NEZACHRÁNILA JSEM JE

NEZACHRÁNILA JSEM JE

Jednoho dne se pro mně stavila kamarádka Jana, že prý jde ona její kluk Michal a Honza, což je kluk mých snů blbnout k řece. Jen jsem slyšela, že tam bude Honza už jsem byla venku a vyzvídala na ní, co budem dělat. Ona mi řekla, že neví, a že jí to je jedno. Cestou k řece jsme se stavili pro Michala a pro Honzu.

Jana s Michalem šli pořád vzadu, a tak jsem si mohla s Honzou konečně promluvit osamotě. Jak jsem si s ním tak povídala, zjistila jsem, že není tak v pohodě, jak jsem si ho představovala. Myslela jsem si, že když je tak hezký, musí být zákonitě i přátelský´, ale opak byl pravdou. Po chvíli jsem už nevěděla na co se ho ptát a o čem mluvit, na moje otázky odpovídal jen jo, ne nebo hm. Z této situace mně vysvobodil on sám tím, že se koukl na hodinky a jen řekl ahoj já už musim.

K řece jsme tedy došli jen tři. Bylo mi blbé těm dvoum křenit a tak jsem jim řekla ahoj a chtěla jsem jít. Najednou se však stalo něco , co jsem nečekala. Ti dva stáli na kmenu, který byl daný přes řeku místo lávky. Chtěli si na něj sednout, ale to jim nevyšlo. Jana škobrtla a stáhla sebou Michala rovnou do řeky. Nevěděla jsem co dělat, vyběhla jsem podél břehu, volala a křičela, ale nikdo se neozýval.

Těmito činnostmi jsem ztrávila asi deset minut, když jsem si všimla, že na břehu leží Janino tělo. běžela jsem k ní, otočila ji na záda a hned jsem jí začala dávat první pomoc. Opatrně jsem jí dýchala do úst a snažila se jí všemožne oživit, ale stále se nic nedělo. Stejným způsobem jsem to zkusila ještě jednou, ale pořád nic. Konečně mně napadlo zavolat pomoc.

Pomoc přišla, ale to už všem bylo jasné, že jí nepomůžou. Po chvíli přemlouvání mně odvedli domů a vydali se hledat Michala.

Až do konce živote si budu připomínat, že jsem Janě mohla pomoci. Pořád ještě vidim její bledé nehybné tělo před sebou. A co Michal? Jeho tělo se nikdy nenašlo.