Úvodník od autora Alimra

Modré z nebe


Tenkrát. Tohle tenkrát je staré pět let. Byl den podobný letošnímu velikonočnímu pondělí, prostě nádherný den. Jako dnes jsem seděla u počítače a pravděpodobně hledala inspiraci na dobrou knihu. Musela jsem do vyhledavače zadat „literatura“ nebo podobné slovo, protože jsem se dostala na stránky Písmáku. To byl ale objev. A ta „modrá“! Když jsem se vzpamatovala z okouzlení barevným ztvárněním, začala jsem „listovat“. Pomalu mi docházelo, že jsem na místě, kde se píše. A kolik lidí píše! A kolik se toho napíše! Divím se, že jsem si nevybrala jméno „Alenka v říši divů“.
Jistě, hned ten den jsem se zaregistrovala. Tady se mi líbilo. Moje ego se třepotalo a cítilo, že tu vyroste, že se tu nabaží, že mu tady bude hej.
Nikdy jsem nic nenapsala, pokud se tedy nepočítají dopisy ruským druzjám v době povinné školní docházky, slohové práce se špatnou stylistikou hodnocené většinou známkou za dobře, seznamy nákupů a žádosti o přidělení bytu. Přesto jsem sedla a „vymyslela“ báseň volným veršem. Celé dva roky, co tady visela, si udržela své čtyři tipy. „Básník ze mě nebude“ s touhle myšlenkou jsem psala svoje další verše – a že jich bylo!
Ano, nebyla jsem tím pravým na pravém místě. Nevím, co mě tenkrát táhlo k sekci poezie, protože jsem do té doby poezii nevnímala. Vždycky šla okolo mě díky škole, která mi ji znechutila otázkami
„ Co tím chtěl básník říci?“ a mě nebavilo někomu vandrovat do myšlenek a už vůbec ne mrtvým Shakespearům, Máchům, Seifertům – znala jsem jich žalostně málo.
Je tedy nasnadě otázka „proč mě ‚utáhli‘ Zbora, Rowenna, Jinovata, sleeping beauty,Elyn, Mardou, srha, drfaust, Lyryk, Delahaye, Wella, dadíková a samozřejmě další, kteří tu tenkrát byli?“ Nemyslím, že to bylo pouze jejich životností, jejich poezii samotnou. Mám tušení, že to bylo v prvopočátku především dostupností k jejich textům a hlavně k jejich kritikám.
Stále si pamatuji, jak mě Jinovata upozorňoval na přespříliš přívlastků a jak jsem se jim snažila vyhýbat a trpěla tím jako pes. První výběr jsem dostala od sleeping – to bylo velké překvapení. A Rowenna … tu jsem měla hrozně ráda, i když mě pořád peskovala a říkala, že jsem ukňouraná … a já neměla takovou vyřídilku jí to vyvracet, ztroskotala bych na neznalosti teorie poezie.
A propos do dnes nechápu, jak někdo může číst (psát) báseň a rozlišovat daktyl a trochej, aby to mělo rytmus. Například verše:
/Má mě ráda/marmeláda/ =/Xx Xx/Xxxx/ …? Nechápu to, mě se to rýmuje, ale ta ikska mi tam nesedí…a musím pokračovat jen v duchu:
/Xx Xx/Xxxx/ , ve kterém nejsem schopna vymyslet smysluplný verš, nebo mohu navázat:
/drží se mě jako čert/ = /Xx Xx Xxx/
/já to včera někde čet/ = Xx Xx Xxx/?
Miroslawku asi jsem jedle jak ta vedle, promiň.
Stojí mi za to psát podle pravidel, která jak vidno stejně nechápu a prznit myšlenku jen proto, abych splnila formu?
Tato teorie má pravděpodobně svoji podstatu, ale nevím, zda se znalostí střídání těchto Xx a Xxx se mi bude báseň jako čtenáři líbit víc. Jako básník bych v tom asi měla mít jasno a tak si ty Miroslawkovy přepisy iksek občas pročítám a hledám souvislosti, ale nejsem sto tomu porozumět ani po těch pěti letech tady… ale co, doktora nedělá bílý plášť a tak jsem se dala na dráhu starého mládence a píšu volně, ač se závazky a poezii miluju.

Tímto autorka nechtěla říct: “Poezie mi nebyla dána do vínku, ale zdejší prostředí mi ji přisypává do čaje a piju ho ráda, i když je ještě vařící a pálím si jazyk.“ Chtěla vám pouze naznačit, kudy se vchází, i kdyby zrovna pršelo, do jejího Modrého z nebe.


… jo, bouřky? Kde nejsou …?