk davu, tajemné místnosti Melantrichu, vše se deformovalo v dimenzionální změť vizuálních a hluchových kompozic, z nichž vyčnívaly poryvy stratosférických větrů a šest kuželových planet, které se otáčely kolem súdánské vlajky, zalévané ježatými plameny. Nebylo to poprvé ani naposledy, co Jindřich pozoroval řídká dvojbuňečná těla, vznášející se reálným universem. „Ať žije Pták Čau!!!“ Budova Melantrichu se mu začala před očima měnit v továrnu na gobelíny. Teď už mělo smysl pouze litovat, že vyrazil tak pozdě, že musel být součástí tamtěch nechutných reálií.
                Najednou stál na balkóně a slyšel hromové „Vítejte doma, Vítejte doma!!!“ Stál tam a otevíral ústa. Mluvil o miliónech zhroucených hvězd, mluvil o nekonečných karmínových nocích. „Ať žije emigrace!!“ Mluvil i o nich, neohrabaných, špatně informovaných, huňatými hadry zakrytých kusech masa, kteří z výšky sliti v jednotnou bezbarvou hmotu nevyzařovali sebemenší náznak záblesku vlastního uvědomění. „Pravdu, Pravdu!!!“ Mluvil. O odstavených propastech za Mléčnou dráhou.„Ehm, Jindřichu, jste jaksi v pořádku?“ Mluvil, to už poté co přelezl zábradlí balkónu, o svém vzdáleném mezigalaktickém domově a o nutnosti návratu k prapůvodním cílům. „Jindřichu, jaksi nedělejte to, už tak jste nám blíže neurčitě, chrchml, pokazil jakousi naši excesůprostou revoluci“.
                To vše se stalo pouhý jeden okamžik před tím, než zcela zmatený dav pocítil náhlou změnu energetického původu. Vysoko nad nimi světlo eliptického tvaru ozařovalo beztvaré tělo řečníka, jehož předchozím slovům tolik nerozuměli.
                Když Jindřich konečně přeťal kontakt mezi svou hmotou a balkónem, pocítil absolutní duchovní rovnováhu. Nekonečně vysoko nad ním se vzpínal třpytivě zářící tunel a jeho bohem nasvícená postava se jím nechala unášet kolmo vzhůru.