Večer pro Trumana Capotea

Ta vůně nešla úplně popsat. Byla jako nějaké dokonalé, exotické ovoce. Ta vůně skvěle pasovala s teplem jejího těla. Náušnice jako dvě bubliny, dvě malé mandličky na čokoládovém bonbonu. Okolo krku si přehodila šátek, oblékla si hnědý kabátek, šla si pro svoji cenu.

Byla neděle večer a v tramvajích byl divný vzduch. Moc čerstvý, moc velký, moc prázdný. Dvě, tři sedadla byla obsazená, někde vzadu tichý pár. Poslední bloudící hosté, kterým se ještě nechtělo odjet do staronového bytu nebo nevěděli kudy. Víkend je hrozná odměna za muka všedních dnů. Je jako levný severočeský penzion. Milada. ** a všelijaká nařízení v bakelitových fóliích pověšená na bílé stěny. Osazenstvo tramvaje bylo potichu, tvářilo se nenuceně.

Ona vyhrávala. Sledovala plakáty, co probleskovaly bezvědomou tmou, četla přes rameno článek o počítačích. Technologie se šíří, internet je fenomén, lidské ego je nejlepší prodejní artikl, jak funguje DHL? Ano, o tom jí přece vyprávěl! S nadšením vsakovala informace, hltala je a svěšené drobné ruce se nemohly dočkat, až uchopí jeho velkou, hezkou hlavu s odstávajícíma ušima. Zasune mu prsty do vlasů a bude cítit, jak mu brní temeno, protože bude bez ustání mluvit.

V kavárně bylo prázdno, zůstali jako poslední, všichni odešli domů. Ukoktaně ji nad poloprázdným hrnečkem, papírky od cukrů, sušenek, citronů, cigaret něco vysvětloval. Nemohla přijít na to, co. Ukoktaně odpovídala zpátky. Trošku tě miluju, ale jinak. Nemiluju tě, ale jinak. Nevadí ti, že jsem k tobě upřímnej? Její hnědé oči se stáhly v unavené čárky přikryté dlouhými řasami. Vyhýbala se jakémukoli přiznání, vyhýbala se jakékoli jasné odpovědi, hlavně proto, že žádnou neměla.

Můžeme si ještě v klidu dopít? Servírka dala ruce v bok, namířila tázavým výrazem na hodiny na stěně vedle fotografie Jaquese Préverta, jak se mazlí s kočičkou, vyloudila politicky korektní „émmm“ a projela s ním vzestupně několik oktáv.

Za nedělním kafem se zamkly dveře. Na rozloučenou ji objal. Je rád, že se pochopili a už s ním odfrčela tramvaj.

Jela domů a zítřek na ní výhružně civěl. Nešel zastavit. Musím a zajdu a vlastně taky a náramek na ruce, červené korále, teď vypadal strašně bezvýznamně.

V předsíni bytu si rozsvítila. Dlouho si zouvala boty. Šátek přehodila přes opěradlo židle v jediném pokoji. Přehrávač na baterky se se slabím ík vypl po deseti minutách hraní. Rozsvítila zářivky nad kuchyňskou linkou a zapnula konvici a šla si lehnout.

V kuchyni si někdo dělá čaj.

Pět minut ležela nehnutě v posteli a pak šla a konvici zapnula znova.

Po šestém pokusu se jí podařilo usnout.