Okvětní lístky slunečnic

Tato básnička, chcete-li říkanka, je o spoustě lidí, o spoustě z nás.

Kolik žije na světě lidí?
Je jich jek hvězd, snad ještě víc...
Leč kolik z nich svět vnímá, vidí,
z okvětních lístků slunečnic?

Ach, je jich málo, to já vím.
Kolik? To říci nesvedu.
Každý spíš kvítkům voňavým
dá sbohem, pádí ke středu.

Ke středu, kde se nelze hnout,
kde ničíme se navzájem.
A přitom zlatých kvítků proud
tvoří širý, mírový lem.

Tak nač se stále někam hnát?
Proč chtít mít víc, než má ten druhý?
A k čemu jí, kdo nemá hlad?
Nač dělat sami sobě sluhy?

Peníze, vila, majetek,
toť cíl mnohého člověka.
S ním kráčí jenom závist, vztek,
ten na štěstí se načeká.

Neničme, prosím, vahou svojí
neničme středy slunečnic.
Já říkám, kdo na kraji stojí,
vidí nakonec mnohem víc.

---