Úvaha o partnerských vztazích

Úvaha o partnerských vztazích

Člověk se rodí nahým. Zpočátku jsme haleni do náručí svých rodičů, do prsů matky nalitých mlékem a oddaně přijímáme oděvy, které nám vybírají naši rodiče. Ve chvíli kdy zatoužíme po tom oblékat se sami a ve chvíli, kdy jsme ochotni a schopni přijmout tuto velkou životní zodpovědnost, sami si zvolíme oděv, který nás bude chránit, chladit i hřát po celý zbytek našeho života. Vybereme si oděv, který nám vroste do kůže a už nikdy jej nebudeme muset svlékat. Vybereme si oděv, ve kterém zemřeme. V tuto chvíli tomu věříme.

Podle čeho si jej vlastně vybereme? Někdo dává přednost jasným, zářivým barvám, které upoutají na dálku, někdo volí lehké vzdušné oblečení, které jako by ani necítil. Někdo potřebuje silné vrstvy z hrubého a teplého materiálu, někdo volí těsný oděv, který sice vypadá hezky, ale ve kterém se bude obtížně pohybovat. Volíme dle vkusu, materiálu, barev, dle užitku, účelu a funkce, kterou má daný oděv splňovat. Někdo má rád krajky, jiný řetězy. Volíme impulzivně, intuitivně anebo s rozvahou. Ovšem existují také lidé, kteří dobrovolně a ze svého vlastního přesvědčení nevolí oděv žádný a zůstávají nazí. Většina z nás však nedokáže zvolit jen jednou.

Vybereme si oblečení, se kterým jsme nějaký čas spokojeni, ovšem po čase zjistíme, že nás oděv příliš tlačí či má jiné nedostatky. Vždycky se nějaké nedostatky najdou. Neexistuje ideální a dokonalý oděv. Protože ani lidé nejsou dokonalí. Proč by tolik nedokonalý tvor jako je člověk měl mít na sobě naprosto dokonalý oděv? Pokud nás zaujme oděv někoho jiného a zatoužíme po něm, hned si jej představujeme na svém těle a mnohdy nezůstane jenom u představ. Vlivem životních zkušeností, plynoucího  nebo spíše běžícího času a proměnlivých okolností se u lidí mění schopnost zůstávat věrni jednomu zvoleného obleku po celý život. Tato myšlenka je pouhým ideálem.

Také se běžně stávají případy, kdy se lidé zmocňují svých oděvů násilím, neváží si jich a vůbec s nimi špatně zacházejí. Takový oděv potom předčasně přestane plnit svou funkci a roztrhán na cáry či jinak znehodnocen končí v popelnici. Pokud se toto stane, je velmi málo pravděpodobné, že tento oděv někdo najde, vyspraví a oblékne si jej. To jsou ty smutné ba i tragické případy.

Je velmi bolestivé zbavovat se po letech spokojeného soužití oděvu vrostlého do naší kůže. Tento proces je bolestný pro obě strany. Dochází k tzv. trhání na kousky. Tyto kousky se velice obtížně sešívají dohromady v případě, že se přece jen rozhodneme k tomu, že si již jednou zvolený oděv nakonec necháme a nebudeme jej měnit za jiný.

Pokud měníme příliš často, může se nám také stát, že měníme a měníme až vyměníme. V tomto stavu zjišťujeme, že možná bude přece jen výhodnější zůstat nahými. Ovšem naše kůže již není tak pevná, pružná ba ani čistá. Naše nahá kůže je velmi ale velmi zranitelná. Abychom nechodili věčně krvaví a bez ochrany, necháváme si časem narůst vousy, vlasy a chlupy, do kterých se halíme a schováváme, aby na nás nebylo vidět. Další variantou je tzv. hroší anebo ježčí kůže, která plní funkci ochrannou. Tyto ochranné prvky samovolně vyrůstají na kůži vlivem vnějších otřesů a postupem času se mohou začít chovat velmi agresivně vůči svému okolí. Nedovolí žádnému oděvu, aby se přiblížil a někdy také trhají oděvy druhých na kousky. Ze zlosti, ze zoufalství anebo ze závisti. Toto se ovšem může také stát těm, kteří nikdy v životě žádný oděv nevyzkoušeli a z nejrůznějších důvodů zůstali nazí. Pokud po čase zjistíme, že bychom se přece jen rádi oblékli, šance ke získání vhodného oděvu je velmi malá.

Co dodat na závěr? Asi jen to, že šaty dělaj člověka:-)