Mrzutý Ignác

    Člověk toho ví o svých dávno zesnulých příbuzných trestuhodně málo. Kupříkladu otcův strýc Ignác byl v našem rodinném kruhu zmiňován výhradně jako nerudný kmet, oplývající udivující sbírkou vycpanin a nadpřirozeně výkonnými hlasivkami. Z té příčiny, že se do famílie pouze přiženil, byl jeho původ po léta předmětem sporů. Po boku tety Růženy stanul v červenci roku 1920. Tvrdil sice, že po skončení války přišel pěšky z Terstu, avšak jeho pozoruhodná znalost ruštiny a čínštiny zavdávala podnět ke spekulacím. Ve vypjatých okamžicích, jako třeba upadne-li vám na nohu kovadlina, upřednostňuje člověk kletby v jazyce mateřském. On tak činil výhradně maďarsky.
Byv vášnivým nimrodem a nadto správcem obory Žebruňk, trávil většinu času v lese. Kdo znal vyřídilku tety Růženy, ani mu to nemohl mít za zlé. A právě zde, lze se dopátrat původu nejen jeho četných trofejí, nýbrž i nevšední záliby v nelidském řevu.

    Jednoho mimořádně teplého srpnového rána, odebral se Ignác pod záminkou sběru hub "na hodinku" do lesa, přičemž směrem k manželce utrousil - aby jej před večeří nečekala. Růženě už ani nebylo divné, že si místo košíku bere flintu, a víceméně ze zvyku, vyprovázela jeho spěšné kroky dlouhým, až jiráskovsky košatým souvětím s nekonečným výčtem činností, jež slíbil tento týden vykonat; opravu střechy nevyjímaje.

Ignác, vejda do hvozdu, zcela pozbyl trudnomyslnosti. Tu přičichl k blaťouchu, tam vyplašil opeřence…

"Ha! Sluka!" blesklo mu hlavou, zamířil a prásk! Pták nedbal exploze a pokračoval v letu.

"Jak je ta sluka hloupé stvoření," podivil se nimrod. "Ani neví, že průstřel srdce je smrtelný!"

   Na mýtince pod rozsochatým dubem ulehl do trávy a oddal se lenošení. Ne snad, že by byl manuálně ostýchavý. Jenom moudře odpočíval dřív, než se unaví. Usnul.

    Obloha kvapem potemněla. V těsné blízkosti udeřil blesk a zahřměl hrom! Polospící Ignác, popada v smrtelném úleku ručnici, vystřelil nazdařbůh vzhůru, aby byl vzápětí zasažen dubovou větví do týla. V tom okamžení - strhlo se ticho!
Ani ptáček nezašveholil, ani lísteček nezašelestil, ani větvička nezachroustla. Živel běsnil kolkolem - leč bezhlesně!
Oněmělou bouří, vichru a deště nedbaje odebral se ujec k domovu, za vydatné pomoci předních končetin, rozrážeje větrné poryvy nepokrytou hlavou. Však také, prodíraje se strništěm, byl několikrát zasažen do čela syslem.
Když konečně stanul na prahu domova a z plnovousu vyčesal drobné hlodavce, spatřil ženu Růženu, která bezcílně pobíhajíc po kuchyni, lomila rukama jako epileptik, přičemž po něm házela zlostné pohledy a drobné předměty, zvuku nevydavši. Přišlo mu, jako by byl návštěvou v biografu na filmu s Lupino Lanem. Z němého údivu jej vytrhl až zásah růžencem do oka. Strhnul z ramene kulovnici, zalícil a znamenitou ranou ustřelil lustr.

    Po tomto zážitku se Ignác psychicky roznemohl. V obličeji se mu trvale usadil brunátný výraz a z domu vycházel jen za účelem vykonání neodkladných domácích prací. Tetička kvitovala tento stav věcí s povděkem a pojala k strýci opět náklonnost. Stala se pokornou, plachou, až téměř zamlklou. Přičítala onu změnu strýcova charakteru právě zásahu růžencem, jímž nebožáka téměř oslepila, netušíc, že se tento pouze stal silně nedoslýchavým astrofobikem. Zmíněný sakrální předmět tedy učinila svojí neoddělitelnou součástí a rozpoznávacím atributem, který neodkládala ani ve spaní.
V naší rodině se dodnes traduje, že růženec byl pojmenován právě po ní.