Matka

Jsou chvíli kdy smích bolí,

Kdy uprostřed luk jak v oraných polí,

Slzy v očích jako ze soli,

Drolí se a drolí…

 

Osamělé vrásky v čele,

Ukazují jediného nepřítele,

Zrcadlu tváří tvář vřele,

A smrt, jež mi proudí v těle.

 

Osamělost v srdci buší,

Jak se na můj věk ještě sluší,

Raněná šípy z kuší,

bytostí tělem i duší…

Volám k vám, jste snad hluší…

 

Rytíř v plné zbroji,

Vyděšen kdo ho skolí,

Sám ve známém okolí,

S ránou v těle,jež se nezahojí.

 

Odraz sebe v Tobě mě ničí,

Rány ve tváři se ven tyčí,

Hledět si do tváře, se mi příčí.

Jak nemilostrdně mě líčí.

 

Osamělost v srdci buší,

Jak se na můj věk ještě sluší,

Raněná šípy z kuší,

Bytostí tělem i duší,

Volám k Vám,

jste snad hluší…

 

Kde princ na bílém koni,

jež perly ze slz roní,

na co mi paměť sloní.

Oni.

Ke kterým křičím,

Touhu svou…

Že samota ničí…

Bytost mou…

 

Duši co skrývá se uvnitř slz,

Patron, co letí přímo skrz,

Srdce,

co samotou buší,

Jak mi můj věk sluší,

Vaše lichotky – šípy z kuší,

Porodila Vás bytost s duší,

Navěky srdce nebuší….

Konec! Vy opravdu hluší,

já sama na cestě, kde bůh vším.

---