Dotyky 3

Vyvenčila jsem psa, rychle ještě přežehlila stejnokroj a čepeček, už jsem skoro cítila, jak mě bude naškrobený límeček za krkem v noci dřít.Sbalila jsem věci do tašky, navrch přihodila instantní kafe ve skleničce od džemu.Brusinkový já nejradši, a pobrukovala jsem si, zatímco mé ruce putovaly do rukávů krátkého šedého saka se stojáčkem z příjemného materiálu – kašmír se nezapře…They call me me the wild rose, but my name was Elisa Day, why they call me …hmmm…I dont know, but my name was Elisa Day..On the third day he took me to the river, he schowed me the roses and kissed, and last thing I…was the..hmmm..Omotala jsem kolem krku chlupatou mohérovou šálu., pozhasínala světla a vyšla na chodbu.Poslepu jsem zamkla.Už jsem si zvykla, že pod mou rukou se světlo na chodbě prostě nerozsvítí…Nastoupila jsem s povděkem do tramvaje, potácela se nočními ulicemi jak podnapilá manekýna, digitálky na kabině řidiče ukazovaly půl desáté a šest minut, chcete-li dvacet jedna třicet šest.Na jednom z předních sedadel klímal spící muž, čelem s ustupujícími kouty smýkal po zamlženém skle.Dioptrické brýle se silnými čočkami mu tak tak visely na špičce nosu, otřásajíc se v intervalech shodných se záškuby tramvaje.Ve chvíli kdy tramvaj zavřískla a otevřela dveře na zastávce se mu hlava svezla mezi ramena v ošoupaném béžovém balóňáku.Ta tvář mi přišla poněkud povědomá.Tvář s povadlými víčky, s koutky úst nenaznačujícími nic míň než nic, rty příliš úzké, na to, aby dokázaly dát, skutečně horký polibek.Rychle jsem vystoupila.Natáhla krok a chvátala ke mdle osvětlenému nouzovému vchodu fakultní nemocnice.Dveřě se přede mnou otervřely jako hladová ústa velryby co týden nežrala.Nakrčila jsem nos, zavětřivši nemocniční smrad jsem se otřásla a vyslala své tělo do útrob.Chodbou se táhla jen uklízečka s vozíkem , na kterém si bezpečně hověly dva modravé pytle napěchované odpadem z kantýny.Z rohu u výtahu na mě rudými očky poblikával automat na sladkosti, jakože mě rád vidí a prej, co si dám.Přešla jsem ho, přivolala výtah, soukal se ke mně pomalu jako pavouk z dvenáctky, zatím jsem se ale rozmyslela, z kapsy vytáhla drobné, pohladila automat, že bych teda prosila jednu čínskou v pytlíku a gumové medvídky navrch.Automat zablikal, ve smyslu, jo chápu, ale aby ses z toho nepos… a vyplivnul na mě se zašustěním dva plastikové sáčky.Prej, tak se měj a nespi.Mrknul na mě světýlkem…Jsem připraven, co si přejete?Vhoďte mince a následně zvolte…Vlezla jsem do výtahu, aniž bych si všimla postavy, opírající se o dveře.

,,Hm, ahoj..To už jsi zpátky?“

,,Jo..jedu na noční.“rozpačitě jsem se zavrtěla a zmáčkla tlačítko.Očima jsem uhýbala kam  se jen dalo.Opíral se tam v bílém mundůru, snad jen bílá košile mu příliš obepínala opálený hrudník.Oříškové vlasy na ježka, zpod nich vyklouzávalo vysoké čelo, měnící se ve tvář, s příliš ostrými rysy na to, aby byla na první i druhý pohled krásná.Nos vystupoval strmě a hyzdil profil.Přesto ta tvář působila jaksi pokřiveně vznešeně, čistě, aristokraticky a hlas vycházející zpoza perfektně vykrojených rtů sice dopadal na er, ale jedinečně mi rozklepal kolena, takže jsem se zády opřela o stěnu kabiny.

,,No tak to potěš.Máš tam dva nové na oddělení, dovezli je odpoledne rozsekané na maděru.Kluk a holka.Ten mladý pořád křičí ze spaní divné věci, mumlal si něco i na sále, když jsem ho uspával..Není to pěkný pohled..No a je slepý..Jen aby ses nedivila.Ta holka je pořád na jipce, Klaus sice říkal, že bude dobrá, ale ještě si tam pro jistotu pobude.Takže ti to pěkně začíná.“

,,Hm, díky..To jsem potřebovala vědět.Jinak vše při starém?“s námahou jsem zasípala pár přidušených slov a uhýbala očima, před tím kávově hřejivým pohledem.Já nemůžu nic takového připustit, jsou to sice dva roky, ale já už nechci znova nikoho ztratit…

,,Jestli myslíš jestli primář pořád spí se Silvií z krčního, tak vše při starém…“Třeskl o mě pohledem, no jasně, pán si neodpustil narážku na ty šťavnaté drby o tom, jak jsem pana primáře Zubatého zpolíčkovala před kantýnou.

,,Tam-tamy stále fungují, koukám.Nebudu ti nic vysvětlovat, takže jestli dovolíš, tak teď vystoupím.Jdu skoro pozdě.“vyjela jsem, znechucena tím, že vůbec si něco o mě myslí.Fracek…Mám velmi blízko tomu, abych vrčela nahlas jak hyena.Ale asi je to spíš tím, že si něco takového o mě myslí zrovna on.Výtah zastaví na mém patře, dveře se rozevřou, ale ještě mi cestu zatarasí jeho paže.Chtě nechtě se musím mu podívat do očí.

,,Dovolíš laskavě?“Chvíli, snad vteřinu, snad několik minut si mě prohlíží pohledem, vzduch mezi námi se chvěje téměř viditelně, ze své výšky mi dýchá do vlasů, bože, čím to jen sakra voní…a uhne mi z cesty.Před tím mám však pocit, jakoby mi jeho dlaň pohladila konečky vlasů-Držím se zuby nehty toho, že je to jen blbý pocit, zatímco v duchu vidím, jak se dveře zavírají a jeho tvář mizí za nimi, si to čile rázuju na sesternu.Vidím jen Magdu, oplácanou blondýnu, jak se láduje obloženou houskou, z níš čouhá kus salámu pořísněný majolkou, před sebou rozevřenou brožovanou knížku, pravděpodobně další harlekýnku, kterými má přecpanou skříňku.Strčím hlavu do kukaně…

,,Už jsem tu.Převleču se a už pomažeš domů.Jak je, je klid? Doufám že nám starou Grobáčkovou už poslali domů.Kdo dneska slouží?“

,,No tě bůh…No, tak seš tu dneska se Zubatým.To si užiješ, od osmi tu chodí napapučený a tváří se docela zlověstně.Jo, ta bába tu pořád je.Poslední dobou mám podezření, že si ten pobyt u nás platí snad dobrovolně a prodlužuje si ho ze dne na den.Pak tu máme slepého kluka po nehodě, má asi dost zlý sny.Je pod sedativy a jen tak tlumeně kňučí..chudák..Dneska bys ale měla mít klid, párkrát to tu v noci projdi, jen nachystej léky na ráno.“

Nasazuju si zrovna čepeček před naším pidizrcadýlkem, když jakoby se za mnou něco mihlo.Jakobych na chvíli viděla v zrcadle jinou tvář…Za sebou.Tvář, co bych měla znát.Za mnou pochopitelně nic není, tak zavřu dveře sesterny a postavím si vodu na kávu.

,,Tak já jdu.Jo, na krčním má noční Silvie, tak dneska by snad měl dát zubáč pokoj.Bych se nedivila, kdyby z toho ale byl průser…No nic, hlavně to přežij a uvidíme se zase zítra.“

Konečně odejde a já se ponořím do ticha, rušeného jen vlastními myšlenkami, na poměry hlasitými…Jo, jsou to sice dva roky.Ale i tak, nejde to smazat, přiliš živě si pamatuji tu bolest.Pršelo, byl deštivý podzim plný plískanic, zimy a bláta, listí se plácalo na zemi v kalužích, smotané do ulepených chuchvalců..Dost mě to tehdy vzalo..Jasně..Koho by se to nedotklo.Zvláštní ale bylo zažít to na vlastní kůži, ten pocit na který jsem se připravovala věčnost, protže jsem nějak paradoxně věděla od první chvíle, že to tak skončí.Ale jakákoli simulace nebyla ani stínem toho, co přišlo.Představovala jsem si ho chladného, s bledým čelem, ledovými rty, strnule vyrovnaného v obleku v jedné z těch černých beden.V těch chvílích mi obvykle vyhrkly slzy a dech se mi vytratil z plic.Tentokrát to ale bylo doopravdy.Nechtěla jsem si cokoli přiznat, do posledka mluvil jeho bratr pouze v náznacích, modlila jsem se, atˇje v pořádku, ať se se mnou jen rozejde, ať mě opustí, prostě cokoliv, jen ne nic tak definitivního jako je smrt.Bohužel…Ve skutečnosti jsem necítila první dny nic, jen zvláštní otupělost, prázdnotu, která mě prostupovala až do konečků prstů.Neviděla jsem nic kolem sebe, prostě jsem upadla ve tmu.Sice jsem stále chodila do práce, stále jsem žila jakoby normální život.Ale nic z něj si nepamatuji ani dnes.Bolest přicházela pomalu, po špičkách se plížila se skalpelem za mými zády, až mi dýchala na šíji a prudce mi bodla nožem do zad.Šla jsem jen na jednu z obvyklých večerních vycházek, jako jsem to dělávala léta.Stromy nade nou tleskaly dlaněmi, začínalo pršet a já jsem se brodila ve práchnivějícím listí.Najednou to přišlo, jako facka.Všechno se zlomilo a já se konečně rozbrečela, nehty zarývajíc do kůry jinanu.Absolutně jsem ztratila pojem o sobě, kde jsem, kdo jsem, před očima se mi mihotal celý život, pod prsty jsem cítila jeho kůži, v chřípí nosu jeho vlasy, vůni benzínu, lesa a větru, sevřela jsem se, jakoby mě zrovna objal a stiskl mi žebra k umření.Viděla jsem se ho usmívat, zase na mě našpulil tak crazy rty, obehnané těmi vousy, když si na hlavu narazil kulicha s bambulí větší než byla jeho hlava, oči mu jiskřily a já si říkala, že tehdy, bože můj, bývali jsme spolu šťastní.Když jsem se probrala, seděla jsem pod stromem, zpola zahrabaná do listí, byla mi hrozná zima a bylo kolem dvou ráno.