Nesuďte přísně mladou generaci/ Já v jejich letech

Opět sloh školní neboli vynucený. Ono to jinak někdy nefunguje.

Usedla jsem ke stolku a před sebe postavila papírový kelímek pochybného obsahu, opatřený varováním, že by obsah mohl být horký. Nevím, jak Vy, já tuhle vlastnost od kávy čekám.
I přes svůj nízký věk jsem si dnes připadala jako vyžilá dámička. Srkaje café latté jsem kriticky sledovala dění kolem a mudrovala. Tohle se mi vůbec nelíbí. Bufet byl naplněný dětmi, které sotva nastoupily na druhý stupeň základní školy a cpaly se. Soukaly do sebe nezdravé hamburgery a zapíjely to limonádou. Fuj! Tohle jídlo já  ochutnala až jako patnáctilétá a oni se jím krmí už.teď... musí to mít hrozný dopad na jejich zdraví. A jak sprostě přitom mluvili! V jejich věku jsem já vzdorovala četným pokusům svého strýce, který si umanul naučit mě různá expresivní vyjádření lidského pozadí. Úplatkem mi nabízel sladkosti i peníze, mně však ta slova nešla přes rty. A tyhle děti se tak dorozumívají naprosto běžně.
Kde vůbec berou peníze na stravování v tomhle stylu? Já v jejich věku dostávala 50 korun kapesného na měsíc, které jsem pečlivě střežila, abych za ně mohla kupovat dárky k rozličným rodinným příležitostem. Pokud jsem chtěla něco navíc, drbala jsem tatínka na zádech za fixní sazbu koruna za minutu. Ty děti bezpochyby umí jen přijít a říct: "Mámo, dej mi osm pětek na oběd." Pak si koupí nezdravý hnus v bufetu a za zbytek peněz krabičku cigaret. V jejich věku! To jsem já striktně odmítala nabízenou poloprázdnou krabičku od své starší kamarádky, která už tehdy kouřila jako fabrika. Myslela si, že udělá záslužnou věc, když mě to naučí dost brzo. Lhala a kradla, a tak vůbec mi byla nejlepším příkladem toho, že takové věci mají svůj čas i místo až na vysoké škole.
S povzdechem jsem si lokla zchladlého a vyčpelého kafe. Do bufetu vešla banda holčiček, které nemohly být starší než 12 let. Zatmělo se mi před očima. Co tyhle děvčátka proboha chtějí ukazovat v tak ohromném výstřihu, když jim to ještě ani neroste? Z o číslo menších džínu jim lezly dětské zadečky a nohy v podivných botách se jim komicky viklaly. Tvářily se, že spolkly moudrost světa, přitom zřejmě ani netušily, jak odporný nápis mají anglicky vytištěný na tričku. A vůbec, jsou příšerně zmalované. To já...
Co já? Co jsem v jejich věku byla já? Své rodiče jsem považovala za staromilce, utvrzená ve svém názoru, když mi maminka zrovna rejžákem drhla z obličeje zářivě modré stíny, které jsem efektně použila i jako tvářenku. Oblékala jsem směšně opnuté a vykrojené modely, jen aby ostatní věděli, že už nosím podprsenku. V botech své staromilecké maminky jsem si vymkla kotník. Jako rozmazlené děcko jsem se vztekala, že chci taky zkusit, jak chutná jídlo v rychlém občerstvení, protože to tehdy ve třídě určovalo stupeň úžasnosti. Jelikož mi nebylo vyhověno, vydlabávala jsem rohlíky násadou od vařečky, abych měla do čeho strkat ohřáté párky a když jsem si vydrbala dvacet korun, utíkala jsem si pro kus laciné sekané v housce. Chtěla jsem být skvělá, oblíbená u kluků, i když jsem tehdy vlastně vůbec netušila proč. Stejně jako tyhle holky, co už si přisedly k o rok starším chlapcům a afektovaně hýkaly, ač evidetně nevěděly, co je vtipného na jejich rozhovoru o počítačových hrách.
Jak ráda bych Vám teď, děti, řekla, že z toho vyrostete. Že s odstupem dvou tří let si uvědomíte, jak jste byly hloupé. A že třeba jednou budete hodně moudré. Možná táhmleta zmalovaná jedenáctka někdy bude zachraňovat lidské životy. Ale já Vám to neřeknu, protože byste mi nevěřily a s patřičným výsměchem mě odkázaly do oněch míst. Vím to. Ve Vašem věku bych udělala to samé.

---