Dialog (nebo spíš monolog) o stupnici (pro přesnost o C dur)

Stupnice...co to vlastně je?

Těch osm tónů, ptám se Vás,
proč nazývá se stupnice?"
"Snad jak po stupních stoupá hlas...
Snad jsou to schody z márnice."

"Proč z márnice?! Ach, na mou víru,
proč taká slova? Já mám strach!"
"Neb vždy, když sednu ke klavíru,
všechno zlo končí v temnotách.

Ve světě intrik, převleků
se člověk může dostat na dno.
A nejlepší ze všech léků
je stupnice. Vždyť po ní snadno

vystoupáte až do výšin,
můžete na svět shlížet shora.
Z výšky je menší každý stín,
každičká zeď a každá hora.

CÉ, to je jedna z mnoha cest,
vždyť vše začíná cestami.
Nesmí nás zradit žádná lest,
když první krok je za námi.

DÉ, to je obraz širé dáli,
která jen dřímá v krajině.
Leč proč bychom se až teď báli?
Teď musíme dál jedině.

É, to je jako ementál.
A jako svět okolo nás.
Však nezastavuj, jdeme dál,
než spadneme do jámy zas.

EF, tak to je fotografie,
leč ne dobová, barevná.
Jak svět, ten též barvami žije...
A už je v půli cesta má.

GÉ jako starý gramofon,
už podléhá mocnému času.
A teskný, starobylý tón,
jež čas nám krátí, mívá v hlasu.

Á jako akord, skupina,
jen v ní svedeme zázraky.
Je to i možnost jediná,
jak dostat se až nad mraky.

HÁ, ta vrásčitá harmonika,
vrásky odhalí hořký smích.
Vždyť kolik prasklin denně vzniká...
...a kloik z nich je zbytečných?

A CÉ, zas jedna z mnoha cest,
vždyť vše se končí cestami.
Nemůžeme již výše lézt
a naše cesta?...Před námi."

---