Potkal jsem Ďábla

Potkal jsem Ďábla, když jsem šel cestou za tebou, seděl pod stromem a kouřil, bylo horko a on seděl ve stínu, v ruce měl jablko a na zemi hůl. Podíval se na mně a já věděl, že ON mě zná. Mrknul očima a řekl: "Bratře," jeho hlas byl jasný a hebký jako samet, nebál jsem se, "čekám tu na tebe." A já věděl, sedl jsem si k němu, podal mi dýmku a já kouřil, tabák byl hladký a já dýchal jeho kouř, nebál jsem se, věděl jsem, že není zlý, dívali jsme se do polí, bylo horko, ale seděl ve stínu toho stromu, který byl starý, mlčeli jsme, jenom jsme kouřili tu jeho dýmku. Nebál jsem se, Ďábel se na mne podíval a já věděl..

"Miluji tě." Řekl, při tom nepohnul jediným svalem, zněl mi hlas v hlavě a mlčeli jsme, přitom mi vypověděl celý život můj a já najednou věděl, už nebylo bílých míst. Podal mi ruku a vstali jsme, vydali jsme se na cestu, která se zjevila, nebyla tam a já věděl, že cesta bude dlouhá a návrat těžký, zda-li vůbec. Šli jsme místy, která znal jsem, místy, kde jsem byl šťastný, která jsem miloval, viděl jsem strom, kde padla zeď, viděl jsem zdi, kde bylo zle i krásně a ty zdi mluvily.

A Démon držel mou ruku a šli jsme. Nedíval jsem se zpět, věděl jsem, že není návratu, ani jsem nechtěl. Viděl jsem v dáli lesy a pole, která jsem znal, viděl jsem domy i trosky. Ohlédl jsem se a viděl jsem plameny, šlehaly z míst, jež jsem miloval, z lidí, oni to neznali, necítili nic z toho plamene, toho žáru, srdce. Koudele dýmu spálenišť, chtěl jsem tam, zpátky, ale nechtěl a ON mě nepustil, vedl dál. Byly tam hroby a kostry a měly křídla. Věděl jsem, že to byli andělé, kteří padli z nebes - padlí andělé, a lidé, co je zradili. Nejsou věční, jenom mají křídla.

Bylo tam taky moře, celé z plamenů, hořelo, byla to bída a zoufalství, bylo to krásné. Ta bída. A Ďábel mne tam zastavil, chvíli se díval do toho moře, já také, nabral ohně do dlaní, hleděl do nich, pak se podíval na mne, jeho oči byly samet, temný, hladký, já věděl, že mne tam nenechá, vezme mne pryč z toho místa, kde hořely duše a srdce pukala v plamenech toho moře, věděl jsem to, řekl mi to svýma očima a já věděl, co mi chtěl tím říci. Byl jsem v jeho moci, pod jeho ochranou a on mne vedl dál. Věděl jsem a děkoval mu. On mě slyšel, ač jsem neřekl jediného slova.

Když jsem se ohlédl hořela tam srdce, hořeli tam lidé, aniž by věděli, ale já věděl, že hoří v mých vzpomínkách, jsou pro mne mrtví, hořela jejich těla a mizely jejich duše až do míst, kam jsem nedohlédl. Bolelo mně to, ale říkal mi, ať se neobávám, že to musí být, aby bylo lépe. Věřil jsem mu, byl tak hodný a jeho hlas tak milý, držel mne za ruku a já cítil to teplo jeho ohně, jeho vnitřního žáru, byl silný a měl mně rád, držel mne za ruku a já se cítil jako malé dítě v obětí rodné matky.. ten pocit blaha, který jsem tak dlouho nepocítil a já věděl, že nejsem samotný. Cítil jsem teplo na srdci a duši jsem měl zahlcenu harmonií, byl jsem naprosto klidný, jako bych ani nikdy nepocítil přítomnost jakékoli myšlenky. Hlavu jsem měl prázdnou a cítil jsem takový pokoj, jaký jsem už tak dlouho nepoznal. Mé srdce, do té chvíle tak zjizvené a prázdné, se najednou začalo hojit a bylo plné lásky a tepla. Nebál jsem se a věděl jsem, kdo jsem a proč jsem na tomto místě a Ďábel mne vedl dále krajinou, která nebyla vůbec přátelská, stoupaly tam oblaka štiplavého dýmu, necítil jsem ho, ale věděl jsem, že odporně páchne hnijícím masem a zatuchlou bažinou. Ďábel mne vedl dále krajinou, na obzoru hořely mé vzpomínky a lidé, které jsem miloval. V té chvíli jsem pocítil obrovskou chuť vytrhnout ruku z té jeho a rozběhnout se zpět, za nimi. Uvědomil jsem si, že ty lidi mám skutečně rád i přesto, že oni na mne zapomněli a nespatřovali mou vyprahlost, prázdno mé duše a teplo pramenící z mého srdce skrytého pod krustou silného ledu.  Toužil jsem po tom všem, potřeboval jsem pohlazení na těle i na duši, toužil jsem pohladit druhé, obejmout je a nechat proudit city ze svého těla. Potřeboval jsem vědět, že jsem milován... Vždy jsem skrýval city, které jsem cítil, nedokázal jsem je ukazovat na své tváři, ačkoli jsem nesl mnohdy své srdce na dlaních, lidé ho neviděli, mnohokrát mne přes ty rozevřené dlaně udeřili.

A co ti, kteří ho viděli ? Kteří ho pocítili ? Snad se zalekli, neunesli, co se před nimi zjevilo, snad jsem se zalekl já a neunesl šok překvapení, na které jsem nebyl navyklý, připravený.. až teď, Ďábel sevřel mou ruku silněji a já se probral ze zamyšlení, vidina lidí a vzpomínek se rozplynula v mlze, která se vynořila z lesů a bažin a já pocítil teplý dotek na své hlavě, jemná ruka mne hladila a probírala se v mých vlasech, cítil jsem příliv tepla z té ruky, byl jsem šťastný, opravdu ŠŤASTNÝ, snad poprvé.. bylo mi tak blaze. „Prosím, hlaď mne dál, nepřestávej !!!“ Pak jsem byl pohlcen mlhou i já, mlhou, která stále houstla a tmavla až se proměnila v hlubokou temnotu, v níž bylo cítit zvláštní teplo. Nebál jsem se, věděl jsem, že ON tady někde je, nebyl daleko, nemohl.. cítil jsem jeho přítomnost a také jsem si nedokázal představit, že by tady nebyl, že by mne opustil i on, ale to on neudělal, věděl jsem to, věděl..

Když se ozval výkřik, hlasitý a tříštivý, vše se otřáslo, bažina se zpěnila i temnota, kteráž mne obklopovala se začala pohybovat, zdálo se, že vše praská, objevovaly se pukliny, malé, nepatrné u mých nohou. Ale stále se prodlužovaly, vedly ode mne v dál a zase se vracely z opačné strany a vše se třáslo. Pukliny vedly i nahoru a dolů, jako by to ani nebylo nahoru a dolů, jako by veškerá temnota kolem mne byla kus pevné skály a já v ní byl sevřen, uzamčen. Až náhle jedna puklina, zdála se být nevelká, se objevila nad mou hlavou, bylo-li tam nějaké nad a pod, nejprve se jenom objevila, až se rozeběhla temnotou a hrozivou rychlostí se blížila ke mně, vykřikl jsem také a můj křik splynul s křikem, který prostupoval tuto temnotu. Splynuly v jedno a oba společně byly jako výkřik novorozence, puklina se rozevřela a mne oslepilo světlo husté jako mléko, vylilo se z pukliny přímo do mých očí, byl jsem malinký, nejmenší na celém světě, obklopen temnotou, před tou puklinou, křičel jsem, křičeli jsme spolu.. bolelo to.. bolelo..

A pak jsem ji spatřil, tu tvář.., kterou znal jsem.. viděl jsem ti do očí, ale má duše byla ukrytá v závojích šílenství !

Seděl jsem zpocen od nehtů na nohou, až po ten nejdelší vlas na mé hlavě..

Tak potkal jsem Ďábla ve své mysli, seděl na mé posteli a smál se..

---