Jeden ze života

Jeden ze života

Hezká hospodská zahrádka (místo není důležité). Na plotech pověšeny květináče s červenými karafiáty. Na této zahrádce mohlo být dohromady tak šest stolů, z toho jenom tři obsazené. Bylo hezké vidět, že i v tak malé venkovské hospůdce mají venku malinké pískoviště, obehnané dřevěnou zahrádkou, aby si i ty nejmenší mohli říkat: „Chlapi sobě.“

Na tomto pískovišti si hrálo malé dítě, tipoval bych tak 3-4 roky a hned vedle u nejbližšího stolu seděla, podle pohledů každé tři minuty opakujících se, zřejmě jeho maminka. Dítě (pohlaví ani vzhled nejsou důležité) sedělo a plácalo rukama do písku. Vedle sebe mělo položenou malou, plastikovou, červenou lopatičku.

V tom z vrátek na zahrádce vyrazila žena středního věku s malou, plastikovou, červenou lopatičkou v pravé ruce. Za ženou popobíhalo další zhruba tak čtyři roky staré dítě. Žena proběhla zahrádkou, přeskočila dřevěnou ohrádku pískoviště, ukázala na druhou malou, plastikovou, červenou lopatku na písku a zvolala.

„To je naše lopatka!“

To už ovšem byla i maminka, hrajícího si dítě, na nohou s rukama v bok připravena bránit svoji lopatku.

„Tadle? Ne, to teda není! Ta je naše!“ Řekla maminka.

Druhá žena hned spustila.

„Todle je vaše lopatka.“ A přitom pozvedla pravou ruku s malou, plastikovou, červenou lopatkou. „Přece poznám lopatku svého vlastního dítěte, když jsem ji i sama kupovala!

„Nevím, co poznáte a co ne, ale tendle šunt, co držíte v ruce, není naše lopatka! A hbitě přiskočila k druhé ženě do ohrádky pískoviště.

Žena, co přišla hrdě vybojovat svojí lopatku zpět, dostala trošku strach, přeci jenom druhá maminka byla skoro o hlavu větší a měla s sebou kamarádky, ale přesto na sobě nedala nic znát a pokračovala.

„Teď se ohnu a seberu támdle tu značkovou lopatku a odvezu ji domů, protože nám právoplatně náleží.“

„Jestli na ni jenom šáhneš, tak ti zlomím obě ruce!“ Řekla a udělala krok směrem k ženě.

Žena na chvilku zaváhala, ale pak se začala pomalu ohýbat pro lopatku. A v tom se na ní maminka vrhla a shodila ji na dřevěnou ohrádku. Bylo vidět, že na to přesně čekala. Ohrádka se zbořila.

Obě děti jenom stály opodál a s hrůzou v očích sledovaly tu ženu a maminku.

Od vedlejšího stolu už jenom zaznělo.

„Myslíš, že se jí ta hezká vyspala s manželem?“