Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa hřbetě draka a na křídlech snů
Autor
Elyssa Johnsnová
Ze snu mě probouzí zvláštní zvuk. Něco prosvištělo kolem okna a já se s trhnutím probudila. Rozhlížím se kolem ospalýma očima a mou pozornost upoutá stín, který se právě mihl za oknem. Bez rozmýšlení na sebe hodím kabát, nazuju si boty a vyběhnu ven do mrazu, který se mi vkrádá pod kůži. Rozhlížím se po obloze, ale nevidím nic kromě hvězd a zářícího měsíce. Tiše si povzdechnu a sednu si do orosené trávy. Je mi jedno že budu mokrá, a potom možná i nemocná, prostě sedím, koukám na hvězdy a vybavují se mi historky, kterými nás zásoboval profesor astronomie. Nejoblíbenější je o drakovi, co se stvořil z hvězd a slétl na zem za dívkou, kterou nechal svést na svém hřbetu. Taky bych něco takového ráda zažila.
Zasněně sleduji oblohu posetou hvězdami a nevšimnu si ani tlumeného zadunění, jako když něco velkého spadne do trávy. Všimnu si až postavy nořící se z lesa. Docela se vyděsím, protože ta postava se blíží ke mně. Konečně vejde do měsíčního svitu a já si uvědomím, že je to pohledný chlapec s dlouhýma ušima. Když dojde blíž zmůžu se jen na: „Ty jsi…elf!“ Obdaruje mě úsměvem a natáhne ke mně ruku. Chvíli váhám a pak mu podám svou. Vede mě do lesa a já se najednou začínám bát. Asi ucítí zachvění mé ruky a tak ji stiskne o něco silněji a znovu se na mě rozpustile usměje. „Kam mě to vedeš?“ V mém hlase musel rozpoznat strach, ale nedává na sobě nic znát a vede mě dál kamsi do lesa, bez jediného slova. Konečně se před námi rozprostírá jakási mýtinka. Zahvízdá na prsty a z nebe se snese drak, který má barvu rudé červeně a krásné, tmavé, jiskrné oči, které na mě nedůvěřivě upírá. Konečně pustí mou dlaň a něco drakovi zašeptá. Ten se k němu schoulí, jako malé dítě k matce do klína a přivře oči, když ho pohladí po hlavě. Pak se otočí znovu ke mně a dostrká mě k drakovi. Němě zírám a stojím jako opařená. Vezme mou ruku a položí ji drakovi na hlavu. Ruka mi sklouzne po hladkých červených šupinkách a drak slastně přivře oči, stejně jako když ho hladil ten elf. Chytne mě do náruče a já se ani nestihnu vzpamatovat a sedím drakovi na hřbetě. Chlapec se posadí za mne a teplé dlaně mi ovine kolem pasu. Stačím se ještě chytnout draka kolem krku a už se vznášíme vysoko na obloze.
Světýlka našeho domku jsou jako malé světlušky. Mám pocit, že hvězdy mohu pochytat do dlaní a když poprvé uslyším hlas mého neznámého "únosce" , divoce se mi rozbuší srdce. „Jsi krásná když se směješ, a když se ti v očích odráží tolik světýlek. Připomíná mi to jiskřičky naděje, které všichni tolik potřebují, aby mohl být svět lepším.“ Všimla jsem si, že drak začal klesat a nakonec přistál na té mýtince, kde jsem na něj i nasedla. Elf sklouzl drakovi ze hřbetu a pomohl dolů i mně. „Musíme se rozloučit.“ Pohladil mě po tváři a usmál se. „Až mě budeš chtít zase vidět, zapískej na tuhle píšťalku.“ Řekl a vtiskl mi do ruky malou, dřevěnou píšťalku. „Přijdu si pro tebe i z konce světa.“ Nevěděla jsem, jak dál a musela jsem to udělat. Nedalo by mi to spát. Sklonila jsem se k němu a jeho ústa zajala ve vřelém polibku. Rozpačitě se na mne usmál a nasedl na drakův hřbet. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Stačila jsem za ním zavolat a z dálky ke mně dolehlo jeho jméno, jakoby ho vánek donesl hrdě na svých křídlech až k mým uším. „Jmenuji se Amras!“ Rozutíkala jsem se směrem k domku, vlezla si do postýlky a ráno jsem si myslela, že se mi zdál jen krásný sen. Když jsem však rozevřela dlaň a uviděla v ní malou dřevěnou píšťalku, věděla jsem, že Amras zase přijde.