Upír

Tři osoby v laboratoři se sklánějí nad prostříleným tělem asi třicetiletého černovlasého muže. První z nich je trochu zavalitý ředitel Ústavu pro výzkum rozvoj George, druhý je vědec Paul zabývající se genetikou a třetí z nich je upíroložka Jane.

„Vy si snad děláte srandu“ nemůže svým uším uvěřit Paul „tohle to že je upír?“

„Byl Paule, tohoto se nám podařilo zneutralizovat.“ Odpověděl mu ředitel George, klidně se můžete přesvědčit, podívejte se mu do úst. Jane a Paul tam uviděli dva velké špičáky

„Mohl byste mi ještě jednou zopakovat odkud, že se to stvoření vzalo?“

„To sice přesně nevíme, ale první výskyt těchto stvoření jsme zaznamenali u jedné vísky u Dublinu a tato nemoc se velice rychle šíří“ odpověděl ředitel

„Víme o nich ještě něco“ zeptal se Paul

„Jsou velice inteligentní, přizpůsobiví mají rychlé reflexy a živí se jak asi předpokládáte krví a jejich oběti se stanou jedněmi z nich. Bohužel jediný způsob jak se jich zbavit je důkladně je prostřílet, ale i to na ně přestává platit a právě proto jsem si pozval vás. Jinak toho moc nevíme. Potřebujeme nějakou zbraň, kterou je zničíme.“

Paul se při poslední větě kousl do rtu. „Já si s dovolením odeberu vzorky tkáně, slin a krve, ale nic vám neslibuji.“

„Zkoušeli jste už stříbrné kulky nebo dřevěné klíny vražené do srdce nebo česnek?“ zeptala se Jane George.

„Ano, ale s minimálním úspěchem“ odpověděl George „dalším problémem je že sice mohou být na slunečním světle, ale především útočí ve tmě, protože je to snadnější“

„Hotovo“ řekl Paul a už se chystal s Jane odejít, ale George je zastavil a řekl „je mi líto ale tato věc podléhá přísnému utajení a neradi bychom, aby došlo k úniku informací, takže budeme potěšeni, když svůj výzkum budete provádět pod naším dohledem“

„Jsme tady tedy jako ve vězení?“ zeptala se Jane

„Rádi vám poskytneme veškeré pohodlí, vybavení a bezpečí.“ Odpověděl George a do místnosti vešli dva vojáci. „Tito pánové vám ukážou vaše laboratoře, které budete moci používat, a poté vás odvedou do vašich pokojů“

V laboratoři se Paul skláněl nad mikroskopem a Jane si prohlížela nějaké listy.

„To je neuvěřitelné, vždyť něco takového se nemohlo jen tak vyvinout“ přemýšlel nahlas Paul

„Copak?“ zeptala se Jane

„Ve svých slinných žlázách hostí nějaký dosud neobjevený druh bakterií, který se díky kousnutí dostane do oběti, způsobí genetickou mutaci a oběť se změní také na upíra, vždyť tento způsob používáme my při měnění genů“ odpovídá Paul

„To není ani moc překvapující“ prohlásila Jane a hodila mu menší stoh listů, na nichž bylo napsáno top secret.

„Co to je?“ zeptal se a rozdělal ho „navázání na pokusy z druhé světové války, nová zbraň, neporazitelný voják verbující další“ rychle přelítává text Paul „nukleární nehoda, nekontrolovatelná, mutace, vzpoura. Kde jsi to vzala?“ zeptal se Paul.

„V Georgově stolku“ a usmála se

„Jsi úžasná, ale to znamená, že jim máme pomoct ze situace, do které se sami dostali“ zamračil se Paul

„Ano, ale z jejich chyby můžeme mít problémy i my“ řekla Jane

„Nejlepší bude, když použijeme proti těm upírům jejich vlastní bakterie, aby je změnily zpět“ a začal modifikovat DNA bakterií.

O několik hodin později se hlásili řediteli s prototypem tříštivé skleněné střeli.

„Bude třeba to ještě odzkoušet, kvůli tomu jestli to vůbec upír přežije“ řekl Paul

„Není čas, celou Velkou Británii zachvacuje epidemie a byla nasazena armáda, ale s malým úspěchem, potřebuji vědět jen jedno, zneutralizuje to rychle upíra?“ zeptal se George

„Ano“ odpověděl Paul

Paul strčil paměťovou kartu do počítače řídící obrovský dávkovací stroj. Jane, Paul a několik techniků se dívali, jak je vakcína ve velkém stroji plněna do skleněných kulek, poté zazátkována a dávkována do zásobníků. Paul vzal jeden a vložil ho do pistole a zálibně se na ni podíval.

V tom obrovská rána otřásla budovou a byl slyšet rachot skla a nářek z vyššího podlaží. Stroj a technici u něj stojící byli zabaleni sutinami. Paul a Jane začali rychle plnit pistole zásobníky. V tom se rozrazili dveře dva vojáci a zakřičeli „Máte jít okamžitě k řediteli!“

„Měli bychom tyto pistole dát všem zaměstnancům“ odpověděl Paul

„To nebyla prosba“ řekl jeden z vojáků a když se Paul ani Jane nepohnuli, vycenil své upíří zuby a kývl na druhého a oba přiložili pažbu ke tváři a zamířili na ně.

Než ale stačili vystřelit, několikrát zasáhli je Paul a Jane do hlavy. Skleněné náboje se roztříštily, vytvořily na jejich hlavě krvavé fleky a oba vojáci spadli na zem. Tekutina s modifikovanými bakteriem se začala mísit s krví. Vojáci sebou začali v křeči škubat. Poté jako by usnuli.

Paul si vzal paměťovou kartu zpět z počítače, vzal si několik zásobníků do kapes.

Poté se spolu s Jane vydali napříč polorozbořenou budovou.

„Kdo tě učil střílet?“ zeptal se Paul

„Dědeček, kdo tebe?“

„Táta na plechovkách.“

Pochvíli došli k ředitelově kanceláři a vrazili do dveří. Ředitel stál čelem k nim jako by je očekával. Paul i Jane si všimli dvou krvavých skvrn na ředitelově krku.

„Musím uznat, že jste vytvořil vskutku účinnou vakcínu, Paule, je ale už pozdě, jak pro mě tak pro vás, tak pro všechny ostatní“

„Nikdy není pozdě“ opověděla Jane

„Nemá smysl se bránit,“ zasmál se ředitel a položil na stůl svou pistoli

„Ne, život si cestu najde“ řekl Paul

„Ano, ale v jaké formě, a jak jistě víte, v přírodě přežije pouze ten nejsilnější a nejpřizpůsobivější“ odpověděl ředitel „ Víte jaký to může mít přínos pro civilizaci? Představte si, rychlost těla se hodně zvýší, ale mysl se zrychlí ještě více, tím pádem, můžete rychleji přemýšlet, jednat. Připojte se ke mně a mé milici a společně ovládneme svět a všichni nám budou sloužit.“

„Ne, nejjednodušší cesta není vždy ta nejlepší“ odpověděla Jane

„Občanská válka zpomalí tím rozvoj a výzkum čehokoli kromě zbraní“ řekl Paul

„Vás asi nepřesvědčím“ konstatoval ředitel

Jane na něj zamířila, ale než stačila vystřelit, obrovskou rychlostí vzal ředitel svou pistoli ze stolu a dvakrát vystřelil. Jedna kulka zasáhla Jane a ta spadla na podlahu a druhá těsně minula Paula. Ten vystřelil na ředitele tři kulky, ale ředitel se jim ladným způsobem vyhnul a vystřelil na Paula. Střela ho zasáhla do stehna. Paul klesl na kolena a chytl se za stehno. Pistole mu vypadla z ruky.

„Nemá smysl odporovat“ řekl mu ředitel a pomalu se k Paulovi blížil a už byl asi metr a půl od něj.

„Naděje umírá poslední“ odpověděl mu Paul a rychle sebral ležící pistoli a vystřelil

Místo výstřelu se však ozvalo pouze duté „cvak“. Paul ztuhl.

Ředitel se zasmál, vykopl mu pistoli z ruky a udeřil ho do hlavy. Paul se skácel na zem.

„Řekl bych,že nemáš na výběr, staneš se jedním z nás, ať se ti to líbí nebo ne“ a shýbl se k Paulovy a chtěl ho kousnout. Paul už cítil jeho dech. Chtěl se bránit, ale nemohl se vůbec pohnout. Po chvíli ucítil bolest na krku. Bolest se začala šířit jeho tělem. Jeho tělo bojovalo prohranou bitvu s bakteriemi, které měnili jeho genetickou výbavu. Paul už necítil bolest, ale teplo, které ho zaplňovalo. Když otevřel oči viděl už jen matné obrysy. V tom se ozval výstřel a ředitel spadl na zem a začal sebou škubat. Paul uviděl obrys Jane, jak na něj míří pistolí držíc si zkrvavenou ruku na rameni.

„Ukaž mi krk“ křikla na Paula Jane

Paul trochu pootočil krk.

„Neber si to osobně“ řekla mu, položila prst na kohoutek pistole a chystala se zmáčknout.

„Copak to nechápeš? Tady už nejde o to, aby se vyhubili upíři, ale o to, aby lidé neživořili v područí té upíří milice“ okolí pro Paula začalo nabývat ostrosti a pokoušel se vstát.

Jane pomalu spouštěla ruku dolů, „pojďme odsud“ navrhla.

„Jak?“ zeptal se Paul

„Mám jednu kamarádku v MI4, snad nám dokáže zajistit odvoz, snad není pozdě“ odpověděla a vytáhla mobil a vyťukala nějaké číslo a odešla do vedlejší místnosti.

Paul osaměl. Vzal si ředitelovu i svoji pistoli a do obou nabil svoje skleněné náboje.

Pochvíli přišla Jane a řekla „helikoptéra nás bude do patnácti minut čekat na střeše.“

Jane a Paul tedy vyšli na střechu komplexu a dívali se na krvavě rudý západ slunce.

Zanedlouho se ozvalo svištění vrtulí helikoptéry a Jane a Paul vstali a začali na ni mávat.

Helikoptéra přistála na střeše, ale nechala motor běžet.

V tom se ozvala palba a horda upíru ozbrojených samopaly po nich začali střílet. Jane a Paul jim odpověděli také palbou, tak se museli obě skupiny schovat za výčnělky na střeše a vzájemně se drželi v šachu. Nikdo se nemohl dostat k helikoptéře.

„Jane?“

„Ano?“

„Existuje jediná možnost, já je zabavím a ty mezitím odjedeš helikoptérou“ řekl Paul

„Ne, existuje určitě i jiná možnost!“

„Ale já se jejich kulkám vyhnu, ty ne. Neboj, ještě se uvidíme, umím se o sebe postarat. Mám na tebe jednu prosbu, toto se musí dostat do správných rukou“ a podal Jane paměťovou kartu.

„Můžeš, ještě na poslední chvíli naskočit do helikoptéry, když budeme odlétat“ řekla zoufale Jane. Paul se usmál a políbil ji.

„Běž, já to nějak zvládnu“ řekl a začal střílet po upírech. Paul díky rychlím reflexům viděl jak se k němu ty střely blíží, a tak se jim mohl obratně vyhýbat, ostatní upíři se těm jeho ale také vyhýbali. Paul dostal nápad: začal střílet do země před upíry a jeho střely se rozbíjely na milióny kousků a rozletovaly se do okolí. Mnoho upírů spadlo v křeči na zem, ale spousta jich zůstávala.

„Pojď“ zakřičela na něj Jane ze vzlétající helikoptéry.

„Jeď, oba se tou helikoptérou nezachráníme!“ a těsně uhl před kulkou, kterou po něm vystřelil protiník. Začal časoval nepřátele střelami jako by ho to bavilo.

Jane viděla z letící helikoptéry už jenom malou postavičku na střeše, uskakující před nepřátelskými střelami.