Bez názvu II

Co to je za podivný cit jež ovládá mé tělo?

jako by plakat se mi chtělo.

Slz však nemám nazbyt.

Kam podělo se mé racionální myšlení?

Kam poděl se můj pohled na svět?

Na mysli tane mi jen pár zmatených vět.

Je to snad jen sladké mámení,

které rozplyne se v mžiku,

jako když vypnu elektriku.

Jako žárovka zhasne žár v mém srdci.

Za chvíli sežerou ho vlci.

Určitě byl to zas jen pěkný sen,

který zmizí jak po noci den.

Mého ducha pohltí zas smutek,

tak jak tma pohltí světlo.

Zmizí jako letmý dotek,

to sémě jež ve mě kvetlo.

Už nemá z čeho růst,

nemá žádné živiny.

Leda zahájilo by půst.

Zas zbydou jen pustiny.

Já už ale nechci dál pousť ve svém nitru.

Chci být jako květ v krásném jitru,

kvést lidem pro radost.

A nebo spíš jen jednomu člověku.

To on je na kom mi záleží.

A tak měním své tělo v řeku,

která do kraje si běží.

A tam někde v zátočině

splynu s ním v jeden mocný tok.

Už netvař se tak nevinně a udělej ten první krok.

Nabízím ti vše co mám,

celá se ti dávám v šanc.

Tak dělej než zaváhám

a ztratím tak svůj glanc.

Celá se ti odevzdávám,

dělej se mnou co chceš,

je jedno když mě zabiješ.

Ani na chvíli už nezaváhám.

Jako řeka uháním dál krajem,

snad neztratíš svůj zájem.

---